Aktivita

Práce chmury zahání
Kdysi jsme vídávali a vídáváme pohádku, kde se zpívá Dělání, dělání, všechny smutky zahání….

Na první pohled možná kdysi propagandistická hláška, ale něco na tom bude. Páce a sní přechod na jiné myšlenky, je skutečně lék a cestou, jak jít z toho ven.

Naučila jsem se pracovat se svými depresemi a panickými atakami, různými projevy strachu a děsů a skutečně práce, nějaká činnost, útěk od divných myšlenek, rozptýlení od zla pryč. Práce funguje asi tak nejvíce.

Nejlepší je samozřejmě činnost, která nás baví, naplňuje, určitý druh kreativní tvorby je ten TOP. Zkrátka oblbnout svůj mozek, že je dobře.

No a na dnešní den jsme jako rodina si naplánovali, jako každé jaro, začít pracovat na zahradě, odzrnit zahradní domek, odkrýt levandule od chvojí a tak, to následně spálit a jako oběd pečení buřtů. Takový rychlí oběd, ale každé jaro je to naší tradicí.                 A pejsek, náš ovčák, jménem Sid jako vždy byl součástí těchto zahradních prací, pobíhal vesele s námi, pojídal také buřtíky a tak nějak jsme celá rodina vždy byla šťastná.

Jenže se říká, chceš-li pána boha rozesmát, řekni mu svůj plán. A tak nám někdo plány změnil a pejsek nám ve čtvrtek zemřel. Sobota zůstala bez jeho přítomnosti. Ze začátku jsem chtěla tyto ne moc pěkné práce zcela zrušit a udělat si lid doma. Jenže, jenže…levandule pod chvojím trpí, Ledový muži stejně letos nepřijdou, zahrada volá po jaru.

Nerada, ale zapojila jsem se taky. Manžel od rána pracoval na zahradě, stromky, které nám neustále ožírají zajíci opět ošetřil, dopouštíme bazén z naší vysušené studně již sedmým dnem. Zahradního domku jsem se ujala tradičně, ovšem letos vidím jak se myši přemnožily a toho nepořádku, co jsem vymetla a támhle omýt nádobí a tuto vylepšit sezení a vyprášit deky…..a to a toto a najednou byl skoro večer.

Dnešní den mi tak utekl, že jsem ten smutek po psím kamarádoj skutečně lépe přečkala. A nemyslela tolik na ten smutek.

A zítra? Bude neděle a já si musím zaset semínka dýní, uvědomila jsem si, že již květen, skoro jeho první polovina, tak že kromě dýní zaseji i další semínka a začínám se těšit, jak to všechno vzejde a bude lépe.

Můj mozek jsem trochu opila rohlíkem, ale už teď se trochu těším na zítra, vím, že i přes tu psí ztrátu jsou věci, který mají smysl a je stále pro co žít. A my stejně musíme jít dál.

Vydržme.

Vaše M.