Je červenec. A ne, opravdu jsem se nezbláznila ještě víc než obvykle. Tento příběh má sice vánoční příchuť, ale stal se kdysi dávno a dodnes stojí za zaznamenání. Vydržte 🙂
Když jsem před 11 lety nastoupila do Domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická, zjistila jsem, že něco jako „upeč si sám koláč“ nebo „zamíchej těsto na cukroví“ je tu zhruba stejně běžné jako přistání UFO na zahradě. Zkrátka tabu.
A protože, jak už asi pravidelný čtenář tuší, mám talent na narušování letitých pořádků, nadhodila jsem jednou u kafe, že bychom si mohli upéct cukroví. Myslela jsem, že se mi kolegové vysmějí. Nevysmáli. Nadšeně souhlasili. A to byla chyba na všech stranách. I když… 🙂
Nakoupili jsme válečky, vykrajovačky, formičky, tuny mouky a másla… a šlo se na věc.
JENŽE!
Většina našich klientů v životě nic takového nedělala. A spoustě z nich ani nepřišlo na mysl, že cukroví se dá vyrobit doma – podle nich to roste někde v regálu u Tesca. Vysvětlování zabralo půl dopoledne.
A pak přišel vrchol dne – jeden z klientů dostal za úkol připravit nepečené kuličky. Vzorová kulička byla připravena. Malá, roztomilá, do pusy akorát.
Klient si vzal těsto. Vytvořil z něj jednu gigantickou kouli, zhruba velikosti menšího pomeranče.
Kolegyně ho zastavila a snažila se mu vysvětlit, že se ta koule dělá menší. Velikost tak zhruba na jedno sousto do pusy. Znovu ukázala vzor.
Za pár minut ho přistihla, jak si v klidu pochutnává na celé té mega kouli.
„Proč sis ji nerozdělil?“ ptá se ho jemně.
A odpověď, která se zapíše do dějin Sulické zněla: „To je v pohodě, já to okoušu.“
No… a tak jsme mohli začít znova.
Tahle epizoda není jen vtipná historka do vánočního zpravodaje. Je to ukázka toho, jak vypadá práce s lidmi s mentálním postižením – plná nečekaných momentů, upřímnosti, zmatků a smíchu. A hlavně nám připomíná, že vysvětlování nestačí udělat jednou a rychle. A hlavně že když něco nevyjde napoprvé, není to konec světa.
V Sulické to zkrátka chodí trochu jinak. Ale často mnohem opravdověji než jinde.
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
