“Dobrý den”
NIC. Bavili se dál. Tak to je něco pro mne. Jsem totiž chronický nesnášeš neodpovídačů na pozdrav.Pozdrav jsem tedy zřetelně a nahlas zopakovala:
Dobrý den!
Odpověděl jen jeden z nich, aniž by mi samozřejmě věnoval oční kontakt. Ten druhý mluvil stále dál směrem k němu. Probodla jsem ho typicky ženským nasraným pohledem – tzv. sexy vodoo, ale myslím, že mu to stejně nedošlo. Přes celý obličej měl připláclou roušku. Během karantény se běžně pohyboval bez ní, i ti řemeslníci, které si zval do bytu, aby mohl rekonstruovat a my v době karantény měli co poslouchat.Mám pocit, že jsem snad během posledních měsíců ztratila víru v lidstvo nebo co ? Pořád si říkám, že bych neměla takto subjektivně hodnotit nebo si toho všímat. Ale ono to dost dobře nejde. Nejde si nevšímat. Připadá mi to absurdní. Možná mám silný smysl pro absurditu už z batolecího období. Kdo ví.A stejně tak je to i s těma virama, rouškama, upatlanýma rukavicema. Dnes a denně to nejde nepozorovat v MHD. Lidé staví nějaký koronavir do popředí a vnímají ho jako špinavého netvora, který ohrožuje naše životy. Šíří paniku. Přitom někteří nedovedou odpovědět ani na pozdrav a těma rukavicema, kterýma se snaží odizolovat od celé populace a svými pohledy dát všem najevo, jak se jich štítí, si pak sahají na ty ušmudlané roušky. Když se jim chce kýchnout, tak si je samozřejmě sundají a pošlou obsah svého nosohltanu do prostoru. Nenapadá mne pro to jiné slovní spojení než bezpřehá tupost. To ty viry jsou vedle nich snad i elegantní a skoro ryzí. A nesobecký. O některých lidech se tohle prostě říci nedá.
Vypadá to, že budu muset vyjet na pár dní z Prahy někam na vesnici.