JanaPecimuthova

Moje osobní, soukromé já: kafčo, mobil, notebook, blok a propiska. Čmárám, čmárám a čmárám (a nebo ťukám do klávesnice). Cokoli co mně napadne, čeho si všimnu, co si myslím, to co žiju, a prostě cokoli na co si vzpomenu (paměť zatím slouží).

No, a pak je tu ještě mé širší já. Moje děti, moje vnoučata, blízká rodina, a pochopitelně moje druhá drahá polovička, bezvadný chlap, se kterým se mi kráčí skvěle životem. Sice jsem ho našla na druhý pokus (plus mínus autobus), ale stálo za to, počkat si.

Přemýšlím, co bych tak na sebe práskla, aby (případný) čtenář věděl s kým má tu čest. Už z textu musí být jasné, že jsem žena. Jsem stárnoucí žena, půlstoletá, a ačkoli vnější znaky opotřebení patrné jsou, vnitřní si naprosto nepřipouštím.

Nejsem praktická, jsem chaotická, občas jsem líná, a nemám smysl pro orientaci v prostoru. Kompas jsou pro mně stylové hodinky s hezkým ciferníkem. Cokoli, co zavání matematikou, fyzikou a nebo chemií je mi už z principu nesympatický. Letopočty to je pro mě slovo složené ze dvou slov, která spolu z mého pohledu vůbec nesouvisí. :-)) Zeměpis, ani dějepis mi nejde. Ze školy si nic nepamatuju.

Mám ráda podzim, kdy si opravdu čvachtám ve svých depkách, miluju zimu, když je vše pokryté sněhem, miluju jaro, kdy všechno kvete, pučí, bzučí a probírá se k životu. Mám ráda i léto, ale nesnáším tropická horka, kdy se člověk potí a paří jak čuňas.

Co o sobě nesmím zapomenout říct je to, že jsem empatická, a to fakt. Umím pochopit, i odpustit leccos. Jsem užitečná i jako vrba, protože mlčím jako hrob. Pokud ale není vysloveně uvalené embargo, umím být i pěkná drbna (nobody is perfect).

Pokud jste někdo dočetl až sem, smekám před vámi, a zároveň díky za váš čas, strávený s mou maličkostí.