Jsem ta, která dlouhodobě prosazuje, aby naši klienti co nejvíc zažívali život mimo zdi domova. Víkendy, dovolené, výlety, lázně… cokoliv, co připomíná běžný život a dává prostor pro zážitky.
Nemluvím teď o návštěvě koncertu nebo divadla, nebo o tom „jít na pivko“ – to vnímám jako samozřejmost.
Ale některé akce, které jsme kdysi zavedli „na zkoušku“, se staly tradicemi.
Možná vás překvapí, že je to třeba voda.
Ano, opravdu jezdíme s klienty na vodu! Každý rok.
Když přišel první návrh, přiznávám, brala jsem to s rezervou. Říkala jsem si: „Projíždka po řece, pár záběrů pádlem, nějaký ten stan, večer buřty… proč ne.“
Ale když jsem pak viděla fotky ze sjíždění jezu a vodu, která nebyla zrovna olejová hladina… přiznám se, trochu mi zatrnulo.
Ale zároveň – ty výrazy na fotkách! Ta radost v očích, ta hrdost, že něco dokázali sami… To bylo silnější než moje obavy.
Bezpečnost je samozřejmě základ: klienti mají vesty, jede s nimi dostatek personálu, žádné divoké peřeje. Ale i tak: občas to teče svižněji. A právě to je na tom to krásné – není to jen výlet, je to dobrodružství.
Letos jsme jeli zase.
A ano – všichni se vrátili zdraví, spokojení a plní zážitků.
Tedy – až na jednu ztracenou… botu. Ale i to patří k vodě, ne?
Tohle je pro mě smysl sociálních služeb: nechránit lidi před životem, ale provázet je jím. I když to občas znamená mokré ponožky a lehce nervózní ředitelku. A taky nový pár bot, no 🙂
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
