Anna Lukešová

Jsem psycholožka, marketérka, PRistka, lektorka. Jsem manželka, kamarádka a v neposlední řadě jsem MÁMA 🙂

Odmala jsem toužila vyniknout a zároveň pomáhat druhým. Vystudovala jsem psychologii a speciální pedagogiku, učila se jazyky, hrála divadlo. Osud mne zavál do lesklého světa médií, rychlého pracovního tempa, spolupráce se známými tvářemi. Přišly úspěchy a ocenění. Světla ramp krásně svítila. Své štěstí jsem završila manželstvím a porodem dvou krásných holčiček.
A najednou bylo všechno jinak. Světla ramp zhasla a nahradila je poblikávající lampička, která mi dělala společnost při kojení či vstávání k nemocným dětem. Svět televizních hvězd, ve kterém jsem byla jako ryba ve vodě, se smrsknul na malé akvárium ohraničené stěnami našeho bytu. Odborný slovník se mi zúžil na slova papat, spinkat a čůrat. Pro mého velice společenského manžela jsem se stala tvorem mluvícím jiným jazykem, který si z něj udělal stroj na úkoly. Ale já přitom toužila po jediném. Cítit pochopení, úctu, srdečnost a oporu. Čím více jsem ji vyžadovala, tím rychleji mizela…
…čím víc jsem se snažila, tím víc jsem nestíhala a byla závislá. Obviňovala jsem samu sebe. Byla lítostivá a ukřivděná. Uznání žádné nepřicházelo. Byl to pocit, jako když berete písek do dlaní. Tím víc ho rozsypete, čím víc ho chcete zachránit. Měla jsem být přeci šťastná, tak co to má znamenat, ptala jsem se sama sebe.
Bylo opravdu zle.
Vždyť jsem přece také jenom člověk, říkala jsem si.
Až těsně nad propastí jsem se zastavila a pochopila, že musím začít u sebe. Došlo mi, že máma musí být víc než člověk, že rodina je víc než pouhý součet jejích členů. Je to úzce propojené společenství, které funguje tak dobře, kolik mu právě máma dává lásky a energie. Bylo však strašně těžké najít nějakou energii pro ostatní, když samotné se mi téměř žádné nedostávalo. Snažila jsem se začít zase myslet pozitivně – dívat se na sebe očima mých dětí a manžela. A energii se začala vracet.
A pak jsem udělala ten odvážný krok. Tu špetku ušetřené energie, kterou jsem tak strašně potřebovala pro sebe, jsem věnovala sama sobě a stal se zázrak. Jako byste do nehybného stroje pustily elektřinu, pomalu se začal zase točit a energii vyrábět. Časem se mně jí začalo dokonce vracet mnohem víc, než jsem ji dávala. A je tomu tak doteď. Mám jí nyní tolik, že i Vám mohu poradit jak najít sama sebe, a opět rozsvítit Vaše světla ramp (-: