Jeho role zdobila ctnost, prostota a trochu zvláštní pokora.
Narodil se 17. 6. 1909 do velké rodiny jako třinácté dítě na Mojmírově náměstí č. 13 v Králově Poli nedaleko Brna. Otec byl bývalý voják a poté dělník z královopolské cihelny v Brně. Měl o 25 let mladší manželku Marii, a ta měla na stejné adrese skromný malý koloniál a později na nádraží kiosek s novinami a cukrovinkami.
Již jako malý chlapec se svými sourozenci hrával loutkové divadlo. Ve věku osmi let se stal členem brněnského souboru Bratrství. Otec zemřel, když bylo Karlovi 14 let a maminka musela zaopatřit celou rodinu. Karel vyrůstal v chudém, ale harmonickém prostředí se starostlivou péčí, vychodil obecnou i měšťanskou školu. V letech 1924 –28 se přihlásil na studie Státního českého ústavu učitelského v Brně. Maminka si nepřála, aby si Karel zvolil tehdy pochybnou existenci hereckého povolání do života. Krátký čas působil na vesnických školách v okolí Brna v období 1928–1930 jako učitel, než nastoupil v letech 1930 – 32 na vojenskou prezenční službu, a přitom stačil ještě studovat herectví na konzervatoři v Brně. V roce 1932 přijal svou první profesionální smlouvu o angažmá v činohře Zemského divadla v Brně, kde působil celých osm let a vytvořil zde mnoho rolí.
V roce 1940 teprve jednatřicetiletému Högerovi přišla nabídka z Národního divadla v Praze, kterou přijal velmi rád. Současně se také začala i jeho dráha filmového herce. Brzo se stal oblíbeným typem představitelů romantických a milovnických postav. Svojí první filmovou větší roli dostal v roce 1940 vedle Lídy Baarové ve filmu ZA TICHÝCH NOCÍ (1941). Následovali další filmy, TURBINA (1941), MODRÝ ZÁVOJ (1941), ČTRNÁCTÝ U STOLU (1943), KRAKATIT (1948) a jiné. Po boku mu stáli tehdejší slavné herečky Vlasta Fabiánová, Vlasta Matulová. Brzo si získal u diváků divadla a filmu velkou řadu příznivců. Höger především uměl dobře zahrát psychologicky složité a charakterní postavy. Jeho předností byl inteligentní a kultivovaný projev a jeho herecké kvality spočívaly právě v osobitém slovním projevu, který dokázal zaujmout diváky bez podbízivých a laciných gest. Namátkou divadelní hry, kde účinkoval, JAN HUS, titulní role; STRAKONICKÝ DUDÁK, Šavlička; titulní role; Rostand: CYRANO Z BERGERACU a jiné.
Po válce roku 1945 se stal jedním z našich nejobsazovanějších herců české kinematografie. Po roce 1948 se Högerův herecký život na chvilku zvolnil, nastupující komunistický režim akčního výboru kultury vydal zákaz hraní ve filmu na určitou dobu. Příčina byla v konkurenčním prostředí hereckých kolegů, kteří mu záviděli úspěchy a tajně na něj donášeli. Teprve s příchodem režiséra Otomara Krejči se jeho situace opět zlepšila. Začal znovu natáčet filmy, MIKOLÁŠ ALEŠ (1951), JAN HUS (1954), JAN ŽIŽKA (1955), Z MÉHO ŽIVOTA (1955) a další. První jeho ženou se stala Zdenka Procházková, také herečka, bohužel vztah se po čase rozpadl. Druhé manželství se vydařilo. Eva Högerová zůstala jeho partnerkou až do konce života. V roce 1964 byl jmenován národním umělcem, o deset let později čestným členem Státního divadla v Brně. Po léta působil na uměleckých školách jako pedagog na Státní konzervatoři, DAMU, FAMU, kde byl od roku 1966 profesorem. Měl i hudební nadání. Hrál dobře na klavír a ovládal i housle a saxofon. Jeho koníčkem byla četba historických románů. Také nejraději hrával úlohy komediální, snad proto, že měl příjemný pocit rozdávat dobrou náladu.
Často vzpomínal na krásné dětství a rodný kraj – tedy na Brno-Královo Pole s velkou láskou. Jeho největší životní omyl byl zorganizovaný podpis Anticharty v roce 1977. Přiměli ho, aby se proti své vůli podepsal pod něco, s čím vnitřně nesouhlasil. Nikdy si to neodpustil, cítil se tím podveden a zlomen. Na protest proti vyhazovu herečky a kamarádky Vlasty Fabianové z politických důvodů podal 2. 5. 1977 v milovaném divadle výpověď. O den později je hospitalizován a následujícího dne umírá. 4. 5.1977. Kromě slávy poznal mnoho závisti, podrazů a boj o výsluní slávy na prknech, které znamenají svět.
