Doba je rychlá, pryč jsou ty dny, kdy si člověk s velkou slávou zřídil Facebook a pak spokojeně sledoval počet lajků. Doba zkrátka pokročila a co jste se naučili na sociálních sítích včera, dnes už není IN (tak mě napadá, jestli je slovo IN vůbec ještě v kurzu?). A tak člověk klopýtá za vším tím novým, co technologie přináší, a snaží se udržet krok. Jako já. A tak jsem se pustila do live streamu, tedy do živého sledování, kdy na sebe natočíte kameru na mobilu a říkáte nějaká moudra. Vtip je v tom, že je to celé na živo a lidé, co vás sledují, vám mohou dávat lajky, mávat vám nebo vám psát dotazy. A tady je kámen úrazu. Popíšu situaci: mluvím, mluvím a najednou si všimnu, že mi tam někdo posílá palec nahoru nebo nějaký dotaz. Tak mluvit přestanu a brejlím do mobilu, abych si dotaz přečetla. Asi bych se v tu chvíli nechtěla vidět. Ale ostatní mě vidí.
Další kámen úrazu je, že si vše obstaráváte sami. To znamená, že nemáte žádný televizní štáb, který by se staral o vše možné, a vy jen o to, co říkáte. Takže si zkontrolujte, co je za vámi. Pokud tedy nechcete být natolik autentičtí, aby celý svět (těch osm lidí, co vás zrovna sleduje) viděl, jaké vám na sušáku visí prádlo. Nemáte ani žádného zvukaře, takže se vám může stát to, co mně. Tedy že mluvíte a pak si začnete pohrávat s myšlenkou, jestli skutečnost, že máte vypnutý zvuk na telefonu, nemůže nějak ovlivnit vaše vysílání. S hrůzou si uvědomím, že nevím, jestli mě dotyční slyší. Opět vyděšeně zírám do mobilu a přestávám na vteřinu mluvit a hledám, zdali mi tam někdo nenapsal „není slyšet“. Nenapsal. Ale ani nenapsal „je to bezva, co říkáš“. Rozhodnu se ale pokračovat i navzdory té nejistotě a jen se v duchu opájím myšlenkou, jaké to asi je, pro ty, co se zrovna na mě dívají, ale neslyší mě.
Slyší a přichází první dotaz. Takže s radostí odpovídám. A pak se snažím vrátit zpět k tomu, co jsem povídala, protože s oblibou dělám to, že jakmile si všimnu dotazu, přestanu mluvit, klidně v polovině větě.
A nejlepší je konec. Když se rozloučíte a pak hledáte na telefonu, kde se mačká konec. Takže naposledy vypoulím oči, chvíli zmateně přemýšlím a pak to najdu. Ukončím tuhle show. A pak chvíli zhluboka dýchám, dívám se z okna a myslím na to, jak tuhle dobu přežiji.
