RAKVIČKY A RAKVE
Mám od dětství moc ráda rakvičky se šlehačkou. Ale tehdy, před mnoha lety, byly rakviček, na rozdíl od současnosti, plné cukrárny a kavárny. Rakvičky bývaly čerstvé, nikoli v celofánu půl roku uchovávané. A na ně mistr cukrář plátěným pytlíkem naspirálkoval úžasnou, do tuha vyšlehanou poctivou šlehačku. Pěkně vlnku za vlnkou. Měl v tom spirálkování cvik a šlo mu pěkně od ruky, což jsem viděla v jednom televizním dokumentu. Žasla jsem nad tou rychlostí a přesností.
Když jsem si občas zašla do cukrárny, objednala jsem si kávu a dvě rakvičky. Posadila jsem se k miniaturnímu bílému stolečku, na který se vešly sotva dva talířky a dvě kávy. Nejdřív jsem si rakvičky s tupým úsměvem prohlížela, ale když jsem přestávala ovládat slinění, velmi opatrně jsem uchopila rakvičku mezi palec, ukazováček a prostředníček a pomalu ji přibližovala k ústům. Prostředníček se ukázal jako skvělá podpora pro ten křehoučký tubus upečený ze žloutků a cukru. První kousnutí s jemným křupnutím a rty svlaženy chladnou, hustou šlehačkou. Každá rakvička na čtyři křupy a závěrečné olíznutí rtů. Po osmi křupech a vypité kávě jsem odcházela z cukrárny v líbezném opojení a svět pro mě na pár minut přestal existovat.
Po letech, kdy už jsem byla maminkou odrostlejších dětí, jsem při sobotním nákupu chtěla udělat radost celé rodině a koupila jsem osm rakviček. Paní prodavačka mi je pěkně poskládala na papírový tácek a zabalila do papíru, ze kterého udělala nad šlehačkovými spirálkami stan. Jak jsem tak radostně šlapala udělat rodině radost, počala jsem slinit. Já tu vůni cítila i přes papírový stan. Došla jsem k lavičce, položila na ní kabelku, tašku s nákupem i stan a opatrně jsem z něj vytáhla rakvičku. Posadila jsem se a zakousla. No jo, ale co se sedmi rakvičkami? Tak jsem si dala ještě jednu s tím, že už odpoledne žádnou mít nebudu. Jen co jsem si olízla rty, moje pravačka už byla opět ve stanu a vytahovala třetí kousek. Hm, ale pěti rakvičkami čtyři lidi nepodělím. Musela jsem sníst i čtvrtou. Čtyři zbylé rakvičky na velkém tácku působily tak nějak opuštěně, že jsem se rozhodla je sníst také. Vychutnávala jsem kousek za kouskem. Pravda, sedmá a osmá už mě tolik nerozněžňovaly. Doma jsem se přiznala až po deseti letech s vědomím, že tuto informaci moje pubertální děti už unesou. To sobotní odpoledne jsem uvařila tři porce pudinku. Hádejte, kdo nedostal.
V nejdynamičtější revoluční době, v polovině listopadu 1989, zemřela moje milovaná pražská babička. Před pohřbem i po pohřbu jsem chodila cinkat klíči na Václavák i na Letnou a tím jsem smutek nad odchodem babičky přečkala relativně v dobrém rozpoložení. Pohřeb v motolském krematoriu byl za účasti nejbližší rodiny. Seděli jsme v první řadě, hrála dojemná hudba, do jejíhož rytmu si moje čtyřletá dceruška houpala nožičkama. Po chvilce se ke mně naklonila a chápajíc vážnost situace, mi šeptem položila otázku: „Mami a babička je v té krabičce?” Kdo by tohle vydržel! A tak mám vzpomínky na babiččin odchod docela pěkné.
Jiné to bylo při odchodu mé maminky. Vyřizování pohřbu bylo na mně. Poprvé v životě jsem se musela chopit tak těžkého úkolu. Pohřební služba je totiž normální ouřad. Stojíte ve frontě, můžete si i sednout, což je pro pozůstalé důležitá služba. Když jsem přišla na řadu, úřednice mě posadila za stůl, zkontrolovala něco dat a s bouchnutím přede mě na stůl pustila hromadu katalogů. Katalogů rakví! „Vyberte si pro maminku rakvičku.” Zašveholila. Rakvičku?! Chtěla mi snad situaci touto nemístnou zdrobnělinou ulehčit? Nechápala jsem. Přes slzy jsem listovala morbidním katalogem, rakve mi splývaly v jeden typ. Jenom ne černou! Zapíchla jsem prst na hnědou se zlatým kováním. Když jsem celá schoulená opustila pohřební ústav, zašla jsem do kavárny a dala jsem si kávu a dvě rakvičky. Jednu i za maminku.
