Velmi často slýchávám nebo čtu věty jako “Já tě tak obdivuji”, “neuvěřitelný, jak to zvládáš” nebo třeba “to já bych nezvládla mít postižené dítě” a já na to velmi často reaguji stručně “není nic k obdivu” nebo “ale zvládla”.
Co ale stojí za takovou mojí odpovědí? Kamarádka mi jednou řekla, že neví, co si o takové odpovědi myslet…
Já myslím, že každá normální maminka, která porodí dítě a dítě se stane handicapovaným se postará ať to stojí co to stojí. Proto říkám tyto věty. Není to o tom, že bych si to vybrala nebo z toho měla radost, radost mám z jeho pokroků, ale zkrátka je to moje dítě a rodiče jistě ví, že pro ně je jejich dítě středobod světa, pro každého rodiče je jeho dítě dokonalé ať je jakékoliv, ať má autismus nebo je zdravé nebo třeba jen leží… Je dokonalé… Pro danou matku… A je jedno, že pro ostatní není…
A to je právě ono, Ondra je pro mě dokonalý. Nebudu lhát (stejně to neumím ????) je to těžké, samozřejmě bych byla raději, kdyby byl jako ostatní děti… Zdravý… To co hodně lidí obdivuje je paradoxně to, že žijete v neustálém stresu, hroutíte se, pláčete doma ve vaně, zadržujete slzy a sesypání v MHD, čelíte neustálým soudícím pohledům, kritizování, únavě a vyčerpání… To je to, co obdivujete, pokud obdivujete rodiče dítě s postižením…
Já vím, je to myšleno dobře, myšleno tak, že obdivujete nasazení, péči o dítě… Jenže ta péče je mnohdy stejně náročná jako u zdravého, někdy méně, někdy více, ale náročná je každá péče… I ta vaše, pokud máte dítě…
Tak tedy tady vysvětlení proč mnoho rodičů dětí s handicapem říká, že není co obdivovat… Není to skromnost, ale fakt ????
Na toto téma jsem natočila video, tak mrkněte 🙂 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account