Román Cilčina cesta vznikl vlastně zcela náhodně na základě vyprávění tatéra Lalela Sokolova a jeho ženy Giny. Všichni tři se seznámili za úděsných podmínek v Osvětimi.
Cilka byla odvlečena do koncentračního tábora Osvětim-Březinka v roce 1942, v pouhých šestnácti letech. Její krása okouzlila velitele tábora, SS Schwarzhubera, a proto byla vybrána jako Blockälteste v bloku č. 25. V tomto bloku ženy trávily poslední dny před zplynováním. Cilka byla velitelem pravidelně znásilňována. Pokud chtěla přežít, neměla na vybranou, musela se podvolit.
Po osvobození tábora Ruskou armádou však byla obviněna z kolaborace s nacisty a poslána k patnácti letům nucených prací na Sibiř. Znovu byla odvlečena k dobytčímu vagonu a spolu s dalšími odsouzenými odvezena na jedno z nejchladnějších a nejkrutějších míst na zemi, do gulagu Vorkuta, který leží až za polárním kruhem. Čeká je tu jen těžká práce v uhelných dolech, nikdy nekončící zima, nedostatek jídla a hygieny či teplého oblečení. Cilčinou záchranou je lékařka, která si všimne její nezdolné vůle a chuti pracovat a tím i pobyt v gulagu přežít, vezme si ji pod svá ochranná křídla. Cilka se tak začíná usilovně starat o nemocné, denně se přitom potýká se smrtí, a přes to všechno v sobě nalezla nekonečné zdroje sil. I v těchto brutálních podmínkách ji však čeká jedna pozitivní skutečnost. Potká zde svou životní lásku, s kterou stráví zbytek svého života v Košicích, ve své rodné zemi.
“Každý, koho zasáhly válka, věznění nebo útisk, reagoval jinak, a ten, kdo to nezažil, nemůže vědět, jak by se sám v takové situaci zachoval. Nikdo z nás to prostě neví předem.”
Autorka Heather Morrisová své bádání nad životním příběhem Cilky zvládla skvěle. Její osud si neumí představit asi nikdo z nás. Co vše si musela vytrpět! Nikdy mě nepřestane udivovat, kde v sobě lidé nalezli tolik sil k tomu přežít i ty nejstrašnější podmínky, a stejně tak mě nikdy nepřestane udivovat, jak k sobě umějí být lidé zlí, zákeřní a překypovat záští vůči někomu, kdo mu vlastně vůbec nic neudělal…
