Dítě – pro mě jedno z nejkrásnějších českých slov. Říkávám si ho pomalu, procítěně a vychutnávám si jeho jemnost a něžnost. Dítě.
Už i mrňavé dítě je člověk se svými právy a povinnostmi dle různých mezinárodních úmluv. Jenomže čerstvý novorozenec má jistá, nepsaná privilegia. Má pouze svá práva, povinnosti zatím žádné. Být maličkým človíčkem, je jediné období života, kdy nemusíme plnit přání a příkazy jiných lidí. Přesto je takový uzlíček povzbuzován rodiči a prarodiči k činnostem, o kterých ještě nemá ani tušení.
„Udělej hají, usměj se na tátu, neprskej tu mrkvičku, řekni máma.“ Děťátko neplní žádný z těchto příkazů, a přesto se na něj nikdo nezlobí. To jsou poslední zlatý časy! Neuplyne ani rok a dítě začíná být zasypáváno spoustou příkazů. Některým rádo vyhoví, jako například: „spapej to jablíčko (mňam), udělej bum vařečkou do pokličky (nebo do dědy), kopni do balónu (nebo do hradu z kostek), kde máš pupík (už nevím)?“ Ale postupem času přicházejí i ty protivné příkazy. „Ukaž tetě, jak jsi veliká (to snad vidí), posbírej autíčka do krabice (proč?), nestrkej si prsty do pusy (no co, jsou moje), tak už konečně spinkej (chci pohádku)!“ A bude hůř. Bude mnohem hůř.
Kdyby všechny ty příkazy byly opodstatněné, smysluplné, rozumné, pak jsou v pořádku. Rozvíjejí a chrání dítě. Ale nadzvedávají mě ty nepromyšlené, stereotypní a někdy i hloupé. Slýcháme je všichni.
Maminka jde s pětiletým Hubertem na dětské hřiště, kde je prolézačka, houpačka, žebřík a také kolotoč. Klouček se nadšeně rozběhne a chce, pochopitelně, všechny atrakce vyzkoušet. Jenže o tom, jak se bude Hubert na hřišti bavit, rozhoduje baculatá, ustrašená maminka, které dělal ve třinácti letech problém i kotrmelec.
„Huberte, nelez tam, spadneš (fakt spadnu? To jsem nevěděl)! Běž od té houpačky, nebo tě srazí (nesrazí)! Na kolotoč nepůjdeme, bylo by ti špatně (to je škoda)! Proboha neběhej, nebo se zpotíš (aha)!“ „Pojď, pěkně si sedni tady na lavičku jako hodný chlapeček a sněz si koblížek (nemám hlad). Podívej se, jak ta holčička leze na žebřík (jé, ta se má)! Ta její maminka nemá rozum, to dítě spadne (vždyť se drží)!“
A tak Hubert prosedí několik let na lavičce na dětském hřišti a papá koblížky. Je to maminčin hodný chlapeček. Je ale šťastný? Dívá se, jak jiné děti běhají, vylézají a prolézají, potom vyskakují a seskakují a zase někam běží. Točí se na kolotoči, smějí
se a piští, padají a zase vstávají. Občas visí hlavou dolu jako opičky. Jsou to zdraví, silní a šťastní rošťáci a rošťandy, vybaveni šikovností, zdatností a zkušenostmi do života. Obávám se ale, že dnes je více těch hodných koblížků. Konec konců, je to na
nich vidět.
S některými babičkami je to snad ještě horší. Ale jsou i skvělé babičky, které jedou se svými vnoučaty na lyže, nebo si s nimi jdou zaplavat či pouštět draka. Ale ty opatrné, úzkostlivé opět volají na svá vnoučata plny strachu. „Adélko, běhej pomalu (to jde?)! Nepospíchej tolik, zadýcháš se (moje plíce si nepřejí nic jiného)! Nešťourej se v tom (ale já chci vědět, co to je!)! Kdes to vzala, fuj zahoď to (mně se to ale líbí)! Běž se podívat, co dělá bráška, ale pomalu (i kdyby se topil?)! Ježíšmarjá, ty jsi zpocená (no a?)! Nesundávej si tu čepičku (vaří se mi hlava)!
Venku, při hrách, jsou některé děti omezovány, zpomalovány, prostě drženy na uzdě. Zato doma to fičí. Život v tempu, že by i Emil Zátopek propotil reprezentační triko. „Vstávej, už musíme frčet (ještě chvilku)! Dělej, sněz to (nemám chuť)! Upaluj do svého pokojíčku pro cvičky (no jó)! Dělej, dělej, už nám jede výtah (už letím)! Fofruj s těma tkaničkama (udělal se mi uzel)! Přidej, co se tak couráš (vždyť už jdu)! Ty ještě spíš, nebo co (je půl sedmé ráno)?“ Padej do auta (pláč)!
Který dospělý by tohle snášel? A jak dlouho? Stačí se zamyslet a vžít se do dítěte. Vždyť jsme jimi všichni byli. Už jsme zapomněli? To už jsme opravdu zapomněli? Takže to obraťme. Děti, běhejte rychle, je to dobrá průprava pro únik před zuřícím školníkem. Lezte na stromy, jsou tam výborné třešně. Válejte sudy – mimo psí záchodky. Skákejte do vody – ne na mělčinu! A také vám, děti, přeji, aby byl u vás doma láskyplný čas na klidné vstávání i uléhání. S milou mámou i s prima tátou.
