Pozorujete, že je váš protějšek už celé týdny unavený, podrážděný, nebo uzavřený? Může dokonce ztrácet zájem o věci, které ho vždy těšily, nemá chuť k jídlu, případně se vyhýbá i kontaktu s vámi. V takových chvílích není od věci vyhledat odbornou pomoc. Psycholožka Julie Janošíková nám poskytla několik rad, jak citlivě nadnést možnost návštěvy odborníka a kdy je dobré zajít na párovou terapii.

Téma terapie zůstává pro mnoho lidí stále citlivé, vždyť zasahuje do zranitelnosti, studu i strachu ze selhání. Přesto právě otevření rozhovoru může být prvním krokem k lepšímu porozumění sobě i partnerovi a ke zdravějšímu vztahu. Přirozeně se objeví pochybnosti: „Co když ho tím zraním?“ nebo „Co když to vezme jako kritiku?“

„Téma je vhodné otevřít tehdy, jestliže dlouhodobě pozorujeme nepohodu – ať už jde o pocit, že se partner motá v kruhu, nebo začíná selhávat v běžném fungování v práci, doma či ve vztazích,“ říká psycholožka a terapeutka Julie Janošíková. „Důležitým momentem je také naše vlastní prožívání. Pokud se ve vztahu necítíme dobře, jsme vyčerpaní nebo frustrovaní, je legitimní o odborné pomoci mluvit.“

Pomáhat, nebo nezasahovat?

Být oporou někomu, kdo se trápí, je přirozené. Jenže srdce vám říká, abyste pomohli, zatímco rozum varuje, abyste netlačili. Tohle vnitřní napětí je typické a nemusíte se za něj stydět. Podpora totiž neznamená převzít zodpovědnost za partnerovo duševní zdraví, a mlčení není vždy projevem respektu, někdy jen pocitu bezmoci.

Podpora přerůstající v zátěž

Dlouhodobé trápení jednoho partnera nevyhnutelně ovlivňuje vztah. Ten druhý často přebírá roli „držáka“ – posluchače, stabilního bodu, poradce. Jenže tahle role je vyčerpávající. Vzniká pocit osamění, frustrace a nespokojenosti. „Pečující partner bývá emočně přetížený. Prožívá strach, smutek, úzkost i bezmoc. Ať dělá cokoli, situace se nelepší. Častý je dojem, že musí zachránit vztah, ale pro něj samotného už prostor nezbývá,“ upozorňuje Julie Janošíková, která působí na platformě Terapie.cz.

Když každý roste jiným tempem

Někdy na sobě jeden z partnerů aktivně pracuje, kdy čte, chodí na terapii, lépe rozumí svým emocím a potřebám, učí se je lépe komunikovat a nastavovat zdravé hranice. Protějšek zůstává spíš na místě. Takzvaný growth gap může vyvolat zmatek i napětí.

„Najednou může druhý mít pocit, že člověka vedle sebe nepoznává. Změny jednoho mohou být vnímány jako kritika nebo vzdálení. Klíčová je ochota obou stran o změnách mluvit,“ vysvětluje Julie Janošíková. „Někdy je užitečná i párová terapie, která pomáhá nalézt nový způsob fungování.“

Proč lidé terapii odmítají

Odpor k terapii je častý a má své psychologické opodstatnění. Strach, že terapie je jen pro psychicky narušené, zlehčování vlastních problémů, nebo nastavení, že si člověk musí poradit sám, to jsou běžné důvody. Někdy je překážkou i obava otevřít bolestivá témata. „Obecně platí, že tlak vyvolává protitlak. Přemlouvání, ultimáta či manipulace bývají nefunkční,“ uvádí Julie Janošíková.

Jak o terapii mluvit

Nadneste ji ve chvíli, kdy je partner v klidu, cítí se relativně bezpečně a je otevřený rozhovoru. „Zmínit odbornou pomoc v hádce, v afektu nebo jako argument ,proti němu‘ většinou nepřinese nic dobrého. Pravděpodobněji to prohloubí obranu a pocit napadení,“ upozorňuje Julie Janošíková.

Tón a formulace rozhodují, takže místo: „Měl bys jít na terapii,“ zkuste: „Vidím, že se trápíš, a je mi to líto.“ Terapii lze představit jako prostor pro sebe či investici do kvality života. Přirovnání ke cvičení je často srozumitelné: když nás bolí záda, jdeme k fyzioterapeutovi. Jestli nás dlouhodobě bolí duše, zaslouží si stejnou péči.

Psycholožka doporučuje další tipy:

• používejte tzv. já-výroky: „Mám o tebe strach…“, „Cítím se bezmocně…“

• sdílejte vlastní zkušenosti, pakliže je máte

• respektujte tempo druhého

„Terapie vyžaduje určitou míru otevřenosti a důvěry – a ta se nedá vynutit,“ doplňuje odbornice na duševní zdraví.

Individuální vs. párová terapie

Pokud jde o osobní témata, jako jsou například úzkosti, deprese, trauma nebo závislosti, bývají vhodnější individuální sezení. Párová terapie dává větší smysl, když se potíže odehrávají víc ve vztahu. Tedy v případě, že jde třeba o konflikty, odcizení, narušenou komunikaci, nevěru nebo rozdílná očekávání. V praxi se ale tyto přístupy často prolínají a mohou se dobře doplňovat. Julie Janošíková zmiňuje, že klíčové je právě zjistit, v čem tkví podstata potíží.

Co dělat, když partner pomoc odmítá

Dlouhodobé odmítání může být vyčerpávající. Občas je potřeba trpělivost a prostor, aby rozhodnutí padlo od partnera samotného. Zároveň je důležité nastavit si vlastní hranice a ujasnit si, co ještě zvládnu a kde už narážím na své limity. „Někdy paradoxně větší změnu přinese určitý odstup než neustálý tlak,“ dodává Julie Janošíková z platformy Terapie.cz.

Pokud se ale situace zhoršuje a začíná ohrožovat zdraví nebo dokonce život, je žádoucí vyhledat odbornou péči – krizové centrum, Centrum duševního zdraví, psychiatrickou ambulanci nebo praktického lékaře.

Hlavně neztraťte sami sebe

Nemůžeme partnera zachránit ani opravit. Můžeme ale nadhodit téma, nabídnout cestu, být oporou a zároveň pečovat o sebe. I pouhé otevření rozhovoru je krok správným směrem. „Vaše únava není selhání. Sebepéče není sobectví, ale podmínka toho, abyste mohli být dlouhodobě oporou. Pomáhat druhému má smysl – ale ne za cenu ztráty sebe sama,“ uzavírá Julie Janošíková.

Zdroj: Julie Janošíková, terapie.cz

Foto: pexels.com

Letošní tzv. Blue Monday, tedy nejdepresivnější den v roce, připadá na 19. ledna. Psychické zátěži jsme vystavování prakticky neustále, ovšem někteří čelí z různých důvodů ještě větším výzvám. Například lidé, kterým bylo diagnostikováno nějaké závažné onemocnění. Jako psychicky náročný vnímá svůj život kupříkladu až 63 % diabetiků, kterých v České republice žije více než 1 milion. Psychika má přitom značný vliv i na průběh léčby.

Diabetes patří mezi onemocnění, která vyžadují nepřetržitou pozornost, rozhodování a sebekontrolu. Neustálé sledování glykémie, úprava stravy, plánování pohybu, obava z hypoglykémie nebo komplikací – to vše se promítá do psychiky lidí s diabetem. Podle DIA Barometru považují emoční a psychickou zátěž za jednu z nejnáročnějších oblastí života s diabetem desítky procent respondentů, a téměř 48 % by uvítalo pomoc se zvládáním situace po psychické stránce.

Psychika a cukrovka jdou ruku v ruce

„Diabetes není jen metabolické onemocnění, ale i výrazná psychická zátěž. Lidé s cukrovkou často zažívají dlouhodobý stres, únavu, pocity selhání nebo viny, když se jim nedaří držet hodnoty glykémie v doporučeném rozmezí. Tento stav označujeme jako diabetes distress – specifickou emoční reakci na každodenní nároky léčby,“ vysvětluje Mgr. Judita Konečná, Ph.D., psycholožka specializující se na práci s lidmi s diabetem. Podle ní přitom nejde jen o subjektivní prožívání. Jak dodává, dlouhodobý stres zvyšuje hladinu kortizolu a adrenalinu, což může vést ke zhoršení kompenzace diabetu. Psychická nepohoda tak velmi konkrétně ovlivňuje fyzické zdraví.

Data DIA Barometru ukazují, že přestože 63 % respondentů psychickou zátěž pociťuje, jen malá část z nich řeší tyto obtíže systematicky s odborníky. Nejčastěji se diabetici svěřují sami sobě nebo svému okolí, odborná psychologická péče je využívána spíše výjimečně.

Práce s psychikou je nutností

„V diabetologii dnes víme, že bez zohlednění psychického stavu pacienta nelze dlouhodobě dosáhnout dobré kompenzace. Technologie, senzory a moderní léčba jsou důležité, ale samy o sobě nestačí,“ říká diabetolog MUDr. Robert Bém, Ph.D. MHA, z Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). „Pokud je diabetik vyčerpaný, úzkostný nebo rezignovaný, promítne se to do jeho rozhodování, adherence k léčbě i výsledků. Psychologická podpora by měla být přirozenou součástí péče o diabetiky, nikoli nadstandardem,“ diabetolog.

Diabetes jako celospolečenské téma

Podle Ing. Kateřiny Fortelkové, předsedkyně pacientské organizace Helpio, má téma psychického zdraví diabetiků výrazný celospolečenský rozměr: „Diabetes se v Česku netýká jen samotných pacientů, ale celých rodin, pracovních kolektivů i systému zdravotní a sociální péče. Více než milion lidí žije s chronickým onemocněním, které klade vysoké nároky na psychickou odolnost.“

Právě proto Helpio dlouhodobě upozorňuje na potřebu větší podpory v oblasti edukace i duševního zdraví. „DIA Barometr 2025 jasně ukazuje, že diabetici chtějí nemoc zvládat zodpovědně, ale potřebují k tomu víc než jen technologie. Potřebují porozumění, systematickou podporu a dostupné informace, jak pracovat se stresem a psychickou zátěží,“ zdůrazňuje Kateřina Fortelková. Otevřená debata o psychice, destigmatizace psychických obtíží a propojení somatické a psychologické péče jsou klíčem ke zlepšení kvality života statisíců lidí v Česku.

Pryč se stigmaty: Jak se chovat v běžných situacích

1. Ve škole: berte diabetes jako součást běžného života

Dítě s diabetem může potřebovat změřit cukr, sníst svačinu nebo si na chvíli odpočinout. Nejde o výjimky, ale o součást léčby. Otevřený přístup učitelů i spolužáků snižuje stres a pocit studu, které mohou nemoc zhoršovat.

2. V práci: respektujte každodenní zátěž nemoci

Diabetes není jen o jídle nebo inzulinu. Nevhodné poznámky a kontrolování zvyšují psychický tlak. Respekt, možnost krátké pauzy nebo flexibility pomáhají kolegům zvládat nemoc i pracovní výkon.

3. Na ulici: při hypoglykémii jednejte rychle

Člověk s nízkou hladinou cukru může působit zmateně. Pokud je při vědomí, podejte sladký nápoj nebo hroznový cukr a nechte ho v klidu. Pokud nereaguje, volejte záchrannou službu a nepodávejte jídlo ani pití.

4. U seniorů: nepodceňujte změny chování

Náhlá slabost, zmatenost nebo změna nálady mohou souviset s glykémií, nejen se stářím. Nabídněte pomoc a v případě pochybností zajistěte odbornou pomoc.

5. Obecně: nemoralizujte a mluvte s respektem

Diabetes není selhání. Dlouhodobý stres zhoršuje kompenzaci i psychiku. Respektující komunikace bez nevyžádaných rad pomáhá lidem s diabetem zvládat nemoc dlouhodobě.

 

Zdroj: Pacientská organizace Helpio

Foto: freepik.com

Je tomu již více jak 20 let, co značka Dove podporuje zdravé sebevědomí a zároveň bojuje proti nereálným ideálům krásy. V rámci těchto aktivit přichází nyní s globální kampaní „Change the Compliment – Změň kompliment“, jejímž cílem je otevřít diskusi o tom, jak moc slova ovlivňují sebeobraz dívek a proč je zásadní přestat je hodnotit jen na základě vzhledu. Dle průzkumu se totiž až 87 % komplimentů věnovaných dívkám týká právě jejich vzhledu. Nová kampaň vyzývá ke změně – je na čase začít chválit za schopnosti a odvahu.

Slova, jež formují sebevědomí

Už od útlého věku poslouchají dívky komplimenty typu „jsi hezká“ apod. Na první pohled neškodná slova však postupně formují způsob, jakým dívky vnímají vlastní hodnotu. Výzkum Dove ukázal, že až 87 % komplimentů, které dívky dostávají, se týká jejich vzhledu, v kontrastu se schopnostmi, které jsou oceňovány jen v necelé desetině případů, či charakterových rysů dokonce jen v 4 %.

To má zásadní vliv na sebevědomí. Dívky se učí, že jsou oceňovány především za to, jak vypadají, ne za to, kým jsou nebo co dokážou. Tento přístup je přitom v přímém rozporu s tím, co má v jejich životě trvalou hodnotu. Téměř polovina (43 %) dospělých si z dětství pamatuje pochvaly o schopnostech, odvaze či moudrosti, zatímco komplimenty o vzhledu si vybavuje jen 19 %. „To, co nám skutečně posiluje sebevědomí, nejsou slova o tom, jak vypadáme, ale ocenění naší snahy a toho, kým jsme, jaké hodnoty přinášíme. Komplimenty o vzhledu rychle vyprchají, ale vědomí, že jsem někomu pomohla nebo že jsem zvládla těžkou situaci, si neseme celý život,“ vysvětluje psycholožka a odborná garantka Projektu sebedůvěry Šárka Kučerová.

Je tu tedy zásadní rozpor – to, co si dívky reálně odnášejí do života jako zdroj sebevědomí, jim říkáme nejméně. To, co jim ubližuje, jim říkáme nejčastěji, potvrzují i další slova psycholožky: „Slova, která děti poslouchají, formují jejich vnitřní hlas. Pokud jsou dívky chváleny jen za to, jak vypadají, naučí se věřit, že jejich hodnota je navázána na vzhled. Takto budované sebevědomí je křehké a snadno zranitelné – zejména v období dospívání, kdy se tlak společnosti ještě násobí. Jako dospělí bychom měli vést děti především k vědomí, že mají hodnotu už jen proto, že jsou! Že každý člověk je jedinečný a nenahraditelný a svým životem na tomto světě zanechává nesmazatelnou stopu. Díky tomu pak budou schopné si vážit jak samy sebe, tak druhých.“

Dvojí metr pro chlapce a dívky

Výzkum zároveň odhalil zásadní rozdíl. Chlapce chválíme především za schopnosti a odvahu (55 %), nebo za sportovní úspěchy (37 %). Jen minimum komplimentů se týká jejich vzhledu. U dívek je to přesně naopak – komplimenty o vzhledu výrazně převažují. Společnost učí dívky být krásné, chlapce odvážné, na což upozorňuje i psycholožka: „Děti se od raného věku učí, co je pro svět důležité. Chlapci slyší: oceňujeme tvé schopnosti, dívky často slyší: oceňujeme tvůj vzhled. Tyto rozdíly mohou ovlivnit, co děti považují za významné a jak vnímají vlastní hodnotu. Děti bychom měli vést k tomu, že jejich hodnota není dána tím, co o nich říká okolí, ale tím, kým skutečně jsou či o co usilují. Pomoci jim to samotným vidět, držet se toho a nečekat stále jen na potvrzení své hodnoty zvnějšku.“

Deprese patří k nejčastějším psychickým onemocněním současnosti a nevyhýbá se nikomu – může postihnout dospělé, seniory i děti. Na rozdíl od běžného smutku jde o vážný stav, který ovlivňuje nejen náladu, ale i tělo, myšlení a chování. Mnoho lidí přitom její projevy podceňuje nebo si je plete s vyčerpáním či stresem. V tomto článku se podíváme na to, jak deprese vzniká, jaké má příznaky a v jakých formách se může objevit.

Co je deprese

Deprese je psychická porucha, která ovlivňuje nejen náladu a prožívání, ale i chování člověka. To se následně promítá do jeho vztahů, pracovního života a schopnosti naplňovat každodenní potřeby. Na rozdíl od běžného smutku se deprese objevuje často bez zjevné příčiny a má dlouhodobý dopad. Nejde jen o „špatnou náladu“, ale o stav, který zasahuje celý organismus a výrazně narušuje fungování v běžném životě.

Podle psycholožky Vágnerové při depresi člověk nereaguje na vnější ani vnitřní podněty obvyklým způsobem, jeho projevy jsou nepřiměřené a pocity smutku mohou být natolik silné, že brání adaptaci na běžně životní situace.

Jak deprese vzniká

Depresivní stav může potkat kohokoliv. Někdy se spouští konkrétní událostí, která je pro člověka silně emočně zátěžová – například nemoc, úmrtí blízkého, ztráta zaměstnání. V jiných případech se objeví bez zjevné příčiny.
Záleží na osobnostní výbavě, životních podmínkách a předchozích zkušenostech, jak se s takovým stavem člověk vyrovná. Deprese se může objevit jen jednou, nebo se vracet opakovaně.

Základní příznaky deprese

Deprese patří mezi tzv. afektivní poruchy nálady a v Mezinárodní klasifikaci nemocí má jasně vymezená diagnostická kritéria. Typicky trvá minimálně dva týdny a zasahuje do všech oblastí života.

Mezi nejčastější příznaky podle doktora Nováka patří:

• dlouhodobě skleslá nálada, někdy spojená s podrážděností
• ztráta zájmů a radosti z dříve příjemných aktivit
• výrazné kolísání hmotnosti (úbytek i nárůst)
• poruchy spánku – nespavost nebo nadměrná ospalost
• únava a ztráta energie
• zpomalení pohybů nebo naopak neklid
• pocity bezcennosti a viny
• zhoršená koncentrace, nerozhodnost
• opakované myšlenky na smrt nebo sebevraždu

Deprese má i tělesné projevy – bolesti hlavy, páteře, končetin, poruchy trávení, změny chuti k jídlu, problémy se spánkem, srdeční činností či menstruací. Tyto příznaky jsou podobné stresu, ale bývají intenzivnější a déle trvají.

Průběh a intenzita deprese

Podle paní psycholožky Nývltové lze depresi rozlišovat dle jejího průběhu a intenzity:

1. Mírná deprese

Trvá déle než dva týdny a ovlivňuje všechny životní funkce. Projevuje se únavou, sníženou aktivitou, ztrátou motivace a radosti. Člověk je ale stále schopen vykonávat běžné každodenní činnosti.

2. Středně těžká deprese

Intenzita příznaků už znemožňuje běžné fungování. Únava a ztráta motivace jsou výraznější, přidává se časté sebeobviňování a více symptomů.

3. Těžká deprese

Projevy jsou velmi silné a mohou přecházet do psychotických stavů či pokusů o sebevraždu. Člověk se nedokáže o sebe postarat a vyžaduje hospitalizaci. V některých případech se objevují bludy, halucinace nebo stupor (stav, kdy se člověk dostane do hlubokého bezvědomí, ze kterého se dá probudit jen silnými podněty, jako je bolest).

Další formy

Někteří autoři doplňují také melancholickou formu, kdy je člověk po celý den ponořen v hlubokém smutku, pocitech zoufalství a beznaděje. Deprese může být součástí bipolární poruchy, při které se střídají epizody mánie a deprese.

Depresivní myšlenky

Typickým doprovodným jevem jsou negativní myšlenky, které člověk považuje za pravdivé – například „mám vždy smůlu“ nebo „určitě to nezvládnu“. Tyto myšlenky vedou k sebekritice, pocitům bezmoci a často k odklonu od činností, které by mohly přinést úlevu.

Deprese není slabost ani „špatná nálada, která přejde“. Jde o závažné onemocnění, které si zaslouží pozornost a odbornou pomoc. Čím dříve jsou její příznaky rozpoznány, tím větší je šance na úspěšnou léčbu. Pokud u sebe nebo u blízkého zaznamenáte dlouhodobý úbytek energie, ztrátu radosti, poruchy spánku, negativní myšlenky nebo jiné popsané symptomy, neváhejte vyhledat podporu – ať už psychologa, psychiatra nebo krizovou linku. Pomoc existuje a zotavení je možné.

Neváhejte a udělejte dnes ten první krok k vašemu spokojenějšímu a naplněnějšímu životu.

Zdroje

• Vágnerová, M. (2000). Psychopatologie pro pomáhající profese (2. vyd.). Portál.
• Novák, T. (2004). Jak bojovat se stresem (1. vyd.). Grada Publishing.
• Nývltová, V. (2008). Psychopatologie pro speciální pedagogy (1. vyd.). Univerzita Jana Amose Komenského.
• Praško, J., Prašková, H., & Prašková, J. (2003). Deprese a jak ji zvládat. Portál.
• Praško, J., & Prašková, H. (2001). Proti stresu krok za krokem (1. vyd.). Grada Publishing.

Foto: usplash.com a se souhlasem Miroslavy Vokounové Krepčíkové

Prázdniny bývají zpravidla časem radosti, pěkných zážitků a bezstarostných dnů, avšak pro některé děti se mohou stát i nepříjemnou vzpomínkou. Děti jsou citlivé a z tábora, od příbuzných či dalších míst si někdy odvezou i nějaký ošklivý zážitek. Domů se pak vrací naštvané, zklamané či zamlklé a vy mnohdy ani netušíte důvod. Pojďme se s psycholožkou podívat, jak docílit toho, aby se vám dítě svěřilo a dokázali jste mu pomoci zážitek zpracovat.

Nejspíše každý rodič pozná, když s jeho dítětem něco není v pořádku. Pokud se nejedná o nějakou nemoc, kdy není hej nikomu, jisté nás zarazí, proč se naše dítě po návratu domů chová divně, zvláštně… Jak v téhle situaci reagovat, pokud dítě samo nezačne vyprávět? Zkusme se ho hned nevyptávat, ale raději ho obejměme a sdělme, jak jsme se na něj těšili.

Můžeme se zajímat o to, co se na táboře či u babičky dělo, ale neptat se ve stylu ‚jak ses měl‘, ale spíš ‚Co zajímavého jsi viděl? Co tě zaujalo? Co jsi zažil, co tě bavilo?‘ Případně se ptát konkrétně na to, co víme, že mohlo dítě na táboře zajímat, bavit.

„Některé děti rády mluví o jídle a co jim chutnalo a co ne, pro jiné to není důležité a nepamatují si to. Jiné zase mluví hlavně o svých prožitcích, projevují nadšení nebo zklamání, potřebují sdílet emoce. Měli bychom se pokusit se na ně naladit a jejich emoce zrcadlit,“ vysvětluje psycholožka Šárka Miková, která vypracovala teorii osobnosti nazvanou Teorie typů, a doplňuje: „Další děti ze své podstaty všechno kritizují, což vypadá, že hrozně trpěly. Ale ony jen o tom pozitivním nemluví, protože to berou jako samozřejmost. Jiné ale opravdu uvnitř trpí a nesvěří se nám, protože nás nechtějí trápit. Pokud znáte typ osobnosti svého dítěte, velmi vám napoví, co je pro typ vašeho dítěte „normální“ a co už je reakce, která by vás měla zneklidňovat.“

Co dělat, aby se nám dítě svěřilo?

Pokud je dítě ochotné si povídat, věnujte mu plnou pozornost. To znamená, abyste odložili telefon a nedělali nic jiného. Použijte aktivní naslouchání:

• Opakujte, co bylo řečeno, aniž byste to hodnotili: ‚Aha, říkáš, že….‘
• Naslouchejte pocitům a důvodům, které se skrývají za slovy, a reflektujte je: ‚Slyším v tom, co říkáš, že… Připadá mi, že se cítíš…‘ Buďte trpěliví, mluvte co nejméně.
• Pomáhejte dítěti formulovat, co asi cítí nebo potřebuje, aniž byste mu ale vaše interpretace vnucovali.
• Případné domněnky vyslovte s tím, že je to jen váš úhel pohledu.

TIP: Někdy se dětem lépe povídá při nějaké aktivitě – společné práci, procházce apod. Navíc ke sdílení můžete dítě inspirovat vlastním příkladem.

„Můžete povídat, co jste v době, kdy bylo dítě pryč, dělali vy. Co pro vás bylo náročné a s čím jste se vyrovnali – nemluvte ale o tom, že vám bylo po dítěti smutno ani nevyvolejte v dítěti dojem, že by si víc užilo, kdyby bylo s vámi. Případně si sami vzpomeňte, jaké zážitky jste měli z tábora vy sami a podělte se o ně. Co se vám líbilo, s čím jste nebyli spokojení, co vám třeba i ublížilo apod.,“ pokračuje psycholožka.

Co může dítěti bránit v tom, aby se nám svěřilo?

Především tyto 2 situace:

Když nebereme vážně nebo odmítáme to, co prožívá

‚Prosím tě, ty naděláš! Vždyť o nic nejde! Nebylo to tak strašné, abys kvůli tomu tolik vyváděl!‘

Pokud negujeme, zlehčujeme nebo ignorujeme pocity dítěte, dítě si z toho odnáší, že o nic nejde, takže musí být něco špatně s ním, když tak silně reaguje.

„Dítě si pak dlouhodobě odnáší, že je na silné prožitky samo, že mu nepomůžeme. A to narušuje nejen náš vztah, ale i jeho sebehodnotu. Může se pak stát jak obětí šikany – ‚můžu si za to sám, za nic nestojím, nikdo mi nepomůže‘, tak i agresorem, který si svou sílu a hodnotu dokazuje tím, že ubližuje druhým,“ varuje autorka knihy Milovat nestačí.

Když se na situaci nedíváme z pohledu dítěte, tj. optikou jeho typu osobnosti

Takové dítě má opakovanou zkušenost, že nikdy nepochopíme, co se mu stalo, protože pořád situaci posuzujeme z našeho úhlu pohledu, tj. člověka dospělého, který má mnoho zkušeností, a zároveň člověka jiného typu osobnosti.

„Nejspíš si to nedokážeme uvědomit, ale dítě je pak bohužel přesvědčeno, že nikdy nebudeme stát na jeho straně, nezastaneme se ho. Místo toho ho budeme obviňovat z něčeho, za co ono nemůže, protože se chovalo v souladu se svým vrozeným nastavením. Cítí pak křivdu, nespravedlnost a pocit bezmoci. Což jsou velké stresory, kvůli kterým nejen, že se nám nesvěří, ale dlouhodobě škodí jeho duševnímu zdraví,“ upozorňuje psycholožka.

Pokud se mi dítě svěří, mohu mu pomoci zpracovat negativní zážitek?

Coby rodiče se nesnažte suplovat terapii, u závaznějších událostí se obraťte na odborníka. Nicméně když se bavíme o každodenních situacích, můžeme dítěti pomáhat prožité situace zpracovávat. Aby se je uložily se „správným“ významem – jako důležitou prožitou zkušenost, která dítě do budoucna posílí, a nikoliv jako selhání, které ho oslabí.

„Můžeme opět s dítětem sdílet svou osobní zkušenost: ‚Bylo mi nepříjemné… bála jsem se to někomu říct… nakonec jsem se svěřila a ulevilo se mi..‘ Pomáhá také, když se zpracováváním radostných i nepříjemných situací máme my i dítě už určitou zkušenost. K tomu může být hodné příležitostí právě o prázdninách, kdy máme víc času i společných zážitků mimo běžnou rutinu,“ dodává Šárka Miková, autorka Teorie typů.

Letní tábory bývají pro některé děti dobrodružstvím, na které se těší, ale pro jiné znamenají nejistotu a obávají se jich. Rodiče samozřejmě vždy doufají v první možnost a berou tábor jako místo, které děti naučí samostatnosti a posílí jejich odolnost. Ne každé dítě je ovšem na toto připraveno a odloučení v kombinaci s novým prostředím a lidmi mu nedělá dobře. Má rodič vůbec možnost poznat, zda bude pro jeho dítě tábor zdravou výzvou, nebo spíš zbytečným rizikem? Psycholožka Šárka Miková odpoví na nejčastější otázky, které bývají právě v souvislosti s tábory kladeny.

Kdy je lepší dítě na tábor neposílat?

Je dobré se zamyslet nad tím, jak dítě reaguje na nové situace. Je zvyklé spát mimo domov? Bylo by rozhodně chybou si myslet, že když má problémy s usínáním kvůli nepříjemným představám, otrká se v tomto směru na táboře. Dále také záleží na tom, jak rozvinuté má sociální dovednosti – aby zapadlo do skupiny dětí na táboře. Pro některé děti to může být opravdu velmi náročné.

Opravdu tábor děti posílí? Jak se vyhnout tomu, aby si z něj dítě neodvezlo spíše trauma?

Jsou stresy, které posilují, ale také bohužel ty, jež působí negativně. U každého dítěte to může být jinak. Pokud dítě překračuje svou komfortní zónu, což jsou ty chvíle, kdy se posiluje odolnost, potřebuje zpravidla podporu. Díky ní situaci zvládne a vyjde z ní z dobrým pocitem a pozitivní zkušeností, že i když to bylo těžké, povedlo se to. Nezpracované negativní zkušenosti spíše narušují sebehodnotu dítěte a od dalšího zkoušení náročných věcí jej mohou odrazovat. Odolnost tedy určitě zvýší různé fyzické aktivity, nepohodlí, na které dítě není zvyklé, apod. Odolnost dítěte ovšem nezvýší, když bude šikanované nebo bude zažívat velké pocity selhání při táborových hrách, či vůbec nezapadne do kolektivu. O tom, jestli se náročná situace pro dítě stane posilující zkušeností nebo oslabujícím pocitem selhání, rozhoduje právě to, jak situaci zpracuje. A k tomu potřebuje menší dítě většinou dospělého, který ho uklidní a situaci vysvětlí.

Když jsem zvládl tábor ve 2. třídě já a užil si ho, mělo by to zvládnout i mé dítě. Nebo ne?

Dítě určitě nesrovnávejme s námi a ani se sourozencem nebo kamarády. Já mám 3 děti – 2 starší byly opravdu táborové typy, ale ta nejmladší, byť jela po 2. třídě na tábor s nimi, hrozně tam trpěla i přesto, že se jí nic hrozného objektivně nedělo. Tenkrát jsem ale neuměla vyhodnotit, jak moc ji budou obavy a úzkosti z neznámého paralyzovat. Nedošlo mi taky, jak složité je pro ni zapadnout do kolektivu, že neumí čelit útokům ze strany kamarádek (např. když ji obviní, že jim něco vzala) apod. Později jsme o tom mluvily, vyrovnala se s tím, a dokonce o tom napsala scénář a natočila krátký film.

Syndrom vyhoření není jen únava. Poznejte příznaky, příčiny a cesty, jak se z vyčerpání dostat. Péče, pomoc i změna životního stylu pomáhají.

Syndrom vyhoření: Jak ovlivňuje život a jak si s ním poradit

Syndrom vyhoření výrazně ovlivňuje nejen samotného jedince, ale také jeho okolí – rodinu, přátele i kolegy. Člověk trpící vyhořením často reaguje podrážděně, uzavírá se do sebe a jeho chování může být konfliktní. Významnou roli hraje únava, která je důsledkem dlouhodobého stresu a problémů se spánkem.
Mezi časté fyzické projevy patří bolesti hlavy a zad, svalové napětí, potíže s trávením nebo bušení srdce. Tyto příznaky mohou postupně oslabovat kognitivní funkce, tedy schopnost soustředění, paměti a rozhodování. Organismus se brání pomocí psychických obranných mechanismů.

Obranné mechanismy jako reakce na vyhoření

Únik – když tělo i mysl hledá východisko

Únik je jednou z přirozených reakcí na zátěž. Může se projevovat různě – výmluvami, vyhýbáním se kontaktu, či izolací. Někteří lidé začnou nadměrně snít nebo sahají po návykových látkách, které jim krátkodobě změní vnímání reality.

Další formy úniku zahrnují odmítání sociálního kontaktu, uzavírání se do sebe, soustředění na problémy ostatních, pláč, časté stěžování si nebo pocity, že jsou obětí okolností. Typické je také potlačování nepříjemných zážitků, návrat k dětským způsobům řešení situací, popření problémů (vytěsnění) nebo jejich bagatelizace. Časté jsou i somatické projevy – fyzické potíže, které mají psychický původ.

Útok – agrese vůči okolí i sobě

Další reakcí může být útok – buď verbální nebo fyzická agrese vůči okolí, či vůči sobě samému např. formou sebepoškozování. Častou formou je i tzv. projekce, kdy jedinec přenáší vlastní negativní pocity na druhé. Jindy jde o egocentrické chování, snahu upoutat pozornost, identifikaci s ideálem či racionalizaci nepříznivých událostí jako „správných“.

Zklamání z práce a ztráta iluzí

Syndrom vyhoření může vzniknout i kvůli nerealistickým očekáváním. Někdy jedinec nastoupí do zaměstnání s idealistickými představami, které se během reality práce rozplynou. Rutinní úkoly, nedostatek uznání nebo nemožnost profesního růstu mohou vést ke zklamání a pocitu marnosti.

Ztráta motivace často přichází po dosažení určitého cíle, kdy očekávané naplnění nepřijde. Následuje pocit smutku, beznaděje, únava a ztráta sebevědomí. Člověk může začít pochybovat o své hodnotě, uzavírá se do sebe a přestává mít chuť pokračovat dál.

Pomoc a péče – jak překonat syndrom vyhoření

Jedním z nejdůležitějších kroků je podpora ze strany rodiny a přátel. Změna životního stylu, dostatek spánku, relaxace, sport nebo masáže mohou pomoci znovu nabrat sílu. Doporučuje se také věnovat se koníčkům nebo objevit nové aktivity, které přinášejí radost.

Pro osamělé lidi, kteří pracují v nevyhovujícím prostředí, je situace o to těžší. Důležité je však včas rozpoznat příznaky vyhoření a začít je aktivně řešit – nejprve se zaměřit na akutní potíže, přehodnotit pracovní i osobní priority a nastavit si čas na odpočinek a regeneraci.

Návrat k sobě – cesta z vyčerpání

Pomoci může změna pracovního prostředí nebo přístupu k práci. Klíčem je naučit se vnímat vlastní potřeby, věnovat se sobě a teprve poté pomáhat druhým.

Stres, deprese a syndrom vyhoření mohou ovlivnit kvalitu našeho života i pracovní výkon. Je důležité nepodceňovat varovné signály a aktivně hledat způsoby, jak těmto stavům předcházet nebo je účinně řešit. Každý z nás si zaslouží žít život v rovnováze a s pocitem pohody. Pokud se cítíte dlouhodobě vyčerpaní, nebojte se požádat o pomoc – vaše duševní zdraví je na prvním místě.

Neváhejte a udělejte dnes ten první krok k vašemu spokojenějšímu a naplněnějšímu životu.

Jmenuji se Miroslava Vokounová Krepčíková a mým posláním je pomáhat lidem v náročných životních situacích. Díky dlouholetým zkušenostem v osobním poradenství jsem již mnohým pomohla najít cestu k osobnímu růstu a ke zbavení se toho, co je tížilo. Učím klienty, jak znovu získat sílu a motivaci k překonání jejich problémů. Mé mnohaleté odborné znalosti a praktické zkušenosti z pomáhající profese, mi umožňují vést mé klienty správným směrem – k naplněnému životu v radosti a spokojenosti.

Zdroje:

• NÝVLTOVÁ, R. Psychopatologie pro speciální pedagogy. Praha: Grada, 2008.
• SCHMIDBAUER, W. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-312-9.

Foto: unsplash.com a se souhlasem Miroslavy Vokounové Krepčíkové

Syndrom vyhoření postihuje stále více lidí. Zjistěte, jaké jsou příčiny, příznaky a jak si včas říct o pomoc a pečovat o své duševní zdraví.

Co je syndrom vyhoření a proč je tak častý?

V dnešní uspěchané a přetechnizované době čelíme neustálému tlaku. Pracovní výkony, rodinné role, finanční stres a vysoká očekávání ze všech stran mohou vést k psychickému vyčerpání. Náš mozek je zahlcen informacemi, každodenní rutina se stává náročnou, zapomínáme běžné věci a jsme neustále unavení. Tento stav může vyústit v syndrom vyhoření.

Hlavní příčiny vzniku syndromu vyhoření

Tlak na výkon a strach o jistoty

Mnozí zůstávají na nevyhovujících pracovních pozicích kvůli obavám ze ztráty příjmu. Dlouhodobý pobyt v prostředí, které demotivuje, má přímý vliv na zdraví i psychiku. Pocit bezcennosti, ztráta chuti chodit do práce i stud a úzkost při sociálním kontaktu jsou typickými projevy.

Technologický stres a neustálé změny

Svět technologií, politika i ekonomika se rychle mění. S tím se pojí neustálé učení nových systémů a orientace v proměnlivém prostředí, to vytváří napětí a přispívá ke stresu, který může přerůst ve vyhoření.

Psychická zátěž v pomáhajících profesích

Lékaři, učitelé, sociální pracovníci, hasiči, policisté a další profese, které denně pracují s lidským utrpením, jsou obzvláště náchylné ke vzniku vyhoření. Neustálá potřeba empatie, vysoká očekávání, nedostatek podpory i zpětné vazby – to vše může být velmi vyčerpávající.

Perfekcionismus a nerealistická očekávání

Perfekcionisté, workoholici a lidé s nízkou sebedůvěrou často usilují o dokonalost. Bez dostatečné zpětné vazby a uznání se rychle vyčerpají. Pracovní ideály narážejí na realitu a frustrace roste.

Rizikové životní fáze

Vyhoření se často dotýká lidí před důchodem nebo těch, kteří se vracejí do práce po rodičovské dovolené. Pocit nedostatečnosti, neznalost nových technologií nebo ztráta pracovního postavení vyvolávají úzkost a stres.

Jak probíhá syndrom vyhoření? 5 klíčových fází

1. fáze – Nadšení a vysoká očekávání

Na počátku se objevuje silná motivace a nadměrné pracovní nasazení. Odpočinek je považován za ztrátu času. Postupně ale dochází k přepětí.

2. fáze – První zklamání a popírání

Nadšení ustupuje, očekávání se nenaplňují. Člověk odmítá pomoc, snaží se o ještě vyšší výkon, ale ignoruje vlastní potřeby.

3. fáze – Frustrace a únava

Přichází únava, izolace a ztráta zájmu o okolní svět. Přátelé a záliby ustupují do pozadí, objevují se první fyzické a psychické problémy.

4. fáze – Apatie a psychosomatické obtíže

V této fázi člověk přestává komunikovat, ztrácí motivaci a kreativitu. Objevují se zdravotní problémy jako nespavost, nechutenství a bolesti.

5. fáze – Únik nebo zhroucení

Někteří hledají změnu ve formě dovolené nebo nového zaměstnání. Jiní končí na nemocenské nebo v péči lékařů. Bez pomoci hrozí deprese, izolace a ztráta smyslu života.

Jak si včas říct o pomoc a předejít vyhoření?

Důležitá je prevence – péče o duševní zdraví, kvalitní odpočinek, zdravé vztahy, otevřená komunikace a schopnost říct si o pomoc. Pokud cítíte dlouhodobou únavu, frustraci nebo příznaky vyčerpání, neváhejte se obrátit na odborníky.

Stres, deprese a syndrom vyhoření mohou ovlivnit kvalitu našeho života i pracovní výkon. Je důležité nepodceňovat varovné signály a aktivně hledat způsoby, jak těmto stavům předcházet nebo je účinně řešit. Každý z nás si zaslouží žít život v rovnováze a s pocitem pohody. Pokud se cítíte dlouhodobě vyčerpaní, nebojte se požádat o pomoc – vaše duševní zdraví je na prvním místě.

Neváhejte a udělejte dnes ten první krok k vašemu spokojenějšímu a naplněnějšímu životu.

Jmenuji se Miroslava Vokounová Krepčíková a mým posláním je pomáhat lidem v náročných životních situacích. Díky dlouholetým zkušenostem v osobním poradenství jsem již mnohým pomohla najít cestu k osobnímu růstu a ke zbavení se toho, co je tížilo. Učím klienty, jak znovu získat sílu a motivaci k překonání jejich problémů. Mé mnohaleté odborné znalosti a praktické zkušenosti z pomáhající profese, mi umožňují vést mé klienty správným směrem – k naplněnému životu v radosti a spokojenosti.

Zdroje:

• NÝVLTOVÁ, R. Psychopatologie pro speciální pedagogy. Praha: Grada, 2008.
• SCHMIDBAUER, W. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-312-9.

Foto: unsplash.com a se souhlasem Miroslavy Vokounové Krepčíkové

Náš projekt vzniká, aby mohl zdarma pečovat o ty nejzranitelnější (děti, seniory, osoby prožívající kritické období života). Mnozí z nich nemají prostředky nebo odvahu vyhledat pomoc sami. Chceme to změnit.
Zároveň tvoříme unikátní prostor i pro všechny z Vás, kteří touží ve svém životě něco změnit, dosáhnout svých snů a cílů, podpořit své sebevědomí / sebehodnotu či zlepšit svůj psychický nebo zdravotní stav.

Na projektu se budou podílet přední čeští odborníci, a to z různých oblastí – neboť našim cílem je komplexní opečování klientů. Najdete mezi nimi tedy například terapeuty, kouče, lektory, lékaře a další zdravotnický personál, sportovní trenéry, fyzio terapeuty, výživové poradce, duly, odborníky na rodičovství, vztahy, sexualitu.

CO BUDEME NABÍZET?

Funkční postupy, jak zvládat určité životní situace.
Osobní plán – nastavení cílů a sledování pokroku, připomínky aktivit, návrhy změn dle výsledků.
Podporu 24/7.
Sebehodnotící testy – krátké kvízy pro diagnostiku stresu či úzkosti.
Deník emocí – možnost zapisování denních nálad, pocitů a událostí.
Deník vděčnosti.
Tipy na podporující stravu a zdravý pohyb – jóga, cviky pro zdraví, řízené meditace, dechová cvičení, vizualizační techniky, tipy od výživových poradců.
Inspirativní příběhy lidí, kteří překonali těžké životní situace
Odborné články a webináře – pravidelně aktualizovaný obsah od profesionálů.
Anonymní fóra a diskuse v jednotlivých sekcích – bezpečné prostředí pro sdílení zkušeností a vzájemnou podporu.
Kurzy a semináře osobního rozvoje.
Možnost najít si odborníka na Vaši situaci ve Vašem okolí a v daném čase (online kalendáře s možností ihned se objednat), a to i na základě referencíČást obsahu bude vždy zdarma – především pro děti, mladistvé a osoby v krizových situacích. Rozšířený obsah bude k dispozici v klientské zóně za různě vysoké členské poplatky – tak, aby to bylo dostupné pro kohokoliv.

Pokud máš zájem už nyní být s námi Na vlně a dostávat obsah zdarma – stačí kliknout na odkaz níže.
Těšíme se na tebe

CHCI ZDARMA DOSTÁVAT RADY, TIPY, WEBINÁŘE, ČLÁNKY

Foto: pixabay.com (autor: shameersrk) a se souhlasem Jany Maškové

Poznejte, co je syndrom vyhoření, jaké jsou jeho hlavní příznaky a jak se projevuje. Dozvíte se také, kdo je nejvíce ohrožen, jak syndrom vzniká a jak mu můžete předcházet nebo ho efektivně řešit. Praktické informace a rady, které vám pomohou rozpoznat vyhoření včas a udržet si psychickou pohodu.

Co je syndrom vyhoření?

Syndrom vyhoření je stav dlouhodobé psychické a fyzické únavy. Vzniká při přetížení – zejména emočním, pracovním či osobním. Projevuje se vyčerpaností, zhoršenou koncentrací a často i zvýšenou nemocností. Tento stav obvykle nevznikne náhle, ale vyvíjí se postupně, jak potvrzují odborníci.

Kdo je nejvíce ohrožen?

Pomáhající profese a vyhoření

Podle psychologa a filosofa W. Schmidbauera si někteří pracovníci, zejména v pomáhajících profesích (například zdravotníci, učitelé, sociální pracovníci či psychoterapeuti), často kompenzují vlastní nízké sebevědomí skrze svou profesi. Jedním z častých psychologických mechanismů je tzv. „role zachránce“. Tento postoj je charakteristický silnou potřebou neustále pomáhat druhým, „zachraňovat“ je, řešit jejich problémy a být pro ně oporou – často i za cenu vlastního zdraví nebo osobního života.

Zachránce bývá vnitřně motivován pocitem, že jeho hodnota spočívá ve schopnosti být užitečný pro ostatní. Pomoc druhým tak nevnímá jako volbu, ale jako povinnost nebo dokonce součást vlastní identity. Takový člověk často nedokáže říkat „ne“, přebírá zodpovědnost za pocity a osudy druhých a zanedbává vlastní potřeby. V důsledku toho dochází k rozmazání vlastních hranic, k přehnanému zapojení do cizích problémů a k dlouhodobému psychickému i fyzickému vyčerpání.

Tato dynamika je nebezpečná právě proto, že může vést k rychlému nástupu syndromu vyhoření. I když je záměr pomáhat pozitivní, bez zdravého odstupu a péče o sebe sama se z „pomocníka“ stává „oběť“. „Pomáhající zachránce“ podvědomě usiluje o vlastní hodnotu skrze pomoc druhým – až do vyčerpání. Klíčové je proto naučit se nastavovat hranice, reflektovat vlastní motivace k pomoci a pracovat na budování zdravého sebevědomí, které není závislé na neustálém „zachraňování“ druhých.

Osobní život a péče o druhé

Vyhoření může vypuknout i mimo pracovní prostředí – například u těch, kdo dlouhodobě pečují o nemocné členy rodiny, vychovávají děti bez podpory nebo žijí v neuspokojivých vztazích a hledají naplnění skrze výkon či péči o druhé. Intenzivní nasazení bez dostatečného uznání často vede k hlubokému psychickému i fyzickému vyčerpání, vnitřnímu napětí, úzkostem a častějším nemocem. U těchto lidí se velmi často rozvíjí tzv. „role zachránce“ – tedy potřeba být neustále tím, kdo situaci drží pohromadě, pomáhá všem okolo a obětuje vlastní potřeby ve prospěch druhých. Stejně jako u pomáhajících profesí, i zde tato role často vede ke ztrátě vlastních hranic, přetížení a pocitu, že pomoc druhým je povinnost, nikoli volba. Přitom péče o druhé, pokud není vyvážena péčí o sebe sama, může být jednou z přímých cest k syndromu vyhoření a vzniku dalších nemocí.

Jak poznat syndrom vyhoření?

Mezi nejčastější příznaky syndromu vyhoření patří:

• Trvalá únava, která neodezní ani po odpočinku.
• Nespokojenost a frustrace.
• Ztráta smyslu v životě i v pracovním prostředí.
• Zvýšená nemocnost, bolesti hlavy, potíže se spánkem.
• Cynismus, odcizení a emoční otupělost.
• Pokles pracovního výkonu a častější chybovost.

Pomoc a prevence: Jak vyhoření zvládnout?

Zásadní je včasné rozpoznání příznaků a vyhledání pomoci. Pokud cítíte, že situaci sami nezvládáte, nebojte se obrátit na odborníky – psychologa, psychoterapeuta nebo podpůrné organizace.

Prevence vzniku vyhoření:

• péče a odpočinek – pravidelný odpočinek a péče o své psychické a fyzické zdraví,
• stanovení zdravých hranic – v osobním životě i v tom pracovním (uvědomění, že vy jste vždy ve svém životě na prvním místě). Naučit se říkat „ne“,
• otevřená komunikace – v osobním životě i v tom pracovním (s vašimi blízkými i se zaměstnavatelem či spolupracovníky),
• podpora – ze strany přátel a rodiny,
• supervize a intervize – podpora a pomoc ze strany vedení a kolegů je obzvlášť u pomáhajících profesí velmi důležitá.

Stres, deprese a syndrom vyhoření mohou ovlivnit kvalitu našeho života i pracovní výkon. Je důležité nepodceňovat varovné signály a aktivně hledat způsoby, jak těmto stavům předcházet nebo je účinně řešit. Každý z nás si zaslouží žít život v rovnováze a s pocitem pohody. Pokud se cítíte dlouhodobě vyčerpaní, nebojte se požádat o pomoc – vaše duševní zdraví je na prvním místě.

Neváhejte a udělejte dnes ten první krok k vašemu spokojenějšímu a naplněnějšímu životu.

Jmenuji se Miroslava Vokounová Krepčíková a mým posláním je pomáhat lidem v náročných životních situacích. Díky dlouholetým zkušenostem v osobním poradenství jsem již mnohým pomohla najít cestu k osobnímu růstu a ke zbavení se toho, co je tížilo. Učím klienty, jak znovu získat sílu a motivaci k překonání jejich problémů. Mé mnohaleté odborné znalosti a praktické zkušenosti z pomáhající profese, mi umožňují vést mé klienty správným směrem – k naplněnému životu v radosti a spokojenosti.

Zdroje:

• SCHMIDBAUER, W. : Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-312-9
• Zdravotnické zařízení Ministerstva vnitra – Syndrom vyhoření
• VZP ČR – Syndrom vyhoření – přichází nenápadně, ale ničí důsledně
• SZÚ – Vladimír Kebza, Iva Šolcová – Syndrom Vyhoření

Foto: Unsplash.com a se souhlasem Miroslavy Vokounové Krepčíkové