Alopecia Areata
Aneb
Psychické vypětí?
Nebo porucha štítné žlázy?
Kdo se v tom má vyznat.
A hlavně, kdo to má vydržet?
Tak že jednoho krásnýho dne můj táta začal churavět a chřadnout a lékaři zkoumali a hledali a stále hledali a pro jistotu ještě hledali až našli – rakovinu 4.tádia a to byl konečný stav. Sice počali léčbu (no dá-li se to tak vůbec říct), prostě paliativní léčbu, kdy má pacient pocit, že konečně nastal po roce ten okamžik, že se stanovila diagnóza a začala údajná léčba. Ale je to okamžik, kdy jde už jen o to prodloužit ten chatrný zbyteček života, co pacientovi zbývá. Tak možná na formality, jako je závěť a tak.
A právě v tento okamžik beznaděje, kdy jsme viděli, jak táta chátrá a na mě padla choroba zvaná Panická choroba nebo ataka. Je to strašně moc nepříjemný stav, kdy se bojím o svůj život, u mě to je pocit, že každým okamžikem dostanu infarkt, bolí mě na hrudi, buší mě srdce, šíleně se bojím a všechny svaly na těle mám zatnuté a skoro v křeči.
Ale jsem hloupá hrdinka, četla jsem jak těmto stavům odolávat a ono se mi to i podařilo. Ale říká se, že tyto panické ataky se rádi vracejí a vždy udeří zcela nečekaně a vždy ve větší síle.
Táta umřel, což se dalo čekat a zas to na mě padlo, nejen smutek, ale i výčitky, že jsme mu nepomohli, pak i výčitky, že my žijeme….a pak i ostatní divné chmury.
A znovu jsem počala boj a bylo mi špatně, měla jsem úzkosti a zase hrdě a naivně, jak sama všemu čelím jsem si myslela, jak tělu mému dělám dobře, že ho nezatěžuji antidepresivama a jinýma uklidňujícíma lékama.
Opak byl pravdou.
Příště napíšu více.
Vaše M.
