Prvním nástrojem na čištění zubů byl nejspíše kámen, ten se ale moc neosvědčil a tak se tedy člověk kdesi uprostřed Babylonu zamyslel nad lepším řešením. K přemýšlení si zřejmě dal do úst větvičku keře Miswak. Po rozžvýkání větvičky Miswaku nebo latinsky Salvadora persica si člověk všiml, že roztřepený konec by byl možná vhodný nástroj k dentální hygieně.
Nápad vyzkoušel a světlo světa spatřil první zubní kartáček.
Nicméně člověk je tvor pohodlný a nechtělo se mu trávit minuty rozžvýkáváním dřevěného klacíku a další čas pak čištěním jednoho zubu po druhém. A tak šikovné drobné čínské ručky vyrobily v 15. století ze zvířecích štětin a kostí druhou verzi zubního kartáčku, tentokrát šlo o první klasický zubní kartáček.
Tento nový čínský hit se dostal i do rukou evropských návštěvníků, kteří se rozhodli jej představit i v Evropě. Když však dorazili do Evropy, setkali se ve většině případů jen s ignorací a posměšky. Na obranu našich předků nutno říci, že se zřejmě není čemu divit, hygienické návyky tehdejších Evropanů nebyly zrovna ukázkové.
Jen u vyšší šlechty se v této době setkáváme alespoň s náznakem zubní hygieny, příslušníci této společenské skupiny totiž používali párátka z husích per.
O tři století později se setkáváme s jakýmsi rozmachem zubního kartáčku v Evropě. Kdo neměl slonovinový kartáček s jezevčími štětinami, byl „out“. 18. století přináší velkovýrobu zubních kartáčků v Anglii, štětiny těchto kartáčků byly nicméně stále přírodní. V roce 1844 vznikl kartáček se třemi řadami štětin.
Až 30. léta 20. století přináší radost do životů stomatologů, hygieniků a také milionů žen. Přišel totiž vynález nylonu. Hygienici jásají nad nylonovými vlákny v zubních kartáčcích, které konečně neskrývají dutinky umožňující bujarý život nejrůznějším choroboplodným mikroorganismům.
V roce 1939 pak začali ve Švýcarsku myslet i na chrup tělesně postižených a vynalezli první elektrický zubní kartáček. Kartáček to byl ale značně primitivní, šlo o klasický zubní kartáček, který díky několikakilogramovému motoru vykonával pohyby dopředu a dozadu, nahrazoval tedy provádění nevhodné horizontální techniky čistění.
Ideální zubní kartáček s malou hlavou, rovně střiženými a měkkými štětinami byl pak za ten nejvhodnější označen v roce 1973.
