Bublinkové nápoje nejsou nic nového pod sluncem. Lidé už v dávných dobách pili nejprve minerální, přirozeně perlivou vodu z pramenů, v níž se ostatně také rádi koupali. Později začali vyrábět pivo a šumivá vína, ve kterých bublinky vznikají v průběhu fermentace. A zřejmě dlouho se je snažili dostat i do obyčejné vody a tím napodobit tu z léčivých minerálních pramenů.
Prvenství se obecně přisuzuje Angličanovi Williamu Brownriggovi, který vodu obohacenou o oxid uhličitý vyrobil údajně již roku 1740. V roce 1767 na toto přišel i jiný Angličan Joseph Priestley, mnohdy považovaný za skutečného vynálezce sodovky. Nakonec se autorství připisuje švédskému chemikovi Torbernu Olafu Bergmanovi, jenž perlivou vodu namíchal roku 1771. Buď jak buď, novinka se zalíbila a o deset let později se již rozjížděla první sodovkárna na světě, již postavili v anglickém Manchesteru.
Dávné sodovky měly imitovat přírodní minerálky, a tak se připravovaly z destilované vody, do níž se přimíchávaly minerální soli včetně sody – ta výrazně usnadňuje absorpci oxidu uhličitého, a odtud tedy název pro novou vodu.
Jako léčivé přípravky se prodávaly v lékárnách a stejně jako v případě piva či šampaňského museli výrobci vodu rozvážet v pevných lahvích z tlustého skla s korkem připevněným drátkem či zátkou.
Nová móda se ujala nejdříve v Anglii, Francii a Německu. Do Rakouska, a tedy i do českých zemí dorazila o dost později. První sodovkárna spustila provoz ve Vídni až roku 1852 a ve stejném desetiletí se začalo s výrobou i v Praze.
Začátkem 20. století se producenti dočkali výrazného ulehčení postupu, když oxid uhličitý do vody mísili pod velkým tlakem. Docílili tím mimo jiné toho, že se do stejného objemu vody vešlo víc oxidu a tím byla voda perlivější a subjektivně víc osvěžila.