Jak říká stručně Slovník cizích slov, kabina je malá uzavřená místnost. To jsme se toho dověděli! Znám spoustu malých uzavřených místností, ale kabinami nejsou ani náhodou. Jistě neposíláme své děti do kabiny, myslíc tím malý dětský pokojíček. Nebo snad Jiří Kájínek sedí v kabině? Mám dojem, že cele v cele. Ovšem hokejista, předčasně vyloučený ze hry za hrubý zákrok na soupeře, maže do kabiny raz dva. Fotbalista jakbysmet. Sportovní kabiny vídáme v časopisech i v televizi. Před zápasem v ní má každý sportovec připraven vypraný a do komínku naskládaný dres. Po zápase dostávají hokejisté v kabině od trenéra kartáč, nebo v lepším případě basu šampaňského. To takové tenistky se prý mezi sebou v kabině nebaví. A turisté se v lanovkové kabině třesou strachy, někdy i zimou.
Ale známe i kabinky. To jsou ještě menší uzavřené místnosti. Někdy tak malé, že si nesednete, aniž byste neměli nohy v předsíni. Nevím, jak velká je ve skutečnosti pilotní kabina průměrného letadla, ale zařadila bych ji také mezi kabinky. A co teprve převlékací kabinka na koupališti. K nelibosti pánských návštěvníků se kabinky modernizují a ty staré, dřevěné s vytlučenými suky, lehají popelem. Takže už žádné letní pípšou. Možná škoda. Věřte, že některým dámám ve škvírce objevené šmírácké oko i zalichotilo. Ohyzdu by přece nikdo nešmíroval.
„Svlékněte se do půl těla a až budete připravena, pojďte dál“, volá do kabinky č.1 a posléze do kabinky č.2 lékař na mamografii. A sestřička na rentgenu „svléká“ v kabince denně mnoho pochroumaných pacientů.
Kabinka je také skvělé místo pro klaustrofobiky. Mohu to potvrdit. Jednoho pondělního rána jsem chtěla udělat dobrý skutek. Sjížděla jsem kabinkou nákladního výtahu a téměř v každém poschodí si mě zastavilo jedno až dvě děti. Chtěly do školy. Hm, možná že nechtěly. Ale musely. A jak tak s úsměvem přibírám jednoho školáčka za druhým, najednou zhup a stop! Chvilka ticha, zděšení a doufání, že nás lana unesou. Vím o sobě, že mi malé prostory činí velké potíže. Ovšem malé a narvané prostory mě přivádějí k tanci svatého Víta. Rudnu, potím se, chci vzpažit, upažit, předpažit, prostě chci svůj prostor k pohybu a hlavně k dýchání! Chci řvát a všechny srazit k zemi. Jenže
jsem uvězněna jediná dospělá se spoustou malých dětí. Po chvilce, kdy se na mě upřely zděšené pohledy, jsem musela jednat. Záchrana posádky závisela na mně. I vzmužila jsem se a zapíchla roztřesený ukazovák do tlačítka s obrázkem zvonečku. Zvonilo to.
Ale ne v našem domě, nýbrž v domě v našem vzdáleném krajském městě. Ale abych to nenatahovala. Posádka byla zachráněna a školáčci vybíhali jeden po druhém. Asi dvě minuty, dodnes nevím, kolik dětí jsem cestou přibrala. Děti dokonce stihly i první hodinu.
Dodatečně se omlouvám malé kudrnaté holčičce, která plakala tak statečně, že ji nebylo vůbec slyšet. V kabince výtahu jsem se s ní už nikdy nesetkala. To taková kabinka v obchodě s oděvy, to je jiná káva! Tam většinou nejsou dveře.
Nahrazují je různě kvalitní závěsy, některé po vyprání scvrklé o tři čísla. Mohu je zatahovat zprava doleva nebo naopak. Stejně je třetina kabinky kdykoli k nahlédnutí. Zkouším nový svetr ve zdánlivě zakryté části kabinky, rukou zavadím o závěs, který
náhle přetáhnu na druhou stranu. Svetr mám na hlavě, nic nevidím, ovšem kolemjdoucí zákazníci zvizitýrují moji podprsenku. Naštěstí o tom nemám nejmenší tušení. Když zjistím, že je svetr nemožný, protože mi nečekaně nadělil několik faldů, svlékám ho.
Peru se s ním i se závěsem. Je to k vzteku. Vrátím ho na stojan a cestou sáhnu po krásných šatech. A jdu na to znovu. Vyhlédnu si jinou kabinku, na které je ještě nepraný závěs, protože je ho na šířku dost. Ovšem na délce chybí půl metru. Rozsvítím lampičku
se čtyřicítkou. Odhodlaně a těšíc se, vejdu. Sebevědomě švihnu závěsem a jsem inkognito. Na odiv veřejnosti zůstávají pouze moje nohy v kozačkách. Sundám kabát a věším ho na jeden ze dvou křehkých háčků. Na druhý zavěšuji těžkou kabelku a nové
šaty. No, no, drží to. Svlékám svetr, košilku, sukni. Aha přes kozačky ne. Takže boty dolu. Kam s tím vším? Háčky už nejsou, žádná polička, takže vše kupím na hromádku na podlahu kabinky o rozměrech 1×1 metr. Už není kam šlápnout. Stojím v prádle a
upírám zrak do zrcadla. Podivím se, co že je to tam se mnou za nepěknou ženskou. Když se vzpamatuji z prvního šoku, zjistím, že jsem to já. Bledá, o dvacet let starší, s kruhy pod očima, tělo pokryté modrofialovými fleky, faldy tam, kde dodnes nebyly. A
hele, snad ne křečová žíla! Ale né! Vždyť já nemám celulitidu! I nohy mám kratší. Zatahuji vybledlé břicho, vypínám lehce unavená prsa. Nepomáhá to. Zaujímám sebevědomé postoje. Nepomáhá to. Rozhazuji hollywoodské úsměvy. Nepomáhá to.
Dám ruce v bok a vrtím tancuj, tancuj, vykrůcaj. Nepomáhá to. Zavírám uslzené oči. Nic nevidím. To pomáhá!
Poslepu na sebe natahuji šaty. Otevřu oči, rozhrnu závěs a poodstoupím. A hle! Jsem to já! Jsem opět pěkná, štíhlá, bez fleků, křečových žil a celulitidy. Obuji kozačky, a kdyby tam nebyli lidé, roztančila bych se. Mám se ráda a usmívám se na sebe i na celý svět. Šaty putují se mnou domu. Někdy mi i malá kabinka dokáže udělat velkou radost.
V KABINĚ
Domů » V KABINĚ
0 Komentářů