Yvona Maléřová se stejně jako její sestra Simona Krainová pyšní postavou, kterou by jí mohly závidět i o mnoho mladší ženy. Nic však není zadarmo, za vším stojí přísná životospráva. Ovšem za pevnou a mladistvou pokožku vděčí podle vlastních slov bambuckým máslům, která se před časem rozhodla začít i distribuovat.

Jste vášnivou sportovkyní, běháte snad všude a pořád. Jak se namotivovat k pravidelným tréninkům tak, aby to tentokrát bylo už opravdu “napořád”?

Motivace je jedna věc, ale klíčové je rozhodnutí. Člověk se musí sám přesvědčit, že chce mít pohyb ve svém životě. Běhat jen proto, že běhá někdo jiný, většinou dlouho nevydržíte. Je to o vystoupení z komfortní zóny a chce to čas i trpělivost. Motivace vám může ukázat, kam se můžete posunout a jaký pocit vám pohyb přinese. A právě první výsledky bývají tou nejlepší motivací, která vás u toho udrží dlouhodobě.

Není to však jen o sportu, ruku v ruce s ním jde samozřejmě i životospráva. Jak jste se našla v této disciplíně?

Přišlo to přirozeně spolu s pohybem. Velmi rychle zjistíte, hlavně při běhu, že to, co jíte, má přímý vliv na váš výkon i celkový pocit.

Čím nejčastěji a nejraději hřešíte?

Sladkým. Miluju koláče z naší pekárny i buchty od maminky mého muže, tomu se prostě nedá odolat. Ale nevnímám to jako hřích, spíš jako balanc. Nemusíte jíst jen „zdravě“, důležité je najít rovnováhu. Když se hýbete, jde to mnohem snáz.

Letos poprvé navštívíte veletrh For Beauty. Co od účasti očekáváte a na co se u vás na stánku mohou návštěvníci těšit?

Těším se hlavně na osobní kontakt. Naše kosmetika Delight se prodává on-line, takže tohle bude skvělá příležitost, jak si ji lidé mohou vyzkoušet na vlastní kůži. Já sama jsem zvědavá na jejich reakce. Na stánku najdou všechno od bambuckých másel přes peelingy až po oleje a krémy. A hlavně – budeme tam osobně.

Kdy a jak se zrodil nápad spojit Vaše jméno s kosmetickou značkou?

Vymyslel to můj muž. Přivezl mi první bambucké máslo, které jsem si okamžitě zamilovala. Začala jsem přemýšlet, jak ho ještě vylepšit – třeba co se týče vůně. Nakonec jsme se rozhodli vytvořit vlastní produkt přesně podle mých představ. Manžel pak našel výrobce a značka byla na světě. Název Delight přišel tak nějak přirozeně – přesně vystihuje ten pocit.

Jaký produkt je pro Vás naprostý must have a proč?

Jednoznačně bambucké máslo, hlavně to šlehané – to je i moje osobní must have. Ale věřím, že si každý najde to svoje. Vše vyrábíme v menších šaržích, takže jsou produkty čerstvé, což je u přírodní kosmetiky zásadní. A zpětná vazba od zákazníků je pro mě obrovská motivace.

Jakou beauty radu byste dala svému mladšímu já?

Asi žádnou. Všechno mělo svůj smysl a každá zkušenost mě někam posunula. Jediné, co bych změnila, je to, že bych do svého života zařadila pohyb mnohem dřív.

Vzpomenete si na nějaký svůj největší beauty prohřešek?

Trvalá a černé vlasy. To byla kombinace, na kterou se nedá zapomenout.

Máte nějakou fashion a beauty ikonu?

Daniela Peštová a Tereza Maxová. Obě jsou pro mě dlouhodobě inspirací.

Prozradíte nám na sebe něco, co jste ještě nikdy nikomu neřekla?

Právě proto, že jsem to nikdy nikomu neřekla, to tak asi zůstane. Tak vás nechám v napětí. (smích)

Foto: Yvona Maléřová (se souhlasem)

Chcete-li si dnes zajít na masáž, máte na výběr ze široké škály technik. Mezi stále ještě méně známé patří metoda Manuela Shala, která si však postupně získává popularitu díky jedinečným benefitům pro tělo i mysl. Těch je dosahováno především proto, že se masáž zaměřuje na lymfatický systém a jde opravdu do hloubky. Nejlépe nám ji ovšem přiblíží Denisa Kobrová, pro kterou se stala doslova srdeční záležitostí a nedá na ni dopustit.

Co Vás přivedlo k masážím a konkrétně technice, které se dnes věnujete?

Vždy jsem se pohybovala v beauty oblasti, protože moje maminka měla velký kosmetický salon a věnovala se také masážím. Vyrůstala jsem v tom a měla k tomu blízko. Vystudovala jsem kadeřnickou školu, ale po jejím dokončení jsem v oboru nezůstala a hledala, co by mě bavilo. Přes trenérství jsme se dostala ke sportovním masážím a došlo mi, že chci pomáhat ženám, dělat je hezčí. Začala jsem s maderoterapií a postupně se dostala k tomu, co dělám dnes, a to je technika Manuela Shala.

Co Vás na této práci nejvíc baví a naplňuje?

Konkrétně na této metodě to, že sama vidím každý den výsledky, které mi vznikají pod rukama. Dokážu pomoci ženám být nejen krásnější, ale také zdravější, protože tento typ masáže přispívá ke zlepšení různých zdravotních obtíží.

V čem je technika Manuela Shala specifická, s čím může pomoci? Ještě nedávnou u nás nebyla příliš známá, jak jste se k ní dostala?

Dostala jsem se k ní přes Instagram, ale nejdřív jsem sama těm prezentovaným výsledkům nevěřila. Šla jsem tedy masáž nejprve vyzkoušet na sobě a v momentě, kdy jsem viděla, co dokáže, zažila si to, byla jasná volba, že se ji chci naučit. Specifická je v tom, že jako jediná lymfomasáž působí do všech tří vrstev lymfy. Klasická lymfomasáž působí pouze v podkoží, ale tahle jde až na orgány. Další její specifičnost spočívá v tom, že se celých padesát minut věnujete pouze jedné partii těla. Proto má tak velké účinky.

V těle pak pomáhá řešit nejrůznější věci, od hormonální nerovnováhy přes pocit nadýmání až třeba po hormonální cyklus. Existují případy, kdy se ženám natolik srovnaly hormony, že se jim podařilo otěhotnět, ačkoliv to předtím nešlo. Dokáže napravit držení těla , ale je toho spousta, s čím může pomoc.

Nabízíte i další typy masáží?

Už se věnuji pouze technice Manuela Shala, ale samozřejmě pokud klientka potřebuje poradit například s tejpováním, často řeší třeba jizvy, tak pomohu i s tím.

Setkala jste se s nějakým opravdu zajímavým efektem masáže, který jste sama nečekala?

Pár jich určitě bylo. Pravidelně výsledky masáží sdílím na Instagramu, kde je vidět několik takových opravdu wow efektů. Kromě těch estetických výsledků mám také ohlasy týkající se zdraví. Například dvě klientky trpěly velmi bolestivou menstruací, dokonce někdy i omdlévaly, a po několika masážích jim tyto bolesti odezněly. Další klientce se po procedurách podařilo otěhotnět. A pak jsou to takové běžnější, že odchází problémy se zácpou a podobně.

Jaký je Váš přístup ke klientům – vnímáte masáž spíš jako relaxaci, terapii, nebo obojí?

Tím, že se celých padesát minut klientů dotýkám, tak je celkově navnímám. Hodně pak i kontroluji, jestli se někde třeba neobjeví nějaká bulka, vnímám, jak moc je zanesené břicho, zda jsou tam toxiny, nebo jen tuk a voda. Zároveň si u masáže i hezky popovídáme, takže je to celkově vlastně spíš terapie.

Jakou roli podle Vás hraje pravidelná masáž v prevenci zdravotních problémů?

Určitě může být skvělou prevencí, protože už při masáži se vyplavují z těla toxiny a tělo si vytváří úplně novou lymfatickou mízu. Masáže umí také nakopnout imunitní systém a tělo je pak odolnější vůči všem škodlivinám.

Máte nějaké tipy, jak detoxikaci ještě podpořit?

Určitě hodně pít a následně vylučovat, rozhodně není dobré zadržovat moč. Každé klientce také ukazuji, jak si doma udělat jednoduchou automasáž a nastartovat lymfu. Podpoří tak ještě víc výsledek masáže, který nejvíce nabíhá třetí až pátý den. Důležitý je samozřejmě zdravý životní styl, tedy vyvážená strava a pohyb.

Jak vnímáte propojení mezi tělesným napětím a psychikou? Mohou mít masáže efekt na psychiku, kvalitu spánku, imunitu apod.?

Zcela jistě, hodně je to propojeno. Kvalita spánku je jednou z nejdůležitějších věcí. Předně proto, že lymfatický systém má jediný motor a tím je náš dech. Když tedy dobře a kvalitně spíme, jsme ráno krásně odpočatí a nemáme otoky. Jestliže špatně spíme, tělo všechno zadržuje. Vídám to například u klientek, když přijdou sestřičky po noční, mají zpravidla v pase o centimetr až dva více, než normálně. Stres hodně působí, tělo pak nechte tolik pouštět, odvodnit se, protože má strach a drží si to. Takže propojení psychiky a fyzična je obrovské.

Jak pečujete o své vlastní zdraví a regeneraci, abyste zvládla takto fyzicky náročnou práci? Co je pro Vás relaxem?

Mám svou fyzioterapeutku, ke které pravidelně docházím jednou za dva týdny, také cvičím. Můj nejlepší relax je ale třeba horská turistika nebo hezky strávený čas s dcerou na výletech. Někdy si ráda i přečtu knížku, ale většinou se nejvíce zrelaxuji nějakou formou pohybu. A moc ráda trávím čas v lese.

Máte nějaký tip, jak si lidé mohou ulevit od bolesti doma, než se dostanou na masáž?

Určitě bych se nepouštěla do ničeho velkého, ale skvělá je na uvolnění jóga nebo jakýkoliv alespoň lehký pohyb. Existuje například i lymfojóga, sama se na ni chystám a chci ji vyzkoušet. Takže lehký strečink, ale při něčem závažnějším určitě zajít za odborníkem.

Setkala jste se s nějakým mýtem kolem masáží, který by bylo dobré uvést na pravou míru?

Spíš občas chodí lidé s předsudky a určitou skepsí, protože nevěří v sílu a účinnost této techniky. Přijdou ze zvědavosti a pak jsou mile překvapeni, že to funguje. Vše jde dopředu a i masáže se vyvíjejí, co bylo před pěti lety, je dnes už posunuto někam jinam.

Co byste poradila někomu, kdo by se chtěl stát masérem nebo masérkou? Jak je vůbec náročné začít podnikat v tomto oboru?

U mě ta cesta byla asi trošku jiná, protože jsem neskutečně tvrdohlavá a cílevědomá. Když se pro něco nadchnu, tak „ne“ pro mě není překážkou. Určitě je tedy dobrá nějaká vytrvalost, nenechat se odradit svým okolím. Já jsem se hodně setkávala s názory, že u toho nevydržím a nebude mě to bavit. Jenže ono je důležité si i najít typ masáže, která člověka bude bavit každý den. Za sebe například vím, že by mě na denní bázi nebavilo dělat sportovní masáže, ale někoho jiného zase ano. Takže si najděte, co vám bude milé, a jděte si za svým cílem, vzdělávejte se.

Jaké dovednosti kromě samotné masáže by si měl osvojit někdo, kdo chce v tomto oboru podnikat?

Člověk by měl mít přirozeně empatické vnímání i schopnost nějak nacítit, vyhledat problém, který klient má. Naslouchat, mít proklientské jednání a určitě by člověk měl být také fyzicky zdatný, aby to umasíroval. Proto je důležité se starat i o sebe, chodit na fyzioterapii a cvičit. A pak záleží, jakou klientelu člověk potřebuje přitáhnout, nebo jakou má základnu klientů.

Když člověka práce baví, má občas problém vypnout. Daří se vám mít v rovnováze pracovní a soukromý život?

Moje krásná balanční stopka je moje dcera. Je mi jasné, že kdybych ji neměla, tak bych masírovala od rána do večera a i někdy o víkendech. Takže jí děkuju za to, že mě vrací hezky do reality a dává mi tam ten pomyslný prst. Když máte partnera, děti, tak vám to pomůže nastavit si vlastní hranice a čas pro sebe.

Můžeme ještě víc přiblížit samotnou metodu Manuela Shala?

Vytvořila ji Manuela v Itálii, která se sama věnovala beauty věcem a zaujalo jí, jaké všechny zdravotní problémy souvisejí s lymfou. Dala tedy dohromady tým lékařů, začala cestovat a sbírat inspiraci po celém světě a nakonec všechno doladila k dokonalosti a zahrnula do techniky Manuela Shala. Dělá se lymfodrenáž, kdy se odvádí přebytečná voda a toxiny z těla, a dále lymfomodeláž, která se dělá následně a dokáže tělo tvarovat a rozbíjet tukové buňky.

Zdravý člověk, který nemá žádný problém, ani neřeší třeba úbytek váhy, tak mu stačí chodit jednou za měsíc. To je taková udržovací masáž na nakopnutí lymfy a imunitního systému. V případě, že někdo potřebuje kúru, tedy více na tom těle zapracovat, doporučuje se pět po sobě jdoucích masáží v rozestupu sedmi až deseti dnů. Pak jsou tam opravdu hodně viditelné výsledky a účinek je dlouhodobý.

Nejlepší je začít masáží břicha, protože v něm máme 70 až 80 procent lymfatického systému. Tam je potřeba to odblokovat, aby celé tělo mohlo krásně začít fungovat. Dále je možné dělat nohy a hýždě, zvlášť se dělají ruce a také obličej. Pokud má někdo zájem pouze o masáž obličeje, tak se břicho dělat nemusí, protože, jak říká Manuela, jsou od sebe dost daleko, ale na hlavě je i spousta bodů, které se otevírají. Takže jediný obličej a případně nohy lze dělat bez otevření břicha, ale ten výsledek potom není tak výrazný, třeba jen na 30 procent.

Je potřeba počítat s tím, že výsledek je nejrychleji vidět na břiše, protože tam je jiné složení tuku než třeba na nohách, které jdou trochu pomaleji. Ale nic není nemožné, takže i tam vidíte rozdíl hned po masáži.

Co je důležité dodržovat před masáží a po ní?

Před masáží břicha je dobré alespoň dvě hodiny nejíst a pít tak, aby nebyla žízeň, ale zároveň břicho nebylo přepité. Ideální je v den masáže vynechat kávu. Po masáži se rozhodně doporučuje navýšit pitný režim, dopřát si lehčí jídlo a vynechat sacharidy, alkohol, sycenou vodu a zmíněnou kávu. Jednou denně si také mezi masážemi dopřávejte automasáž, tu vždy klientky naučím, aby věděly, jak na to. Tělo po masáži den nepřepínejte, nenamáhejte, například se vyhněte fitku, u nohou pak platí, že dva dny žádný silový trénink, běh a podobně.

Co se týče domácí péče, tak doporučuji jako doplněk k masážím italské přírodní krémy Evolution, které si u mě mohou klientky i zakoupit (osobně nebo na e-shopu lymfomag.cz). Výborně fungují, zvlášť krém na těžkou celulitidu nohou a krém na břicho na tónování pasu a tzv. madla lásky. Dále máme drenážní krém, který krásně stáhne vodu a uleví od otoků nohou, a krém pro ženy trpící na křečové žíly a metličkové žilky. Tyto krémy jsou natolik silné svým složením a účinkem, že jsou k dostání pouze v salonech u odborníků.

Jak je to například s masážemi u lidí po různých chirurgických zákrocích?

Ve světě je zcela běžné, například v Brazílii, že vám nikdo neudělá plastickou operaci bez následné lymfoléčby. Důvodem je, že to pomáhá k lepšímu a rychlejšímu hojení, rychleji mizí otoky a modřiny, lymfa se znovu správně nastavuje, aby fungovala, jak má, což je pro tělo důležité. Osobně mám zkušenost, že ženám po císařském řezu najednou přestala fungovat lymfa, začaly trpět na nafouknuté břicho a dalších obtíže. Když došlo k rozmasírování, funkce se zase obnovily. Obdobně třeba u rhinoplastik, liposukcí, abdominoplastik a obdobných operací je velmi důležité pečovat o lymfu, o čemž už se naštěstí i v Čechách začíná mluvit. Mnozí lékaři to již doporučují, s některými i spolupracuji a řeším lymfatickou léčbu po operacích. Udělala jsem si na ni i speciální kurz, ale metodu Manuela Shala je možné také využít v těchto případech a na lymfoléčbu je mi milejší než jiné techniky.

Pomáhají tyto masáže i v případě lipedému?

Zabírají, pomáhá to a dá se s tím pracovat. Je tedy potřeba vícero masáží. Mám konkrétně dvě klientky, jedna tedy bohužel dojíždí z větší dálky, tak je to náročnější, a druhá i přesto, že hodně cvičí, tak měla dost velké edémy a krásně se nám povedlo je rozmasírovat. Ještě na tom stále pracujeme, ale ty výsledky jsou opravdu neskutečné. Dříve měla otoky i hodně bolestivé, ale teď zcela minimálně. Poctivě k tomu tedy používá i speciální krémy, kdy chladivý krásně pomáhá na pocit těžkých nohou a hodně jí ulevil.

Jsou v případě těchto masáží nějaká omezení, ať už zdravotní či věková?

U mladých dívek platí, že by za sebou měly mít první menstruaci a jinak horní věková hranice není, prostě do doby, kdy je nám to příjemné. Tlak a rychlost masáže se samozřejmě přizpůsobují klientce. Zdravotních omezení několik je, například závažná onemocnění srdce, plíce musí být v pořádku, onkologická onemocnění a vysoký krevní tlak by také neměl být. Pokud si člověk není jistý, vždy je lepší konzultovat vše nejprve s lékařem.

Pak co se týče těhotenství, tak může klientka přijít až po prvním trimestru, a to na nohy. Ty, jak víme, tak v těhotenství extrémně otékají, takže masáž uleví. Následně po porodu mohou začít klientky chodit opět po šestinedělí, i v případě císařského řezu. Pokud tedy lékař neřekne jinak, záleží, jak se ženě vše hojí. Tím, že se po masáži tělo hezky vyčistí a ozdraví, tak Manuela dokonce s lékaři zjistila, že když žena kojí, má nutričně lepší mléko.

Všechny tyto věci si s klientkami řekneme hned na začátku, kdy mi i vyplní dotazník týkající se zdravotního stavu. Ptám se také na alergie, protože při masáži používám sice nejčastěji dětský olej, který všichni dobře snášejí, ale mám k dispozici i jiné jako kopřivový nebo skořicový, které však nelze použít u všech klientek.

Plánujete do budoucna nějaké novinky, rozšíření služeb apod.?

Ráda bych, ale zároveň tím, jak sama metodu, co dělám, miluji, tak už nevím, kam by se to dalo vlastně posunout dál. Třeba příliš neuznávám přístrojové terapie, těch různých strojů je dnes spousta, ale za mě jsou ruce stokrát lepší. Lépe přes ně navnímáte tělo a kde je jaký problém. Tohle žádný přístroj neudělá. Určitě ale sleduji, co je nového, a také pokud by byla možnost se ještě zdokonalit v metodě Manuela Shala, sáhnu po ni.

Foto: Denisa Kobrová (se souhlasem)

Kateřina Lišková z Českých Budějovic navrhuje a vyrábí kožené kabelky a doplňky pod značkou Vulpes Vulpes. Název je latinským označením lišky obecné a kdybyste chtěli vědět, proč si jej zvolila, můžete se jí zeptat osobně na Píseckém víkendu módy a designu. Na této jedinečné přehlídce udržitelných značek a designových produktů budete mít samozřejmě možnost si také zblízka prohlédnout její tvorbu.

Vaše značka vznikla přesně před deseti lety, v roce 2016 a s tvorbou jste začínala při svém tehdejším zaměstnání. Jak náročné bylo skloubit práci a budování vlastní značky a co byste poradila ženám, které mají také sen, tvořit něco svého?

Ano, se šitím jsem opravdu začala doma, při svém tehdejším zaměstnání. Postupně jsem si díky přibývajícím zakázkám a stálému příjmu mohla pořídit všechno potřebné nářadí a šicí stroj. Poté jsem si konečně našla svůj vysněný prostor. Ten se nachází v Panské uličce v Českých Budějovicích, kde mám ateliér i showroom v jednom a kam vás srdečně zvu.

Myslím, že začít podnikat při zaměstnání pro mě bylo ideální. Výhodu vidím opravdu v tom, že základní vybavení jsem si mohla postupně pořídit ze mzdy a vyhnula se tak úvěru. Od začátku jsem věděla, že nechci jít do finančního rizika a tlačit na pilu. Jsem celkem trpělivá, a to mi pomáhalo. Tento postup ale určitě není pro každého a existují i jiné možnosti, jak vybudovat značku, třeba i rychleji.

Hlavním materiálem, se kterým pracujete, je kůže. Čím si Vás nejvíce získala?

Kůže je skvělá, protože výrobky z ní časem spíše získávají na kráse, než by ztrácely, a při správném zacházení vydrží dlouhé roky. Lákaly mě činnosti jako čalounění, práce se dřevem nebo s kůží. Vždycky mě spíše bavily práce hrubšího charakteru. Na šití z látek nebo výrobu šperků bych asi neměla trpělivost. Nakonec jsem se rozhodla pro práci s kůží, především kvůli tomu, že se to dá hezky propojit s módou. Zpracovaná kůže má mnoho podob, struktur, barev a je různě tuhá. Toto vše rozhoduje o tom, jaký výrobek lze z určité kůže vyrobit tak, aby byl praktický a esteticky zajímavý. Moc ráda mám černé kabelky bez viditelného kování, kde může vyniknout jen struktura kůže a netradiční střih.

Ve Vašich výrobcích se snoubí poctivost řemeslné práce a jemnost moderního designu. Co Vás na tomto propojení nejvíc baví?

Od začátku jsem chtěla propojit fyzicky náročné řemeslo a lásku k módě. Na tvůrčím procesu mě láká paradox použití velké síly a zároveň kladení důrazu na dokonalost v každém milimetru. I když jsou mé kabelky vyráběny ze silné kůže a šité silnými nitěmi, zachovávají si eleganci a čistotu tvarů.

Jak vypadá Váš tvůrčí proces od prvního nápadu po finální kabelku a co Vás při vymýšlení nových modelů inspiruje?

Inspirovat se nechávám především materiálem, jeho strukturou, tuhostí a barvou. Občas se mi také stane, že před usínáním nový typ kabelky najednou vidím před očima. Stává se ale také, že spousta nápadů vznikne třeba z potřeby něco zakrýt, vyhnout se nepraktickému zapínání anebo se může jednat o netradiční přání zákazníka a nápad se pak ujme. Prototypy nových výrobků pak nejprve otestuji já nebo někdo z rodiny, abych věděla, jestli je výrobek praktický a funguje.

V designu značky VULPES VULPES je cítit akcent na funkčnost – co by podle Vás měla splňovat „dokonalá“ kabelka pro každodenní nošení?

Mým cílem je vytvořit módní doplněk, který oceníte v každodenním životě. Většina kabelek je proto navržena tak, aby se dala sladit s elegantním i sportovním stylem. Moc mě baví, když kožený doplněk pozvedne naprosto jednoduchý outfit. Při navrhování je pro mě sice důležitý vzhled kabelek, ale nepodceňuji také jejich funkčnost a praktičnost.

Kabelka na každodenní použití by měla být střední nebo větší velikosti s dostatkem prostoru pro vše, co potřebujete mít u sebe. Důležité je také spolehlivé zapínání. Ve většině kabelek z mé dílny najdete také klíčenku s karabinou pro možné přichycení klíčů. Vnitřní kapsa je samozřejmostí. Ze střední velikosti bych doporučila kabelku GARDA nebo ANNECY. Z větších pak oba typy SEMIŠEK nebo kabelku TOBA ze silné kůže, která je kombinací aktovky a shopperky.

Vaše produkty jsou nadčasové a vydrží roky. Jak vnímáte dnešní rychlou módu a tlak na neustálé novinky?

Tomuto tlaku jsem nikdy moc nepodléhala a rychlá móda se mi ani nikdy nezamlouvala. Nechápu sezónní obměnu šatníku, jak je to u některých lidí běžné. V second handech nakupuji už od gymnázia, kdy jsem si koupené věci často přešívala. Ráda si kupuji jednoduché nadčasové věci, které už mám někdy opravdu dlouho. Když už si chci udělat radost, tak si koupím pěkné boty. Podle mě stačí jednoduché šaty, kvalitní kabelka a boty.

Ateliér i showroom máte v Českých Budějovicích, jak důležitý je pro Vás osobní kontakt se zákaznicemi?

I když většinu výrobků prodávám na dálku a v obchodech, kam kabelky dodávám, můj prostor je pro mě důležitý právě pro setkávání se zákazníky. A myslím, že to vyhovuje i jim. Není nad to vybrat si kabelku, její barvu a typ kůže osobně. Stává se, že za mnou zákazníci a zákaznice přijedou z velké dálky. To mě vždycky až dojme, že jedou jen kvůli tomu, aby si prohlédli můj ateliér a něco pěkného si odvezli.

Již několik let se značka VULPES VULPES objevuje na Píseckém víkend módy a designu. Jak tuto spolupráci hodnotíte a co se Vám na této akci líbí?

Písecký víkend módy a designu je nádherná akce a je to pro mě opravdu srdcová záležitost. Jezdím na ní od prvního ročníku a se zaujetím sleduji, jak se posouvá dál. Je to opravdu moc milé setkání designérů a lidí, které zajímá tvůrčí práce. I když na jiné prodejní akce už nejezdím, tak tuto jsem si nechala pro potěšení. Líbí se mi, jak se k mému stánku vrací stejné zákaznice a je vidět, že se na setkání těšily. To jsem jinde nezažila.

Který z Vašich modelů kabelek je Vašemu srdci obzvlášť blízký a která kabelka je absolutní bestseller?

Moje nejoblíbenější a nejpraktičtější kabelka se jmenuje GARDA. Na tu nedám dopustit. Hodí se ke sportovnímu i elegantnímu stylu a je praktická velikostí i tím, jak drží na těle a nepřekáží. Dlouho byla bestsellerem právě kabelka GARDA, ale v poslední době ji předběhla novinka-kabelka ARCO, která zaujme svým nápaditým střihem a absencí kování.

Jaké máte se značkou VULPES VULPES plány do budoucna? Je něco, co byste si ještě chtěla splnit?

Můj ateliér a showroom v historickém centru Českých Budějovic je vlastně můj splněný sen. I když chvíli trvalo, než jsem našla to pravé místo. Novou radostí je také můj e-shop, který jsem plánovala dlouhé roky. Možná je to zvláštní, ale já zatím větší ambice nemám. I když se mi myšlenky někdy zatoulají k většímu rozvoji značky, tak si hned uvědomím, že by s tím skončila moje tvůrčí práce, kterou mám na tom všem nejraději a kvůli které jsem se do toho pustila. I když je to někdy náročné a pomoc by se mi hodila, vždycky si nakonec uvědomím, že přesně takhle jsem šťastná.

Foto: Kateřina Lišková (se souhlasem)

Péče o ruce není jen otázkou estetiky, ale i každodenního rituálu, který dokáže výrazně ovlivnit náš celkový dojem. Podnikatelka Tamara Rotterová, která už téměř dvě dekády stojí za značkou Alessandro v Česku, vypráví o své cestě v kosmetickém byznysu, nejčastějších chybách v péči o nehty i o tom, proč se z revolučního systému Striplac stal naprostý bestseller. V rozhovoru prozrazuje i to, jak si udržuje rovnováhu mezi podnikáním a osobním životem.

Co vás přivedlo k vašemu podnikání a proč jste si vybrala právě segment péče o ruce? A proč právě značku Alessandro?

K péči o ruce jsem se dostala vlastně velmi přirozeně. Svět kosmetiky mě vždy přitahoval, ale zároveň jsem hledala obor, který má dlouhodobý potenciál a kde je možné spojit estetiku s péčí. Ruce jsou přitom něco, co nás reprezentuje každý den – při práci, při setkáních i v běžném životě.

Značka Alessandro mě oslovila svou kvalitou, profesionalitou a neustálými inovacemi. Od začátku patří mezi špičku v profesionální péči o ruce a nehty. V roce 2006 jsem získala možnost ji zastupovat v České republice a od té doby ji společně s týmem rozvíjíme a budujeme její pozici na našem trhu.

Jak by měla vypadat každodenní péče o ruce a nehty?

Základem je pravidelná hydratace. Krém na ruce by měl být součástí každodenní rutiny – ideálně po každém mytí rukou. Velmi důležitá je také péče o nehtovou kůžičku, kterou stačí pravidelně vyživovat olejíčkem. Dnes už navíc máme možnost vybírat si krémy na ruce cílené na konkrétní potřeby pokožky, podobně jako u pleťové kosmetiky. Existují například krémy s retinolem, které pomáhají redukovat pigmentové skvrny a sjednocovat tón pokožky na rukou, nebo produkty s ceramidy, které podporují obnovu narušené kožní bariéry a intenzivně regenerují suchou pokožku.

Jednou týdně je dobré nehty jemně upravit pilníkem a dopřát rukám trochu více péče – například peeling nebo výživnou masku. Jsou to malé rituály, které ale dokážou udržet ruce dlouhodobě krásné a zdravé.

Jaké jsou nejčastější chyby při úpravě nehtů a péči o ně?

Jednou z nejčastějších chyb je příliš agresivní odstraňování nehtové kůžičky. Ta má ochrannou funkci, proto je lepší ji pouze jemně zatlačit a pravidelně hydratovat. Další častou chybou je používání kovových pilníků nebo pilování nehtů „tam a zpět“, což může způsobit jejich třepení. A mnoho lidí také podceňuje hydrataci – přitom právě ta je pro zdravý vzhled rukou naprosto zásadní.

V čem spočívají hlavní výhody striplacu?

Striplac je náš bestseller.  Je unikátní především tím, že jde o UV slupovací lak na nehty, který se vytvrzuje v UV/LED lampě. Díky tomu má krásný lesk, perfektní vzhled a vydrží až 14 dní bez olupování. Jeho největší výhodou je ale způsob odstranění. Na rozdíl od klasických gel laků se Striplac jednoduše sloupne z nehtu, takže není potřeba pilování ani agresivní odstraňovače. To je nejen šetrnější k přírodním nehtům, ale také velmi praktické.

Velkou výhodou je také možnost domácí aplikace. Zákaznice si mohou pořídit kompletní sadu s lampou a vytvořit si manikúru s profesionálním výsledkem jako ze salonu přímo doma – kdykoliv mají čas nebo chuť, bez nutnosti pravidelných návštěv salonu.

Když jsme Striplac uvedli na český trh v roce 2013, byla to skutečně malá revoluce. Do té doby totiž ženy neměly mnoho možností, jak si vytvořit dlouhotrvající manikúru samy doma. Striplac byl první ucelený systém, který přinesl profesionální výsledek, ale byl navržený právě pro domácí použití. Od začátku jsme navíc nabízeli nejširší výběr barev i různých typů startovacích sad s lampou, takže si každá žena mohla vybrat variantu, která jí nejlépe vyhovuje.

Jak vypadá váš typický den? Daří se vám udržet balanc mezi prací a rodinným životem?

Můj pracovní den bývá poměrně dynamický a každý den je úplně jiný, než ten předchozí. Zahrnuje schůzky, komunikaci s týmem, plánování projektů i práci na nových produktech nebo kampaních. Často také cestuji nebo se účastním různých beauty akcí a školení.

Balanc mezi prací a osobním životem je samozřejmě někdy výzva, ale já si vědomě vytvářím prostor pro rodinu a čas pro sebe. Myslím, že právě rovnováha je dlouhodobě velmi důležitá. V začátcích podnikání jsem byla úplně pohlcená prací což se  negativně odrazilo na soukromí a zdraví. Dneska vím, že čas na odpočinek a osobní život, je úplně stejně důležitý, jako čas, který věnuji svojí firmě.

Zažila jste někdy okamžiky, kdy jste to chtěla vzdát?

Podnikání přináší i náročnější období a výzvy a já navíc začala budovat firmu v období ekonomické krize v roce 2008, tím bylo všechno mnohem těžší. Určitě byly momenty, kdy to nebylo jednoduché, ale zpětně mám pocit, že na těch těžkých situacích, jsem se nejvíc naučila. Nikdy jsem ale neměla pocit, že bych chtěla všechno vzdát. Pro mě je každá krize velká výzva a příležitost něco změnit, posunout se dál a hledat nové cesty.

Když se ohlédnete za svým podnikáním, co byste udělala jinak?

Možná bych se některá rozhodnutí nebála udělat o něco dříve. Podnikání vás naučí více důvěřovat vlastní intuici a nebát se změn. Na druhou stranu si myslím, že každá zkušenost – i ta složitější – má svůj význam a pomáhá člověku růst.

A za co byste se naopak pochválila?

Mám radost, že se nám podařilo vybudovat silnou a respektovanou značku na českém trhu a vytvořit kolem ní skvělý tým lidí. Velmi si také vážím dlouhodobých vztahů s našimi partnery a zákazníky, kteří s námi často spolupracují mnoho let.

Jaké produkty patří mezi vaše nejoblíbenější a jaké jsou vaše bestsellery?

Mezi moje osobní favority patří samozřejmě Striplac, který přinesl do manikúry opravdu velkou změnu. Velmi oblíbené jsou ale také naše pečující produkty – například výživné krémy na ruce nebo olejíčky na nehtovou kůžičku. Právě kombinace dekorativní manikúry a kvalitní péče je podle mě klíčem ke krásným rukám.

Podléhá úprava nehtů trendům? A pokud ano, jaké jsou ty aktuální?

Ano, stejně jako v módě se i v manikúře trendy neustále vyvíjejí. V posledních letech je velmi silný trend přirozenosti – kratší až středně dlouhé nehty, čisté linie a elegantní odstíny. Velmi populární jsou také jemné nude barvy, mléčné tóny nebo minimalistické zdobení. Zároveň se ale pravidelně vracejí i výraznější barvy nebo kreativní nail art, které dodávají manikúře osobitý styl.

V lednu jste se zúčastnili beauty & yoga festivalu New Year’s Flow v Obecním domě. Jaký je váš vztah k józe?

Jógu vnímám jako skvělý způsob, jak zpomalit, zklidnit mysl a zároveň udělat něco pro své tělo. V dnešní rychlé době je podle mě velmi důležité najít si chvíli jen pro sebe. Jóga je navíc součástí mého života i profesně – sama jsem instruktorkou jógy, takže je pro mě propojení péče o tělo, mysl i krásu ještě přirozenější. I proto mi dává velký smysl spojení světa beauty a jógy na festivalu New Year’s Flow. Propojení péče o sebe, zdravého životního stylu a krásy je podle mě velmi inspirativní a jsem ráda, že jsme mohly být u toho.

Foto: Tamara Rotterová / Alessandro (se souhlasem)

Linda Štucbartová působí jako lektorka a mentorka, je však také inovátorkou v oblasti prevence násilí a společenské odolnosti. Její projekt Sebeobrana pro všechny, který buduje spolu se svou dcerou Ladou, se zaměřuje na prevenci klientského násilí i celkově na prevenci násilí a agresivity. Za dobu existence již tým projektu proškolil více než 3000 účastníků z více než 40 organizací.

Co Vás přivedlo k tématu sebeobrany a následně vytvoření projektu Sebeobrana pro všechny?

Uvědomila jsem si, že mnoho lidí nikdy nedostalo konkrétní návod, jak nebezpečné situace rozpoznat a jak na ně účinně reagovat. Není to o tom, že by byli slabí, ale že jim nikdo neřekl, jak se lze efektivně bránit. Sebeobrana není jen o hmatech, chvatech a tělocvičně. Chtěla jsem přinést přístup, který zdůrazňuje prevenci, komunikaci a deeskalaci.

Lidé si sebeobranu často spojují hlavně s fyzickým bojem. To je ale jen část celého příběhu, že?

Fyzická obrana je relevantní reakcí ve chvíli, kdy jde o zdraví a o život. Situace, ve kterých můžeme využít nějaké prvky sebeobrany, se odehrávají již mnohem dříve. Agrese často nezačíná rovnou fyzickým útokem, ale překračováním hranic, slovním napadáním, nerespektováním osobního prostoru. Právě proto se v Sebeobraně pro všechny zaměřujeme na rozpoznání nebezpečných situací, komunikaci, nastavování hranic a na to, jak dokážeme reagovat na manipulaci či tlak. Naše pojetí sebeobrany je z velké části o prevenci – jak na úrovni jednotlivců, tak organizací i společnosti jako celku.

Projekt vychází z amerického konceptu Empowerment Self Defense. V čem je tento přístup specifický?

Empowerment Self Defense je vědecky podložená metodika, která propojuje prevenci násilí, psychologii a trauma-informovaný přístup. Neučí lidi jen bojovat, učí je násilí především předcházet. Zaměřujeme se na rozpoznání rizikových situací, posílení vlastní intuice a schopnost reagovat i pod stresem. Zároveň je navržena tak, aby byla dostupná opravdu každému – dětem, seniorům i lidem bez sportovní průpravy.

Někteří lidé ve vypjatých situacích „zamrznou“. Dá se na to připravit?

Zamrznutí není selhání, je to přirozená reakce těla na stres. V kurzech vysvětlujeme, jak se tyto reakce liší, jak jim porozumět a jak s nimi pracovat. Když si osvojíme a zautomatizujeme jednoduché strategie, dokážeme je použít i ve stresu. Pro prevenci „zamrznutí“, tedy pro rychlejší překonání této reakce, doporučujeme například práci s hlasem – naučit se ohradit, vymezit si hranice a v případě potřeby nahlas říct „Dost!“ nebo „Stop!“. Cílem není dokonalá reakce, ale uvědomit si několik možností, jak situaci zvládnout. Jednou z nich může být také prostý fyzický odchod z nepříjemné situace.“ Pro složitější situace trénujeme tzv. komunikační formulaci, která vychází z teorie nenásilné komunikace.

Vaše kurzy navštěvují děti, senioři i lidé s handicapem. Jak náročné je program přizpůsobit?

Na všech kurzech pracujeme s pěti principy Sebeobrany pro všechny – Mysli, Zakřič, Utíkej, Bojuj a Sdílej. Formu ale vždy přizpůsobujeme konkrétní skupině. U dětí hodně využíváme hru, práci ve skupinách, pohyb a scénky. U teenagerů přidáváme témata jako bezpečnost v barech a klubech, na rande nebo v online prostředí. U seniorů se více zaměřujeme na prevenci, komunikaci a sdílení – tedy na to, na koho se mohou obrátit, protože existuje řada organizací, na které se mohou obrátit. Se zdravotníky nebo sociálními pracovníky pak pracujeme především s konfliktními situacemi v práci, ale také s porozuměním „myšlení agresora“. Ve všech kurzech neopomíjíme ani důležitost sebepéče a vzájemné podpory.

Zaměřujete se i na rozpoznání varovných signálů. Kdy by měl člověk zbystřit?

Nebezpečné situace často nezačínají náhle. Varovnými signály může být například ignorování hranic, manipulace, postupně se zvyšující agresivita nebo snaha člověka izolovat druhého od okolí. I ve vztazích se objevují tzv. „red flags“, tedy varovné signály, které bychom neměli přehlížet. Důležité je reagovat už v těchto raných fázích, například jasným vymezením hranic nebo případným ukončením vztahu. V rané fázi je to snadnější než v pokročilejším stadiu déletrvajícího vztahu.

Lze principy sebeobrany využít i v leadershipu nebo pracovním prostředí?

Ano. V souvislosti s narůstající agresivitou ve společnosti přibývá i případů tzv. klientského násilí, kdy zaměstnanci čelí agresi ze strany klientů či zákazníků. Principy sebeobrany, jako je například Zakřič nebo Utíkej, jsou do velké míry o komunikaci, nastavování hranic a zvládání konfliktních situací. A právě tyto dovednosti jsou velmi důležité i v leadershipu nebo při práci v týmu. Zároveň ale zdůrazňuji, že vedle individuálních dovedností je důležitá také prevence a jasná opatření na úrovni organizace i celé společnosti.

Mohou principy sebeobrany pomoci lidem lépe se postavit sami za sebe?

Rozhodně. V rámci principu Zakřič se věnujeme asertivní komunikaci, různým způsobům, jak říci „ne“, a také tomu, proč je často efektivnější říkat, co chceme než jen to, co nechceme. Zejména my ženy jsme často vychovávány k tomu, abychom byly „hodné“, vyhověly a nevyvolávaly konflikty, což ochraně našich hranic ani našemu bezpečí příliš nepomáhá. Naopak ženy podporujeme v tom, aby se ozvaly, i za cenu, že mohou být okolím označeny za přehnané nebo nepříjemné. Naše bezpečí je totiž důležitější než názor okolí.

Existují jednoduché návyky, které mohou zvýšit osobní bezpečí?

Základem je princip Mysli, tedy prevence. Právě prevenci se na kurzech věnujeme jako první. Důležité je vnímat své okolí – mobil, sluchátka nebo kapuce nám v tom často příliš nepomáhají. Stejně tak je důležité důvěřovat vlastní intuici, protože se často zpětně ukazuje, že měla pravdu. Učíme také jasně komunikovat hranice a nebát se reagovat, když nám něco není příjemné.

Důležité je zároveň přemýšlet o tom, jaká rizika nám mohou reálně hrozit, a znát možné scénáře, jak na ně reagovat. Často se bojíme útoku takzvaného „úchyla z křoví“, ale méně už přemýšlíme o situacích, které jsou ve skutečnosti častější – například co dělat při neštěstí na hromadné akci, jak reagovat, když nás kolega v práci dlouhodobě nerespektuje či shazuje nebo když nadřízený opakovaně nerespektuje náš volný čas.

V zahraničí je sebeobrana součástí výuky na školách. Proč by to dávalo smysl i u nás?

Šikana je bohužel časovanou bombou českého školství. O to důležitější je učit děti principy prevence násilí, komunikaci a práci s hranicemi. Velký důraz klademe také na principy tzv. intervence přihlížejícího (bystander intervention) – tedy na to, jak vhodně reagovat, když vidíme, že se někomu děje něco nesprávného. Tyto principy mohou děti využít nejen ve škole, ale i v běžném životě, například když vidí, že někdo ubližuje seniorovi nebo se kamarád zranil při hře a je zapotřebí zavolat pomoc.

Z výzkumů ze zahraničí navíc vyplývá, že výuka metodiky Sebeobrany pro všechny přispívá ke snížení šikany, zlepšení atmosféry v kolektivu i celkového klimatu ve škole. Bezpečnější společnost totiž nevzniká sama – vytváříme ji každý den svým chováním.

Pozorujete v poslední době větší zájem o kurzy sebeobrany?

Ano, zájem roste, nejen na úrovni jednotlivců, ale i organizací. Vidím zájem například u zdravotníků, sociálních pracovníků nebo zaměstnanců služeb, kteří se setkávají s agresivním chováním klientů. Stále více organizací také poptává workshopy jako teambuilding.

Lze technologie využít i v oblasti sebeobrany?

Ano, technologie mohou v oblasti prevence násilí a sebeobrany hrát velmi důležitou roli. Vytváříme například zážitkový e-learning nebo videokurzy, které lidem umožňují osvojit si základní principy bezpečného chování a práce s hranicemi. Zároveň připravujeme řešení zaměřené přímo na oblast zdravotnictví a sociálních služeb, kde se zdravotníci stále častěji setkávají s agresí ze strany pacientů či jejich doprovodu.

Díky technologiím můžeme metodiku i osvětu šířit také k lidem, kteří by na klasický kurz nepřišli nebo se k němu momentálně nedostanou. Digitální nástroje tak mohou být dobrým doplňkem praktického tréninku a pomáhají dostat důležité principy prevence násilí k širší veřejnosti.

Kam byste chtěla projekt posunout v příštích letech?

Cílem je, aby se prevence násilí a práce s hranicemi staly běžnou součástí vzdělávání i pracovního prostředí. Rádi bychom program dostali do více škol, zdravotnických zařízení i dalších profesí, kde se lidé často setkávají s konfliktními situacemi.

Zároveň rozvíjíme i mezinárodní spolupráci – například projekt zaměřený na seniory či ženy migrantky. Velký potenciál vidíme také v technologiích. Vyvíjíme komplexní řešení pro zdravotnictví SAFE AI, které by mělo pomáhat vyhodnocovat efektivitu prevence násilí a podporovat bezpečnější pracovní prostředí.

Foto: Linda Štucbartová (se souhlasem)

Martina Boledovičová založila před více jak dvaceti lety nakladatelství Smart Press. Mnozí ji od tohoto nápadu zrazovali, ale neustoupila a je to dobře. V době, kdy vše jen zrychluje a pohlcuje nás digitální svět, nám knihy, které vydává, připomínají, jak je důležité zpomalit, pobýt spolu a nezapomínat na moudrost našich předků. Sama je spoluautorkou řady Tradinářů, díky nimž se můžeme vrátit ke společným kořenům.

Pustit se do podnikání je samo o sobě náročné, ale založit nakladatelství na zelené louce chce snad ještě větší odvahu. Co Vás k tomuto kroku vedlo (a nezačala jste třeba jen pro nějaké pracovat)?

Ano, pracovala jsem v několika nakladatelstvích předtím, než jsem si založila své vlastní. Práce tam mě bavila a dávala mi smysl, ale měla jsem pocit, že potřebuji mít více svobody. Třeba v tom, co a jak vydávat. Nebyla jsem ale na to vše sama, od začátku mého podnikání mne velmi podporoval můj muž. Takže i díky tomu jsem mohla být „odvážná“.

Jak se proměnil knižní svět za těch více než dvacet let?

Velmi. Když jsem před 20 lety Smart Press zakládala, zúčastnila jsem se programu pro mladé nakladatele v Německu a tam mi kolegové z knižní branže říkali, že v západní Evropě nezávislých nakladatelů moc není, že knižní trh ovládají velcí hráči. Nechápali, že si mladá paní (bylo mi 30) zakládá nakladatelství, něco takového pro ně nebylo možné. Smáli se, že musím být bohatá nebo šílená. Dnes tomu rozumím, protože se trh mění i u nás, shlukuje se a mizí nezávislá média.

Začátky podnikání se pojí i s dobou, kdy jste se rozhodla založit rodinu. Jak se Vám dařilo a daří udržovat rovnováhu mezi obojím?

Z dlouhodobého pohledu celkem ano, ale nevím, co by řekly mé děti. Samozřejmě vnímám, že děti jsou důležitější než knihy. Dařilo se mi pracovat z domova, nemusela jsem chodit do práce každý den. V tomto ohledu jsem měla velkou svobodu. Smart Pressu jsem věnovala hodně času právě v začátcích, kdy jsem děti ještě neměla. Smart Press fungoval nějaký čas i beze mě, když jsem byla na mateřské. Velmi mi pomáhal také manžel a prarodiče.

Svět se stává čím dál více digitálním a děti se prý i knihou snaží listovat jako tabletem. Jaké místo mají podle Vás v dnešní době tradiční knihy, čím jsou pro Vás výjimečné? A jak přivést zvláště děti zpět ke čtení?

Sama na to, jak děti přivést ke čtení, hledám odpověď. Bohužel vnímám i u vlastních dětí, jak knihy pro ně ztrácejí na atraktivitě ve srovnání s přístroji. Malým dětem bychom měli číst knihy a moc bych si přála, aby děti neztratily svou přirozenou zvídavost a aby je bavilo si knihy otevírat. Knihy vždy přinášely vzdělanost. Vidím ale obrovský rozdíl mezi dětmi, kterým je nyní 13 a staršími, které jsou na prahu dospělosti. Ty starší četli, knihy mají rády, mladší děti knihu vnímají úplně jinak. Takže určitě působit na děti odmala, číst jim pohádky.

Jaké typy knih u vás čtenáři najdou?

Vydáváme většinou knihy českých autorů a autorek s krásnými fotografiemi a grafikou. Náročné a drahé knížky na přípravu i výrobu. Vydali jsme hodně kuchařek, nebojíme se osvětových témat. Vydáváme knihy, které mají smysl, říkám také ráda, že jsou to knihy prožité. Je v nich mnoho zkušeností našich autorů.

Vytvořila jste řadu Tradinářů. Co Vás k nim inspirovalo?

Inspirovaly mne mé děti, chtěla jsem jim předávat to, co považuji za důležité. Není to jen o svátcích a tradicích v průběhu roku, i když to je ten základ. Překvapilo mě, kolik o tom nevíme, potřebovala jsem zpracovat, co naše svátky vlastně znamenají a proč je máme slavit. Pochopila jsem, že je to naše kulturní dědictví, ale mnoho bylo překryto různými ideologiemi a vytratil se původní smysl. Proto mi připadá důležité o tom psát, mluvit a dávat naše svátky a slavnosti, zvyky a obyčeje do současného kontextu.

Spoluautorkou většiny Tradinářů je farářka Martina Viktorie Kopecká? Proč jste oslovila právě ji, bylo pro Vás důležité ukázat právě i tuto stránku různých svátků a tradic? A jakým způsobem vůbec Tradináře vznikají, jak pátráte po zvycích a tradicích, které se liší často i regionálně?

Martinu jsem oslovila při tvorbě Vánočního Tradináře, protože jsem věděla, že nedokážu popsat křesťanský příběh Vánoc. Pak jsme pokračovaly Velikonocemi v Jarním Tradináři a následně i dalšími svátky jako jsou například letnice. Ty jsou součástí Jarního Tradináře, ale i Letního a podzimního Tradináře, protože každý rok jsou jindy (odvíjejí se od data Velikonoc). Určitě to spojení naše knihy obohatilo. Knihy nejsou ale jen o křesťanství, spolupracuje se mnou i Jiří Mačuda, etnolog, který se věnuje také pohanským tradicím. Snažím se zjistit co nejvíce a mám celou řadu dotěrných dotazů, které pan Mačuda trpělivě vysvětluje.

Pravdou je, že jsem původně chtěla mít „manuál“, ale není možné úplně všechno zobecnit, protože spousta toho je zapomenuta a regionálně se liší. Třeba masopust nebo posvícení, dokonce i každá vesnice má svou vlastní variantu… Lze z toho ale vysledovat určité principy. Přiznám se, že je poměrně složité najít tu míru, do jakého detailu jít a zachovat určitý nadhled. Zároveň jsem někdy úplně nadšena, jaká nečekaná propojení nacházím. Naši předci žili v propojení s přírodou a dochovalo se nám mnoho zvyků, které se vztahují k plodonosné magii.

Při tvorbě Tradinářů jste jistě hovořila i s mnoha pamětníky. Čím Vás tato setkání obohatila? Je něco, co Vás opravdu překvapilo, pobavilo, dojalo, nebo někdo či něco, nač dodnes vzpomínáte?

Každé setkání s jakýmkoli člověkem je obohacující. Když se bavíme o tradicích, lidé často vzpomínají na dětství, mládí, rodiče, na své prožitky. Na besedě v domově důchodců jeden dědeček vyprávěl, jak na květnový svátek Božího těla maminky chystaly dětem košíčky plné okvětních plátků, které pak děti rozhazovaly na průvodu. Měl slzy v očích, tak dojemně zapůsobila tato vzpomínka. Nebylo to jen o tom svátku, ale o té jeho mamince, kterou si díky tomu připomněl. Také jsem dostala dopis z domova seniorů od sestřiček, které mi psaly, jak s knihami pracují, jak si každý den mohou něco upéct, vytvořit, z toho, co je dostupné a že to jejich klienty vrací do časů bezpečí u maminek.

Práce na tradinářích mne dovedla i k pamětníkům naší rodiny – často se dotazuji mých tetiček a získala jsem mnoho informací, které bych o naší rodině nevěděla. Tradinář jsem psala pro maminky malých dětí, vůbec mě nenapadlo, že ho budou mít tak rády babičky. Zrovna nedávno jsem od kamarádky slyšela, že její kolegyně v práci koupila nový Letní a podzimní Tradinář jako dárek kamarádce k devadesátinám. Ta prý již nic moc nepotřebuje, už nečte, ani z jídla radost nemá, ale listování Tradináři jí dělá velkou radost.

Tradináře zaznamenaly velký úspěch. Proč podle Vás dnes lidé touží vracet se k tradicím a rituálům našich předků? V čem nám mohou být užitečné?

Tradice a rituály jsou důležité, poskytují nám životní kotvu. Mají daný termín, můžeme se na ně těšit, připravovat, víme, co bude. Společné prožitky nás propojují s našimi blízkými, s rodinou, ale i sousedy a komunitou…. Mohou nám poskytnout určitý klid a řád, který nikdy neztratil platnost, vede to k přírodnímu cyklu a obživě. A také můžeme díky tomu pocítit, že jsme součástí celku. Myslím, že se skrze ně dotýkáme určitého řádu bytí, který jsme ztratili.

Jak nám roční rytmus a tradice mohou pomoci v dnešním moderním životě? Proč je důležité předávat je dětem a dospívajícím?

Věřím, že když žijeme v souladu s přírodou, můžeme se cítit lépe a zdravěji. Navíc mi pochopení tradic v průběhu roku připadá naprosto logické, není to nějaký výmysl, ale zapomenutá moudrost našich předků. Moderní svět jakoby ji nepotřeboval, ale v současné době velkých změn možná měníme pohled – zdroje nejsou nekonečné, příroda ukazuje na měnící se rovnováhu. Důležitý mi také přijde sociální rozměr, neboť díky společným tradičním svátků se mohou lidé potkávat, společně něco prožívat a svobodně tvořit. To se mi zdá, že je v současné době potřeba – navazovat sociální vazby naživo a prožívat něco společně.

Ve Švédsku je Mezinárodní den žen přirozenou součástí společenské debaty o rovnosti a postavení žen. Není to jen symbolické gesto, ale den, který má skutečný význam. Tento severský přístup je blízký i Kristině Lund, známé jako @devceuplotny, která si vybudovala silnou komunitu žen a prostřednictvím pečení je inspiruje k vědomějšímu a pomalejšímu životnímu stylu.

Kristina je autorkou čtyř kuchařských knih inspirovaných skandinávskou kuchyní a severským přístupem ke každodennosti. Jedna z nich nese název Fika podle švédské tradice vědomé pauzy u kávy a něčeho sladkého. Minimalismus, kvalitní suroviny a klid jsou hodnoty, které se přirozeně odrážejí nejen v jejích receptech, ale i ve způsobu, jakým přistupuje k domácnosti.

K pečení ji přivedla už v dětství babička a vůně poctivých domácích koláčů. Blog Děvče u plotny založila v roce 2012 během studia skandinavistiky v Brně. O rok později odjela na několik měsíců do Švédska jako au-pair, kde zblízka poznala místní kuchyni i životní styl. Právě tam se její vztah k pečení ještě více prohloubil a z blogu se postupně stal odrazový můstek pro její další profesní cestu.

Její přirozená láska ke skandinávskému designu, kvalitě a funkčnosti ji postupně přivedla také ke spolupráci se značkou spotřebičů ASKO. Propojil je společný důraz na preciznost, jednoduchost a severský životní styl, který se promítá i do receptů, jež spolu vytvářejí.

U příležitosti Mezinárodního dne žen jsme se Kristiny zeptali, jak se tento svátek slaví ve Švédsku, co pro ni osobně znamená a jak dnes vypadá její každodenní rytmus mezi rodinou, pečením a domácností.

Jak se ve Švédsku slaví Mezinárodní den žen?

Mezinárodní den žen (švédsky kvinnodagen), je ve Švédsku úzce spjat s tématy rovnosti, ženských práv a úspěchů, kterých ženy dosáhly. Ve velkých městech se konají pochody upozorňující na společenské nerovnosti nejen ve švédské společnosti, ale i ve světě, a veřejnost se může zapojit do celé řady akcí věnovaných postavení žen. A stejně jako u nás můžete svým blízkým ženám popřát nebo jim darovat květinu.

Co pro tebe osobně znamená MDŽ a jak ho nejraději trávíš?

Ráda se obklopuji inspirativními ženami. Mezinárodní den žen obvykle trávím v klidu s těmi, které mám nejraději, s mojí maminkou a maminkou mého manžela. Popřejeme si a užijeme si společný čas.

Co ti v poslední době nejvíce usnadňuje každodenní fungování?

Protože moje práce zahrnuje hodně vaření a pečení, trávím spoustu času v kuchyni. Každodenní fungování mi výrazně usnadňuje nová pyrolytická trouba ASKO OTP66BSH, ve které často využívám funkci fázového pečení. Na začátku si nastavím několik po sobě jdoucích kroků, tedy různé teploty a časy, aniž bych musela troubu hlídat nebo ji ručně přenastavovat. Trouba jednotlivé fáze přepne automaticky a sama mě upozorní, když je hotovo. Navíc peče rovnoměrně na všech úrovních, což opravdu oceňuji.

Co si upéct na Mezinárodní den žen

Pokud chcete oslavit samy sebe, upečte si to, co máte nejraději. Kdybych si měla vybrat, zvolila bych jednoduchý švédský čokoládový koláč kladdkaka, který konzistencí připomíná brownies.

Recept

Na kulatou formu o průměru 24 cm

Těsto

·       200 g másla

·       330 g krupicového cukru

·       4 velká vejce

·       120 g hladké mouky

·       75 g holandského kakaa

·       Velká špetka soli

Na podávání

·       1 lžíce moučkového cukru nebo kakaa

·       200 ml 33 % smetany ke šlehání

·       200 ml 40 % smetany ke šlehání

Postup

Troubu ASKO předehřejeme na 175 °C. Dno kulaté dortové formy o průměru 24 cm vyložíme pečicím papírem. V hrnci rozpustíme máslo, odstavíme ho z plotny a necháme mírně vychladnout. Poté ho přelijeme do mísy a vmícháme cukr a vejce.

V jiné míse prosejeme mouku, kakao a sůl, aby ve směsi nezůstaly hrudky. Suché ingredience přisypeme k tekuté směsi a promícháme. Těsto nalijeme do formy a pečeme 15 až 20 minut. Koláč by měl být upečený po okrajích, zatímco střed se má lehce třást jako želé. Raději ho pečeme kratší dobu než příliš dlouho. Necháme ho asi hodinu chladnout při pokojové teplotě a poté ho přemístíme do lednice, aby zcela vychladl.

Před podáváním posypeme moučkovým cukrem nebo kakaem. Obě smetany společně vyšleháme do tuha a ke každé porci koláče přidáme štědrou lžíci šlehačky.

Péče v praxi | Built on care

Mezinárodní den žen je o uznání práce, kterou ženy každý den vykonávají. O péči, kterou věnují svým rodinám, partnerům i komunitám. A také o tom, aby si dokázaly najít čas a prostor pro příjemné chvíle samy pro sebe.

Právě inteligentní technologie mohou každodenní fungování výrazně zjednodušit. Trouba ASKO s propojením přes ConnectLife umožňuje ovládání a kontrolu na dálku, automatické programy usnadňují přípravu jídel a pyrolytické čištění zajistí dokonalou hygienu bez námahy. Méně starostí s technikou znamená více prostoru pro to, na čem skutečně záleží.

Spolupráce Kristiny se značkou ASKO tak přirozeně vychází ze společného důrazu na kvalitu, promyšlený design a praktická řešení, která ženám usnadňují každý den.

Built on care. Because women care the most.

Více informací najdete na www.cz.asko.com

Zdroj: Asko

Foto: Asko (se souhlasem)

Evu Zupančič provází psaní celým životem, ale svou první knihu vydala teprve v loňském roce. Řeší v ní náročné vztahy a další spletitá životní témata. No a nejinak je tomu i v její novinkové knize Narcis, upřímném vyprávění o láce, která se mění v past. Rozpoznat manipulaci bývá totiž velmi složité, zvláště ve chvíli, kdy je člověk zamilovaný. Cesta ven však existuje.

Evo, setkáváme se u příležitosti vydání vaší druhé knížky. První kniha měla výrazný čtenářský ohlas. Vycházela jste u psaní Narcise z těchto ohlasů?

Přiznám se, že jsem měla Narcise už skoro hotového, když vyšla moje první kniha Sedm a půl roku. Dostávala jsem od čtenářů zpětnou vazbu a hodně jsem přemýšlela, jestli knihu ještě upravit. Nakonec jsem neupravovala nic, protože jsem ji napsala hodně emotivně, bez většího přemýšlení a přišlo mi, že by jakýkoliv zásah mohl narušit plynulost příběhu.

Co bylo prvotním impulzem k napsání příběhu Martiny a jejího desetiletého vztahu s manipulátorem?

Stejně jako u první knihy to bylo vyprávění jedné kamarádky o své známé, která podobný vztah zažila. Lidé mi hodně vyprávějí své nebo cizí příběhy a já si někdy řeknu, že tohle je opravdu zajímavé, to by stálo za to o tom napsat knížku. A tak vznikl i Narcis. Jeden telefonát s kamarádkou.

Narcis velmi otevřeně pojmenovává manipulaci v partnerském vztahu. Bylo pro vás těžké psát o tak náročném tématu?

Vůbec ne. Mě naopak takové psaní baví. Až si říkám, jestli to nebude moc smutné, depresivní čtení. Ale já ráda otevírám těžší témata, i když se je snažím potom v knize (i životě) aspoň trochu odlehčit. Narcis se zatím moc líbí a přicházejí na něj jenom pozitivní reakce. Pár čtenářek mi psalo, že si u knihy i pobrečelo. Stejně jako u první knihy se ale vztekají, jsou naštvané a fandí hlavní hrdince, aby se z toho toxického vztahu už dostala.

Proč Martina, nebo obecně ženy zůstávají v takovém vztahu?

Každý, kdo se kdy setkal s narcisem či dobrým manipulátorem, ví, že pokud nejste zkušený, je velmi těžké, aspoň na začátku, rozeznat manipulaci. Oni umí excelentně manipulovat a především méně sebevědomí lidé (a nejde jen o ženy, spousta mužů také zažila vztah s narcistkou) jim snadno podlehnou. Narcisové jsou okouzlující, umí se dobře chovat, zahrnovat vás pozorností. Než vám dojde, že s vámi manipuluje, jste v pasti, ze které se velmi těžko dostáváte.

Vaše nová kniha vzbudila velké emoce na sociálních sítích, především muži ji komentovali velmi negativně. Čekala jste to?

Musím říct, že pro mě to bylo překvapení. Ozvala se velká spousta mužů, kterým se nelíbí, že se tohle téma stalo populárním a v podstatě se pod příspěvkem o nové knize strhla někdy i hodně ostrá diskuze o tom, jaké jsou role muže a ženy v manželství a rodině. Docela mě zaskočilo, kolik mužů (a i pár žen) je schopných obhajovat chování narcise. Měla jsem touhu věci vysvětlovat a obhajovat, ale nakonec jsem nechala sítě žít svým životem.

I když se jedná o dvě samostatné knihy, v Narcisovi se znovu objevují postavy se Sedmi a půl roku. Proč?

Linda je taková moje hlavní postava, která se patrně bude (taková je zatím moje myšlenka) objevovat i v dalších knihách, většinou jako kamarádka nebo známá hlavní hrdinky. Já sama moc ráda čtu takový typ knih. Baví mě potkávat známé postavy a dozvídat se, jak se jejich osudy vyvíjely.

Kniha otevírá více důležitých témat, píšete například o tom, do jakých problémů se hrdinka dostala, protože nebyla vdaná.

Ano, kniha otevírá více témat, jedno z nich je i otázka majetku nesezdaného páru. Martina nebyla vdaná a po rozchodu odešla s prázdnou. České právo nijak neřeší páry, které nejsou oficiálně sezdané, jako družka nemáte žádné právo na majetek partnera, přestože jste spolu žili spoustu let a vychovali děti. Jediným řešením je schovávat si účty s vašimi investicemi.

Myslíte, že vaše kniha může některým ženám pomoci rozpoznat toxický vztah a odejít z něj?

Určitě. Spousta žen si teprve až v okamžiku, kdy si přečtou takový příběh, uvědomí, že v něm vlastně také žijí. Některé čtenářky mi psaly, že kdyby před deseti lety četly Narcise, od začátku by věděly, že s jejich vztahem není něco v pořádku. Manipulaci je těžké odhalit, ale pokud víte, jak vypadá, je to o hodně jednodušší.

Foto: se souhlasem Evy Zupančič

Michaelu Salákovou jistě mnozí znáte díky její početné rodině, kdy s manželem, bývalým hokejovým brankářem Alexanderem Salákem, vychovává šest dětí. Na akci na podporu malých sportovců “Každodenní šampioni” nám prozradila nejen to, jak to mají se vztahem ke sportu jejich děti, ale také další zajímavosti týkající se běžného života, výchovy či cestování.

Doma máte pořádnou „smečku“, navíc s mužskou převahou. Jak zvládáte každodenní život, co Vám nejvíce pomáhá?

Samozřejmě mám dny, kdy nevím kam dřív skočit a kdy mi všechno padá na hlavu. Ono v tom množství lidí, co se u nás doma nachází, je dost těžké vše zkorigovat tak, aby to šlapalo jako hodinky. Pomáhá mi, když od toho všeho mohu utéct. Dlouhá dovolená s rodinou, když změníme místo a pak i ty povinnosti jsou jiné, když vyskočím z toho každodenního stereotypu, to mě nabíjí a to je, co potřebuju. Je to i můj momentální stav, dlouho jsme už s rodinou nebyli v zahraničí, a tak odpočítávám teď dny, kdy zase na měsíc zmizíme. Dále v tom stereotypu samozřejmě delegování povinností na ostatní, ať už na děti, které musí plnit své povinnosti, jelikož ti čtyři starší už na to mají věk. A pak také využívám pomoc zvenčí, úklid jednou nebo dvakrát týdně, na který máme skvělou paní uklízečku, a hlídání, abych si čas od času mohla odskočit.

Život s profesionálním sportovcem vyžaduje velkou míru adaptability. Co pro Vás bylo nejtěžší na neustálém stěhování a budování domova na nových místech? Jak tyto přesuny zvládaly děti?

Možná nejtěžší pro mě byla jazyková bariéra. Ať už první roky, kdy jsme žili ve Finsku a moje školní angličtina rozhodně nebyla na úrovni Finů, nebo pak v Rusku, kde zase se mnou nikdo moc nechtěl mluvit anglicky. Naštěstí ale, když vás hodí do vody, musíte plavat, a tak jsem se naučila docela rychle. Největší škola to byla rozhodně v Rusku na Sibiři, přijela jsem tam právě jen s tou angličtinou a do třech měsíců se musela domluvit, protože jinak bych nezařídila vůbec nic. A takové ty praktické věci, jako zařizování bydlení, doktorů, školek, hledání míst, kam chodit nakupovat a tak. To už jsem si za ty roky tak nějak zajela a vlastně mi to přišlo dost přirozené a zábavné. Mě naopak ubíjí stereotyp a nejsem ten člověk, co by nejraději měl jeden domov a nejradši chodil nakupovat do jednoho obchodu. To vůbec. Mnohem náročnější je pro mě ten život po hokeji, už pět let na jednom místě, nezvyk A stejně to měly děti, byly strašně přizpůsobivé, což vnímám jako veliký benefit do jejich života. Nebojí se změn, nebojí se nových lidí, nový jazyků, zařídí si všechno samy, jsou soběstačné a takové mezinárodní, řekla bych. Těšily se vždycky na nové výzvy, nové kamarády, stejně jako já

Děti jistě i v zahraničí navštěvovaly školky či školy. Když srovnáte český a zahraniční přístup ke vzdělávání, kde vidíte největší rozdíly?

Děti navštěvovaly školky a školy jen v Rusku a Lotyšsku. Vždy to byly soukromé instituce a až na jednu výjimku jsme měli všechny školky a školu perfektní. Jelikož ani v Čechách nikdy nenavštěvovaly český školní systém, i tady chodily a ti dva menší chodí do soukromých školek a starší teď do mezinárodní školy, tak nemám srovnání. Samozřejmě v Rusku to bylo maličko jiné, ty jejich klasické ruské besídky, ke každému svátku se učily zpívat, recitovat básničky, ale byly to milé roky a děti na školku v Rusku doteď vzpomínají. Dobré vzdělání je pro nás zásadní a asi ta nejlepší investice, kterou do našich dětí můžeme dát. Podle toho vybíráme školky a školy, do kterých chodily a chodí.

Když se podíváte zpět na své třeba náctileté já, napadlo by Vás, že Váš život bude hlavně velká mateřská jízda? O čem snila malá Míša?

To bylo to poslední, co by mě napadlo, jako jedináčka a puntičkářku, která měla ráda všechno do detailu nalinkované. Jako malá jsem chtěla hodně cestovat, žít v zahraničí, najít lásku svého života. Rozhodně mě ale nikdy nenapadlo, že budu mít tolik lidí. Každopádně to hlavní se mi splnilo a ty děti, to je požehnání, štěstí navrch.

Měnil se nějak Váš přístup a pocity k těhotenství a péči o děti, když srovnáte své první těhotenství a všechny ostatní?

Jako těhotná jsem se při každém těhotenství cítila skvěle a šťastně, bylo to překrásné období, to bylo pokaždé stejné. Jen tedy je obrovský rozdíl být těhotná, když jedinou vaší povinností je starat se sama o sebe, trošičku o muže a dva malé psy, než když už máte vedle sebe pět dětí. Rozhodně si už tak neodpočinete, asi to i rychleji utíká, mnohé si nemůžete připustit, ale já jsem zase ten typ, že jsem si každé těhotenství chtěla užít, takže jsem si to zařídila tak, abych dostala co největší pomoc, podporu a opravdu si ten čas užila tak, jak jsem potřebovala. Stejně tak i šestinedělí. A rozhodně, čím jsem starší, vnímala jsem i to, že těhotenství je velice křehké, a tak o sebe musím pečovat víc než kdykoliv dřív.

Jak s manželem přistupujete k výchově, co byste rádi dětem předali? Mnoho lidí tvrdí, že bez mobilů a tabletů to nejde, vy však děti vedete třeba ke klasičtějším věcem jako čtení apod.?

Záleží, kolik těm dětem je. Podle mě malinkým dětem nepatří do ruky mobil, tak to vnímáme a tak klukům (2 a 4) mobily do ruky nedáváme. Když se chtějí podívat na pohádku, můžou jen na projektoru, výjimečně na počítači. Malé děti na mobilech mě děsí. Tablety pak mají jen do letadla. Ono když je na to nenaučíte, nebudou to vyžadovat. Chápu, že pro mnohé rodiče je to už takové automatické, pokud nemají čas se dětem věnovat, ale vidím ten rozdíl, jak si děti pak dokážou normálně hrát, prohlížet knížky a mobily vůbec nepotřebují. Jiné je to samozřejmě s těmi staršími, ti iPhony mají od deseti let, mají ale omezený čas, který na nich mohou trávit. Je to hodina denně, kterou si většinou vyplýtvají po cestě do školy a na tréninky. Doma pak vyžadujeme, aby měli mobily v našem speciálním docku na mobily. Jediné, s čím bojuju, je ale to, jak tupě do nich právě koukají, když jdou třeba na autobus, jak jsou odpojení od reality. Ale díky tomu, že doma telefony nesmí používat, mají pak mnohem více volného času, jak na čtení, tak na cokoliv dalšího.

Důležité místo má ve vaší rodině jistě i sport? Koneckonců se potkáváme na akci na podporu sportu u dětí “Každodenní šampioni“.

Díky manželovi hraje sport v naší rodině velkou roli a já jsem ráda. Myslím si, že pro děti je důležité v dětství dělat sport a u sportu je udržet. Což u kluků není problém, ti kdyby mohli, tak trénují od rána do večera. U holek je to jiné, ale vidím, jaká to přináší pozitiva, takže dokud to půjde, budeme se je snažit motivovat k tomu, aby u sportu a trénování zůstaly. Sport přináší radost, zdravý životní styl a hlavně dobré návyky, a to si myslím, že pro jejich dětství a dospívání je stěžejní a důležité. Pro každé dítě.

S manželem tvoříte silný pár, máte nějaký tip, jak udržovat vztah, aby třeba neztroskotal na rutině, nevěře a podobných věcech?

Čím jsem starší, čím déle jsme spolu, tím víc nechápu lidi v mém okolí, jaké kroky ve svých životech dělají, že mají pocit, že tráva u sousedů je zelenější a tak podobně. Ale rozhodně je k tomu důležité mít partnera, který má tyto hodnoty nastavené stejně jako vy. A v tom já mám štěstí, protože můj muž žije pro naši rodinu, pro nás, pro děti. Ať je náš vztah jakýkoliv, oba si uvědomujeme, že spoustu věcí se dá vykomunikovat, opravit, že nikdo z nás dvou by neudělal nic, co by tomu druhému mohlo ublížit a co by hlavně mohlo ublížit našim dětem. Máme v rukou jejich šťastné dětství a dospívání a o tom to celé je. A pak se taky věnovat sobě navzájem, trávit spolu čas, neodbývat se. Být si sobě vzácní. I to jde, i když jsme spolu posledních pět let 24/7. Je to náročné, ale jde to

V loňském roce jste obnovili svůj manželský slib. Co Vás k tomuto kroku vedlo

Brali jsme se v kostele a přišlo nám po patnácti letech fajn slib obnovit. Je to pro nás důležité, co jsme si v kostele a následně po patnácti letech v kapli řekli, ten slib je natolik jednoduchý, ale vlastně tak všeříkající a důležitý. Bylo i hezké u toho mít děti.

V období, kdy žena potřebuje obzvlášť hlavně klid a příliš se nestresovat, jste si vyslechla ošklivou diagnózu. Co byly Vaše první myšlenky a kde hledat sílu, aby se člověk nezhroutil?

Člověk rozhodně tyhle děsivé zprávy neočekává a má pocit, že on si nikdy takovou diagnózu nevyslechne. Každopádně mě překvapilo, jak na to reagovala moje hlava, asi je to nějaký pud sebezáchovy, takže překvapivě jsem se cítila dobře, měla v hlavě nastaveno, že všechno dobře dopadne a já pro to udělám vše. Do žádných depresivních myšlenek jsem neupadala, hlava mě k tomu nepustila

Rozhodla jste se hledat možnosti léčení i v zahraničí? Proč je podle Vás přístup českých lékařů tak pasivní, když možnosti existují? Jak se nyní cítíte?

České zdravotnictví je skvělé, ale rozhodně je i dobré se o své zdraví starat sami a zjišťovat možnosti, protože když někde něco nejde, nebo když někdo má na věc jiný názor, neznamená to, že neexistují jiné varianty a pohledy na tuto nemoc. Za své zdraví jsem zodpovědná já sama, a proto jsem se rozhodla, že nehodlám jen že čekat a nechávat se jen sledovat.

Co Vám dělá největší radost (samozřejmě kromě dětí)?

Žiju opravdu šťastný a naplněný život, ať už v partnerství, tak s dětmi. Máme všeho dostatek, můžeme cestovat, můžeme si plnit sny a to mi dělá radost, protože nežijeme, jen abychom přežívali, nebo na něco věčně čekali. Jsem pozitivní člověk a věřím, že když se chce, všechno jde.

Měla byste nějakou radu pro ženy, které mají pocit, že pod tlakem okolí a rodiny ztrácejí samy sebe?

Mám to štěstí, že mám vedle sebe partnera, který mě podporuje a nesnaží se mě měnit nebo omezovat. To je podle mě základ štěstí. Že rozumí mým potřebám, že učím i děti, že mám svoje potřeby. Vlastně takhle přistupuji i ke svému okolí, je mi jedno, co si o mě kdo myslí, nepotřebuju poslouchat názory cizích, nebo i blízkých, vedle kterých se necítím dobře. Obklopuji se jen těmi lidmi, se kterými je mi dobře, cítím, že mě mají rádi, že se navzájem můžeme inspirovat, pomáhat si, a tak pak nemám pocit, že bych se cítila ztraceně. Jsem taková, jaká jsem, a před nikým se nehodlám přetvařovat.

Foto: Procter & Gamble (se souhlasem)

Za značkou ba.hu nestojí módní škola ani honba za trendy, ale silná osobní potřeba tvořit oblečení, které dává smysl. Její zakladatelka se k šití dostala nenápadně – z lásky, zvědavosti a touhy po pohodlí. Dnes představuje kolekce, které spojují funkčnost, přirozenost a udržitelný přístup k módě.

Jaký příběh se skrývá za vaší značkou? Jak došlo k jejímu zrodu?

K šití jsem se dostala poměrně nenápadně – úplně obyčejným přáním ušít něco malého pro svého ještě nenarozeného syna. Maminka mi tehdy ukázala, jak se drží látka pod patkou a co všechno šicí stroj dokáže. Od té chvíle jsem se do šití ponořila naplno.

Následovaly hodiny strávené u videí na YouTube, nekonečné pokusy a omyly, spousta nepovedených kousků… ale také ten úžasný pocit, když se něco konečně podaří. Postupně jsem začala tvořit nejen pro sebe, ale i pro ostatní. A tak vznikla značka ba.hu – místo, kde propojuji pohodlí, volnočasový styl a něco trochu jiného, co na první pohled nepůsobí tuctově.

Co vás nejvíc baví na práci s přírodními materiály a jak ovlivňují finální design?

Pracuji převážně se směsovými materiály, kde vždy převažuje bavlna. Důležitý je pro mě pocit na těle, prodyšnost a přirozenost materiálu, ale zároveň i praktičnost a životnost oblečení. Směsi mi umožňují spojit komfort přírodního vlákna s funkčností a odolností, kterou lidé v běžném nošení opravdu potřebují. Nejde mi o nálepky, ale o to, aby se v oblečení člověk cítil dobře a skutečně ho dlouhodobě nosil.

Který model z vaší tvorby považujete za signature kousek?

Jednoznačně teplákové soupravy. Miluji oversize kousky, které můžu nosit celý den a cítit se v nich dobře a pohodlně. Vždy jsem měla problém sehnat kvalitní teplákovou soupravu, která by dobře seděla a po pár vypráních se nežmolkovala. Rozhodla jsem se tedy, že si je začnu šít sama. Podle mě by kvalitní teplákovou soupravu měl mít v šatníku každý.

Jak by měl podle vás vypadat udržitelný šatník? A máte sama takový?

Udržitelný šatník je takový, ve kterém má každý kousek své místo a smysl. Základem jsou kvalitní věci, které vydrží několik let, dají se dobře kombinovat a i po čase vypadají pořád dobře. Stejně důležitá je ale i správná péče – praní a zacházení, které prodlužují jejich životnost.

Svůj šatník se snažím přetvářet v udržitelný zhruba poslední tři roky, od doby, kdy šiju. Před těhotenstvím jsem nakupovala úplně jinak a moc jsem nad tím nepřemýšlela, ale to se snažím postupně měnit.

Nosíte sama své modely?

Svoje kousky nosím skoro pořád a myslím si, že jsem sama sobě nejlepší reklamou. Byla bych sama proti sobě, kdybych je nenosila. Vždy navrhuji modely, o kterých vím, že se budou líbit mně samotné. Po ušití je několik týdnů testuji – zkouším, co by šlo upravit nebo vylepšit, aby byly připravené k prodeji pro mé zákaznice.

Co byste poradila začínající návrhářce, která chce prorazit na českém trhu?

Asi nemám jednu konkrétní radu, protože se sama považuji za začínající návrhářku a jsem teprve na začátku své cesty. Co ale vím jistě, je to, že sny se mají plnit a člověk by se neměl bát je zkusit uskutečnit. Důležitá je trpělivost a vytrvalost, protože úspěch nepřijde přes noc. A také je dobré mít jasnou vizi – vědět, co chci dělat a čím se chci odlišit, protože značek je dnes na trhu opravdu hodně.

Jaké typy zákazníků nosí vaši značku?

Zatím bych značku nechtěla škatulkovat do jedné konkrétní skupiny. Nosí ji ženy i muži, které spojuje vztah k pohodlí, stylu a praktičnosti. Jsou to lidé, kteří chtějí vypadat dobře a zároveň se cítit svobodně a přirozeně – bez zbytečných kompromisů mezi estetikou a komfortem.

Jak vnímáte roli sociálních sítí při budování image vaší značky?

Sociální sítě vnímám jako důležitý komunikační nástroj. Pomáhají mi ukázat svět značky ba.hu, proces tvorby i hodnoty, které za ní stojí. Důležité je pro mě, aby obsah působil autenticky a nebyl jen o rychlé prezentaci produktu. Bez sociálních sítí to dnes podle mě už nejde.

V březnu představíte svou značku na módní přehlídce Sušice Móda a Řemeslo. Prozradíte, jak bude kolekce vypadat?

Ano, v březnu mě čeká velká věc, která – doufám – posune mou značku zase o kus dál. Jak přesně bude přehlídka vypadat, si zatím nechám pro sebe. Můžu ale prozradit, že kolekce bude o pohodlí, stylu a ponese se v duchu čistých jarních barev. Určitě se máte na co těšit.

Foto: ba.hu (se souhlasem)