Aktivita

Berle a já
Berle se po operaci kolene staly opět načas součástí mého života a musím říct, že mi ho ty stříbrný lehkonožky za pomocí kterých mám operovanou nohu odlehčovat, vesele komplikují. Hned po příjezdu domů jsem je seznámila se Skřetem Vysočanským a Batmanem Prskem. Kocouři rádi berlím dělali po bytě průvodce, což se ukázalo jako dost nebezpečný. Pokud se nepřerazíte o berli, přerazíte se o kocoura, který se motá kolem ní. Měla by se k nim fasovat i třetí ruka. Jak si třeba s berlemi odnesete k počítači kafe? Musíte jednu berli odložit. Ale tahle light varianta není pro mě – mám nesmysl pro orientaci, nedokážu pohyby správně zkoordinovat a pajdám na tu špatnou, tedy zdravou nohu. Další problém je, že mám ty klacky vždycky úplně někde jinde, než je potřebuju. A kocouři aportují pouze hozený zmačkaný papírový kuličky a gumičky do vlasů. Ale pravda je, že berlí jsem do prostoru hodit nezkoušela.

Ale jednu jsem vzteky prohodila pod postelí. Hned po příjezdu z nemocnice jako na potvoru Skřet trošku šlápl v kočičím záchodě do – víte čeho. Když jsem pochopila, že zdroj smradu je levá zadní packa a on pochopil, že jdu po něm, schoval se pod postel. Tam nevlezu ani za bezberlového stavu, překážejí mi prsa. Tak jsem berli prohodila pod postelí, kocour se lekl, vyběhl, já mu nadeběhla, chytla ho a snažila se ten osmikilový syčící kožich přeprat, strčit do vany a packu vydrbat. Já balancovala na jedné noze a opravdu hodně nadávala, kocour, ve kterým i čůrek vody budí hrůzu, syčel, rval se, kousal a škrábal. Já zlitá, koupelna zlitá, kocour amok, jeho packa málem vykloubená, Prsk nevěřil vlastním očím a berle, který honičce a boji ve vaně z dálky přihlížely, vlastním odrazkám. Protože tohle všechno jsem samozřejmě absolvovala bez nich. Nejsem artista, ani chobotnice. Hned poté jsem dopajdala na sedačku a plácla si na koleno led. A litovala, že si ho nemůžu dát taky – s nějakým panákem.
Pokud operovaný koleno přežilo tohle, přežije snad všechno
Na větší výlet jsem berle – obě – vzala až na vyndání stehů do Motola. Tam jsem je vezla v půl sedmý ráno taxíkem, zpátky už metrem. A připadala jsem si jako VIP osoba. Všichni mi uhýbali z cesty, pánové mě galantně pouštěli do dveří a ochotně mi je otvírali. Puberťáci mě v metru pustili sednout.

Když už jsem byla tak rozjetá, vzala jsem to ještě přes sámošku, že si koupím jen pár jogurtů. Jenže oni měli ještě v akci kafe a mně se ještě hodilo nějaký ovoce a tak podobně. Štěstí, že u těch samoobslužných pokladen zrovna nikdo nebyl. Myslím, že nákup i berle mi na ten prostor, kde zboží načítáte čtečkou, upadly současně. Opřu berle, abych si uvolnila ruce, načítám zboží, spadne jedna berle, zvednu ji, padá mi kabelka z ramene, jak v ní lovím peněženku, nemůžu najít kartu, spadne zas druhá berle, dohlížející prodavač mi ji se soucitným pohledem zvedne, rvu nákup do kabelky, která teď nejde zavřít, nedá se nic dělat, igelitka by mi překážela, tak kabelku hodím křížem přes krk, aby mi už nepadala, beru berle a rychle pryč. Zvládnout tuhle choreografii by dalo zabrat i primabaleríně z Národního.

Přímo naproti mně je krám se sportovním zbožím. Jo, na netu jsem viděla nějaký šedivý kabát, jen kouknu, jestli ho tam nemají. Procházím s berlemi a s nákupem přetékajícím z kabelky – nohu se stále snažím odlehčovat – mezi regály. Vidím ten šedivý kabát a vzápětí jiný černý a pak ještě jeden a raději si rovnou vezmu obě velikosti a všech pět kabátů si přehodím přes levou ruku, v pravý držím obě berle jako lyžařský hůlky na vleku, křížem kolem krku pořád ten nákup ze sámošky a pajdám k první kabince, kde mi to všechno spadne na jednu hromadu. Roztřídím berle od ramínek a kabáty od jogurtů a zkouším si postupně všechny kabáty a leje ze mě jak ďas. Nepasuje mi ani jeden, hodná a soucitná paní prodavačka poté, co pochopí, že opravdu nejsem bezdomovkyně, jen tak v tu chvíli vypadám, dohledá na netu, že ten šedivý kabát, co je mi větší, mají v mojí velikosti v jiným obchodě. Jen pár stanic metrem. Upadnu do meditace, v níž se přenesu do toho obchodu. V reálu to ale nedám. Musela bych nákup odnést domů a vrátit se zpátky k metru. A to už fyzicky nezvládám. Dopajdám domů, kocouři nadšeně vítají svý lehkonohý kamarádky, já láskyplně přejedu dlaní po ztuhlým gelovým polštářku, který vyndám z mrazáku a plácnu ho na koleno. Zítra je taky den. Vlastně houby. Zítra ani krok. Slibuju koleni, kocourům i berlím. 🙂