Aktivita

O víkendu jsem dělala trochu pořádek ve starých fotkách. Tedy chtěla jsem,ale jako vždycky jsem se zasekla u prohlížení. A uvědomila jsem si jednu věc. Na skoro všech fotkách, které mám z mládí a dětství, se šklebím , jsem tam vážná bez úsměvu. Takhle z 18 let je jedna z mála, kde se směju. Byla jsem totiž focena tak, abych to nevěděla a nestihla jsem se “maskovat”. Měla jsem totiž hodně velký předkus. Děti se mi hodně smály. Přezdívek mi daly nepočítaně, a moc lichotivé nebyly. Dnes bych nad tím mávla rukou, tehdy mě to ale trápilo tak, že jsem se nechtěla smát, a držela se hodně stranou. Sebevědomí jsem měla hodně na nízko, spíš až na nule. Táhla jsem si ten pocit sebou hodně dlouho až do dospělosti, kdy jsem pochopila, že kdo se mi posmívá, nestojí za jediný můj pohled. Přesto takový ten malý červíček malé ustrašené holky ve mě zůstával dál. Dost k tomu přispíval hloupými poznámkami můj bývalý manžel. Pocitů méněcennosti mě zbavil můj současný muž. Přesto občas mám hopdně špatný pocit, kdy se dere nízké sebevědomí nahoru. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se naučila mít se ráda. Když mluvím s lidmi o sebevědomí,. překvapuje mě, kolik lidí má, nebo mělo stejný problém. I takoví, do kterých bych to neřekla.Tak se ptám. Jak to máte vy? Umíte se mít rádi, nebo za sebou táhnete svoje nízké sebevědomí jako kouli na noze?