Říká se, že nejbohatším místem na světě je hřbitov. Jsou zde vynálezy, o kterých jsme nikdy neslyšeli, nápady a sny, které se nikdy nestaly skutečností. Také naděje a touhy, podle kterých nikdo nejednal. Leží tu i nevyřčená poděkování a odpuštění, která vyřčena být měla.
Vyrůstat na pražských Olšanských hřbitovech se může jevit poměrně děsivě. Ale ono to děsivé vůbec nebylo. My jsme jako děti bydlely na pražských Vinohradech a na hřbitov jsme chodily za mnohými dobrodružstvími. Hřbitov je nekonečnou inspirací k dětským hrám, průzkumným výpravám a k bohatému rozvoji fantazie.
Bydleli jsme naproti hlavnímu vchodu. Hřbitov je skryt za zdmi, přes které přetékají šlahouny břečťanu a které lemují stovky stromů, především kaštanů. Hlavní brána je široce otevřená a proudí tudy spousty návštěvníků. Podél nekonečně dlouhé zdi bývalo několik prodejen květin, věnců a svíček. Jak tady to vonělo! O víkendech to tu vypadalo jako na pouti. A zimní pohled z okna, kdy se se stmíváním rozzářily miliony blikajících světýlek v nekonečné ploše, je nepopsatelný. Já jsem to hřbitovní hemžení měla moc ráda! Pozorovala jsem lidi, kteří sem chodili. Nosili květiny, zapalovali na hrobech svíčky a vdovy hroby i umývaly. Někteří mlčky postáli, jiní se posadili na lavičku a sklonili hlavu. Někdo si poplakal, jiný rychle odcházel. Bylo nemálo i těch, kteří si s mrtvými povídali.
S dětmi jsme se nepouštěly příliš daleko. To jsme se bály, že nenajdeme cestu zpět. A po nocování na hřbitově jsme netoužily. Olšanské hřbitovy jsou velké město ve velkoměstě. Hlavní třídy, nebo-li bulváry, odbočující ulice, které se větví do menších a ještě menších uliček. Dvakrát, třikrát odbočíte a jste v háji. Máte-li štěstí, tak v urnovém.
Se sestrami jsme rády z poza hrobů pozorovaly pohřby. Nejvíc nás na nich zaujaly takzvané plačky. Byly to ženy černě oděné s černými šátky na hlavách, které plakaly nad nebožtíkem tak usilovně, že je snad i slyšel. Byl to pláč nepřirozený, kvílivý a možná i zaplacený. A my jím byly tak fascinovány, že jsme si doma pohřeb zopakovaly. Obrátily jsme stůl nohama vzhůru, položily do něj panenky i plyšového medvěda a byl hrob. Stály jsme u něj a plakaly a kvílely, až jsme z toho dostávaly neovladatelné záchvaty smíchu.
Jindy jsme v záchvatu spravedlnosti odebíraly květiny i svíčky z hrobů bohatých, kde jich bylo mnoho a dávaly je na ty chudičké hromádky zeminy se zapíchnutým, pokřiveným a rezavým křížem, kde byl poslední nebožtík pohřben v devatenáctém století. Moc mě bavilo dívat se na vyrytá a zdobená jména členů rodin a na data narození a úmrtí. Pracně jsem počítala věk nebožtíků. Kdo byl mladší třiceti let, toho jsem politovala. Ostatní už měli, z mého dětského pojmu o čase, věk na smrt tak akorát. Častý nápis na náhrobních kamenech “spi sladce” se mi zalíbil natolik, že jsem večer po vyčistění zubů hrábla do cukřenky pro několik kostek a pod peřinou je schroupala. Můj spánek byl potom ten nejsladší.
Ovšem nejvíce jsme vyhledávaly hroby staré, poškozené, zborcené, do kterých bylo tu a tam trochu vidět. Lehaly jsme se sestrami na břicho a mhouřily oči do škvír. Co kdybychom uviděly kosti anebo při troše štěstí lebku. I to se nám poštěstilo. Bratr tomu dodával kulisu děsivými zvuky. S hrůzou v očích jsme pak pádily pryč.
Moje hřbitovní výpravy skončily, když jsem ve dvanácti letech začala se sportem. Ale dodnes je mi na hřbitovech nějak příjemně. Jsou to místa, kde je absolutní klid a ticho. Představte si tu pohodu. Ležíte, kdykoli si můžete schrupnout. Díváte se na hvězdy, nemusíte myslet na pozemské starosti. Nic vás nebolí, nemáte žlučníkový záchvat ani migrénu. Nemáte hlad, neplatíte daně. Nezvoní vám mobil. Jsou vám úplně šuma fuk akční nabídky a slevy. Nepřepínáte televizní pořady. Neotravuje vás dodavatel plynu lepší nabídkou. Nikdo po vás nic nechce. A usmíváte se nad starostmi svých příbuzných a známých, sledujete, jak se pachtí a pinoží za majetkem a bohatstvím. Vy už víte, jak pomíjivé to všechno bylo, a jste rádi, že jste, kde jste.
No, není to lákavé? Možná, na chvilku. Snad jen na krátký odpočinek od našeho rychlého, hlučného a informacemi přesyceného světa. Pereme se o život v nemoci, ve strachu, v nesnázích. S obdivem oslavujeme devadesátileté i stoleté. Přejeme si zdraví i dlouhá léta. Ještě to tu chceme dlouho vydržet. Ti optimističtější prožít.
A já si myslím, že po večerním uzamčení hřbitovní brány se nebožtíci sejdou, povídají si, oslavují, veselí se a těší se na nás. Odvažuji se říct, že i dnes bylo na hřbitově živo.
SPI SLADCE
Domů » SPI SLADCE
0 Komentářů