MichaelaPokrupová

Stojím v obří místnosti luxusního pětihvězdičkového hotelu. Prohlížím si dokonale nachystané stoly, připravené na dnešní školení.
Splnil se mi sen…
Stala jsem se profesionální školitelkou. Několikrát do měsíce stojím před sálem plným lidí – často mnohonásobně zkušenějších, než jsem já – a hodiny jim vyprávím o nových produktech a stávajících kolekcích naší značky. Ano, slyšíte správně! Tohle je můj dream job.
Mým tělem pomalu stoupá pocit euforie. Jsem si jistá, že tohle školení bude ještě lepší než ta předchozí. Proč? Je přece magicky třetí!
Už se to blíží! Už přicházejí! Za chvíli to začne! Wow, jak já se těším!
Ale vždycky to tak nebylo.
Je mi 12 let a sinalá stojím před třídou. Třesou se mi ruce, rychle mrkám. Divoce mi buší srdce. Cítím, jak se mi potí dlaně. Fuj. Už abych to měla za sebou.
Na hodinu přírodopisu jsem si měla připravit referát. Už týden předem jsem jen z té představy, že budu stát před třídou a mluvit, měla úplně sevřený žaludek.
Nenávidím to! Kdybych to aspoň neměla tak dlouhé! Jenže já měla takový strach. Strach, že tam nebude dost informací a někdo se nedej bože na něco zeptá… Moment! Řekla jsem strach? Strach je moje druhé jméno. Kdyby se jmenoval Míša, nebylo by to výstižnější.
Hlavně žádné dotazy proboha!
Plácala jsem se v tom dál a dál.
O 7 let později chodím nervózně po školní chodbě Karlovy univerzity sem a tam. Opět sevřený žaludek, mokré a třesoucí se ruce. Zrychlený tep. Nedokážu se uklidnit. Za pár minut mám prezentovat. Už zase! Ahoj, Strachu!
Připravovala jsem si svůj výstup celé dva týdny. Mám strach. Strach, že někdo bude vědět o tématu víc než já, že se zakoktám, že nebudu mluvit souvisle, že na něco zapomenu, že něco, co jsem našla ve zdrojích, nebude odpovídat realitě a profesor mě sjede, že neříkám pravdu. Mám strach mluvit před třídou.
Bože, dej, ať to přežiju!
Přežila jsem. Jako už mnohokrát před tím. A jako už mnohokrát před tím jsem přemýšlela, jak se zbavit té trémy, toho příšerného stresu.
Krátce na to měl prezentaci jeden můj spolužák. Úplně jsem žasla, když jsem sledovala, s jakou lehkostí hovoří o tématu, které pro mě bylo španělská vesnice. Jak se ležérně pohybuje, všechna ta gesta! Kéž bych tohle taky uměla!
Jak z toho ven?
Když jsem o tom vyprávěla kamarádce, řekla: „Míšo, TY že máš problém mluvit na veřejnosti? To není možné! Jsi nejupovídanější člověk, co znám.“
Měla naprostou pravdu. Vždyť když si vyprávím s kamarády, bavím celý stůl a je téměř nemožné mě přerušit. Tak kde se bere ten strach mluvit před jinými lidmi? V čem je sakra ten rozdíl?
Představila jsem si sebe před třídou. V čem je rozdíl? V tom, že nemluvím o svém tématu, které jsem si prožila, ale o něčem abstraktním, čemu pořádně nerozumím. A ke všemu to vyprávím lidem, které neznám, a ze kterých mám STRACH.
A tak jsem na sobě začala pracovat.
To by v tom byl čert, abych tohle nedokázala změnit! Jsou to přece taky lidé a taky nerozumí všemu. Tak jsem se zakousla a začala na sobě tvrdě makat. Nejenom na svém mluveném projevu, ale hlavně na své sebedůvěře.
Sebedůvěra je alfou omegou každé prezentace a kvalitního života vůbec.
Nejdřív jsem začala s imaginací. Představovala jsem si, že spolužáci jsou mí kamarádi, kterým vyprávím své příběhy. Pak jsem začala více pracovat s poznámkami a nácviky svých prezentací.
Postupně jsem se propracovala k tomu, že se z nenáviděného prezentování, z hrůzy, z noční můry, stal koníček. Od pocitu totálního zoufalství, přes pocit komfortu při veřejných výstupech, se ze mě nakonec stala expertka na mluvené projevy na veřejnosti a na dávkování sebedůvěry.
Ráda bych teď nadchla i vás!
Proto jsem pro vás vymyslela návody, jak se zbavit strachu z vašeho mluveného projevu a jak se stát nejlepším speakerem, které si můžete přečíst ZDE.
Sny jsou od toho, aby se plnily. Já tohle heslo razím už pěkně dlouhou dobu a každý den dělám něco, abych byla svým snům blíž. Vy si je nyní můžete splnit také.
Přeji vám nádherné sny!