Aktivita

Dnešní doba velí být šťastný, lepší, výkonnější. Ne že by to nebylo pěkné, ale má to své ale… Spousta knížek vám dá zaručený návod jak na šťastný život. Tak je s nadšením přečteme, týden vydržíme a pak je rychle zapomeneme (já osobně i mnohem dřív). Neříkám že jsou to všechno nesmysly, ale nebudu se usmívat a myslet na koťátka když je mi do breku. V klidu si pobrečím (většinou vzteky 🙂 ) a funguju dál. Problém je, když se toho stavu neumíme pustit. Přijmout vztek, bolest, nespravedlnost, ale nerochnit se v tom. Jsou většinou dva druhy problémů, jeden ovlivníš a druhý je mimo tvůj dosah. Ten první si vyžaduje tvou účast, ten druhý smíření, že hlavou zeď neprorazíš.

Ono se to tak pěkně čte, poslouchá i tomu člověk snad věří. Ale to ale. Vážně je možné neřešit neřešitelné? Vždyť to spousta z nás dělá každý den. Rozčilujeme se u zpráv, jak je Anča hloupá protože Pepík je evidentně úplný pitomec, že sousedka z pátého zase zbytečně pomlouvá Novákovou ze čtvrtého. Je tak jednoduché se do těch věcí nechat vtáhnout a ignorovat že mám svoje věci k řešení. Svoje menší či větší problémy si tak poodložíme a ani si neuvědomíme kolik energie nám to zbytečně vzalo. Já osobně jsem zavrhla zprávy. Ne že by mě nezajímalo co se kolem mě děje, ale dnešní doba razí trend katastrof. Strach je to co nás zajímá a co prodává. Naperou do nás pár krátkých videí, po kterých by leckdy měl člověk chuť jít si to hodit. Chápu že se dějí ošklivé věci, ale vážně nechci mít v hlavě chlapa co se rozhodl zamordovat rodinu, ani poslouchat jak večer přepadli benzínku. Právě proto, že se mi to pak honí hlavou. Neznamená to že se nestarám o své okolí a jsem ignorant co se o nic nezajímá. Ale snížila jsem okruh na své okolí, lidi které potkávám a nějakým způsobem ovlivňují můj život a já jejich.

Můžu se stýkat jen s pozitivními lidmi, ale to by znamenalo že přestanu dělat práci která mě baví a živí. Protože to k tomu prostě patří. Tak vyvažuju misky vah. Když mám blbej den a přemýšlím proč to dělám, zcela vážně si sednu a to proč najdu. Třeba jednou přijde den kdy to proč prostě zmizí. I s tím počítám. Pak budu hledat cestu kam dál.

I já mám chvíle kdy prostě nevím kudy kam, trochu panika, někdy trochu víc. Neexistuje žádný univerzální návod. Nejsme stejní, díky za to. Takže jediný způsob je být upřímný sám k sobě. Najít si svoje pravidla a svoje berličky, když jde do tuhých. Najděte si čas kdy budete sami se sebou. Nemusíme hned jezdit meditovat do Tibetu, aby jsme věděli co dál. Jen se v tom honu za tím lepším prostě zastavit a rozhlédnout se jestli ještě pořád frčíme správným směrem. Dovolit si prostě být. Občas si říct že nemusíme (u složenek samozřejmě ne).

Musíme dělat věci které nás nebaví (pokud teda nemáte na úklid servis). Ani pozitivní myšlení nás koše s prádlem zbavit nedokáže, i když by to bylo fajn. Účty se neplatí výhrami v loterii a pokračovat bych mohla miliónem dalších případů.

I když na to občas zapomínáme, jsme to my kdo řídí náš život. Můžeme lamentovat jak je to nespravedlivý a jak je ostatním oproti nám hej. Ale jen mi si v tom hej bráníme a my to můžeme ovlivnit. My můžeme projít stovky cest než najdeme tu schůdnou. To důležitý je na té cestě jít s vědomím, že tam jít chceme a pokud ne… Je tolik cest a každá má křižovatku kde můžeme odbočit .-)