- Jméno a příjmení (?)Pod vaším jménem a příjmením se budou publikovat všechny vaše příspěvky do komunity.
Kamila Broulíková – Malý průvodce
- Motto
Buďme dětem vzorem, který budou chtít následovat.
- Můj příběh
Je to už několik krásných let, co jsme se dozvěděli tu prima novinu. Budeme mít miminko! Co teď? Roztáčí se kolotoč příprav. Lítáme, nakupujeme, radíme se, načítáme. Prostě se snažíme jak můžeme, aby miminko přišlo do co nejlepšího prostředí. A hlavně se pokoušíme připravit na to, co přijde.
Mezi vším tím shonem jsme na to skoro zapomněli. Jací rodiče vlastně chceme být? Jak budeme našeho potomka vychovávat? Budeme zásadoví, až skoro přísní? Budeme miminku ochráncem a průvodcem na jeho vlastní cestě životem?
Jedno je jisté. Chceme být těmi nejlepšími milujícími rodiči na světě. Ale co to znamená? Co dělá toho nejlepšího rodiče? Každý si určitě odpoví po svém. Pro někoho je to snaha dopřát miminku vše, po čem prahne, a chránit ho před vším, co by mu mohlo ublížit. Pro jiného zase pevná ruka, která ukazuje směr.
Zaplaveni možnostmi jsme téma stylu výchovy přenechali našim budoucím já. Ono to nějak dopadne. Než jsme se nadáli, byla na světě. Naše malá holčička. Teorie byla ta tam. Nastal čas akce. Mezi vším tím přebalováním, kojením, uspáváním a podobnými rodičovskými radostmi jsme si to ani neuvědomili. Nevědomky jsme přebírali chování našich rodičů. Pozor! Tohle nesmíš. Nedělej to nebo spadneš!
Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že nám v tom není vůbec dobře. Ani naše už vše objevující a všude lezoucí holčička není z našeho přístupu nadšená. Musíme něco změnit.
Vracíme se k teorii a snažíme se najít cestu, po které se nám bude příjemně šlapat.
Po čase narážíme na koncept Respektovat a být respektován. Jo, to vypadá dobře. V tom by nám mohlo být fajn. Hledáme další zdroje.
Následovalo mnoho strastiplných dní, než jsme se naučili brát děti jako sobě rovné a respektovat jejich potřeby. Popravdě se učíme neustále, všichni navzájem. Je nám v tom ale moc fajn. Děláme dohody. Nebojíme se odřeného kolena. Neděsí nás dětský pláč. To k životu patří. Vedeme děti životem, ukazujeme jim směr, ale cestu si musí najít ony samy.
Myslíme si, že máme vyhráno. Zasloužíme si oddech. Plánujeme pár chvil opět prožít jen ve dvou. Potřebujeme hlídání.
No jo, ale kde najít někoho, kdo bude k našim dětem přistupovat se stejným respektem jako my?
Tady příběh Malého průvodce teprve začíná …
