Ředitelka by měla působit vážně, důstojně a profesionálně. Jenže já mám jednu velkou slabost!

Miluji dobré jídlo, stejně tak čokoládu.

A když jsem narazila na „Den višní v čokoládě“, bylo mi jasné, že tohle je přesně ten typ významného dne, u kterého se nesdílí filozofické myšlenky, ale spíš se sbíhají sliny.

Tenhle „svátek“ nevznikl rozhodnutím OSN, ale spíš kreativitou výrobců sladkostí a food blogerů. V USA ho slaví 3. ledna, u nás ho slavíme hlavně tím, že si prostě dáme něco dobrého.

A upřímně? To úplně stačí. I tohle je svátek hodný oslavy.

Podobně mám slabost i pro další „dny pohlazení“, které se v kalendáři nenajdou, ale v našem životě ano. Třeba 11. 11., kdy se pravidelně a zcela dobrovolně rozplývám nad svatomartinskými víny.

Není to jen o čokoládě – je to o všem, co je výborné, potěší chuťové buňky a hlavně pohladí duši.

Možná bychom si takové malé svátky měli hýčkat víc. Nepřinášejí sice žádná velká poselství, nemají společenskou vážnost, ale zato připomínají radost, která je v dnešní náročné době někdy vzácnější než bonboniéra sama.

A někdy prostě není nutné psát o těžkých tématech.

Někdy stačí čokoláda, na které může ujíždět i šílená ředitelka!

 

Foto: Lenka Kohoutová (se souhlasem)

Jak vypadal Štědrý den podle mojí mamky? Takové vojenské cvičení ve vánočním provedení

V naší rodině začínal Štědrý den ve stylu „přežijme to do večera“. Maminka vedla obchod dárkové služby, a lidé prostě nakupují dárkové balíčky jako poslední záchranu i na Štědrý den. Měla otevřeno od osmi do dvanácti. To znamenalo jediné – ráno jsme ji vůbec nepotkali a doma vládl relativní klid. Relativní, protože právě jen do chvíle, než se mamka vrátila z práce.

Zhruba ve dvě odpoledne vtrhla do bytu jako hurikán jménem „Vánoční dokonalost“. Plná energie, kterou jí nejspíš dával už jen fakt, že musí stihnout zkontrolovat cca 150 věcí najednou.

A začalo to.

Stromek? Katastrofa!

Ozdoby byly samozřejmě špatně. Modrá koule tam, kde měla být červená? Dvě bílé vedle sebe? Tak to ne, děti!

Ještě teď slyším to její: „To přece nemyslíte vážně?“ Myšlenky nás tří sourozenců: „My jsme to snad ani nezdobili…“

Cukroví: Geometrické dílo.

Na míse seřazené s přesností na milimetr. Myslím, že to mamka měla spočítané, a my jsme to věděli. Ani nás nenapadlo jeden kousek nenápadně ochutnat. Neviděli bychom „zlaté prasátko“ a nebylo by dost na Vánoce. No, dojídali jsme rozmražené cukroví ještě v létě.

Kontrola ložního prádla: Převlečeno, ustláno, vyrovnáno. Pokud ne, pak mamka přestlala, dorovnala.

Ochutnávky a inventury.

Tatínkův bramborový salát: ochutnat.

Rybí polévka: Nutné dochutit!

Řízky a kapři: Přepočítat, aby jich bylo dost.

Mamka v tu chvíli byla všude a u všeho, byl jí zkrátka plný byt.

A my tři sourozenci jsme se mezitím dohadovali, kdo bude utírat nádobí. Do toho mamka jako jemný vánoční vánek:

„Budeme na sebe hodní, jsou přece Vánoce…“

A hned vzápětí:

„A kdo tohle prosím vyluxoval?! Luxovali jste vůbec? A ta dečka je nakřivo!“

Prostě láskyplná přísnost v nejčistší formě!

…

A pak přišel večer…

Najednou klid. Mír. Pohoda.

Mamka unavená, ale šťastná.

Táta spokojený, že dosmažil poslední řízek a bramborový salát se mu letos zase povedl.

Zasedli jsme ke stolu a byli spolu. A to bylo to nejdůležitější. Najednou se zastavil svět, všechno se lesklo a vonělo, všechno bylo nejdokonalejší.

Než se u nás rozdávaly dárky, zpívaly se koledy. Po druhé písničce už táta opatrně navrhoval konec. Nutno podotknout, že každý rok se nejvíc na rozbalování těší taťka. Dárky se u nás totiž rozbalují po jednom.

To znamená, že to trvá.

Hodně dlouho.

Opravdu.

Dlouho.

Ale mamka byla nekompromisní:

„Zpíváme!“

A teprve pak se šlo na dárky.

A jak to obvykle končilo?

U večerní pohádky mamka většinou usnula. Utahaná, ale spokojená. A my všichni taky.

Dneska se nad tím smějeme, vzpomínáme a vlastně nám ta její vánoční „režie“ chybí. Mamka už s námi není, ale její věty, její energii a ten její nezapomenutelný Štědrý den máme pořád v sobě.

Pokaždé, když se po Štědrém dni sejdeme, připomeneme si to. Protože tyhle Vánoce se nezapomínají.

Šťastné a veselé všem, hlavně těm, kdo doma mají svého vánočního generála. Bez nich by to nebyly ty pravé Vánoce

Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové

Každý den si říkám, že bych měla mít ve funkci ředitelky působit vyrovnaně, profesionálně, reprezentativně… No. Místo toho běhám po domově s mokrými vlasy, kávou na tričku, v kapse cukroví a s výrazem člověka, který právě přišel na to, že je úterý a ne pátek.

A víte co? Naši klienti z Domova Sulická mě v tomhle chaosu učí víc než všechny manažerské kurzy, příručky i školení, kde se mluví o KPI, ale ne o tom, jak přežít den bez třetí kávy. Oni mě totiž učí žít.

Tak zaprvé: Učím se porozumění

Ne to manažerské „ano, jistě tomu rozumím“, když přitom v hlavě počítám, kolik bodů v to-do listu hoří.
Ale opravdové porozumění – když si sednu ke klientovi, poslouchám jeho ticho a zjistím, že říká víc než půl porady.

A také to, že empatie je sval. A já ho někdy posiluju tak, že si říkám: Lenko, neřvi, nadechni, vydechni…

Zadruhé: Učím se pochopení

Každý má svůj rytmus.
Někdo pomalý jako pondělní ráno.
Někdo rychlý jako já před uzávěrkou.

Když mi ve čtvrtek odpoledne dojde pochopení i víra v lidstvo (a káva), jdu po chodbě po stopách vůně.
Najdu klientku, která říká: „Paní ředitelko, musíte ochutnat naše skořicové sušenky.“

Sušenky vypadají… řekněme kreativně. Ale chutnají jako objetí.
A pak přijde ta věta: „Děkujeme, že tu můžeme takhle péct.“
A já si říkám: Jo. Proto to všechno dělám.

Zatřetí: Učím se trpělivosti

To je disciplína, ve které bych měla tak maximálně bronz za účast.
Jsem rychlá, všechno hned, teď, pojďme.

Ale tady se učím, že: „Dnes to nejde. Zkusíme to zítra.“
A někdy i: „Sedni si, dej si čaj, nohy na stůl a dýchej, Lenko. Dýchej.“

Začtvrté: Učím se radosti z maličkostí

Že někdo dojde sám na oběd.
Že se někdo po týdnech zasměje.
Že se někoho dotkne lidská ruka a on ji nezapomene držet.

V těch chvílích mám pocit, že svět je krásný.

A v neposlední řadě: Učím se být člověkem

Naši klienti mě naučili, že síla není v dokonalosti. Ani v účesu.

„Paní ředitelko, proč máte tu čepici, když je horko?“ ptá se klient.
A já: „Protože jsem zaspala a nestihla si umýt vlasy.“
A on: „To je jedno. Hlavně, že jsme zdraví.“

Tak asi tak. Zápisky jedné ředitelky, která se pořád učí — a většinou u toho vypadá trochu jako z komedie. Ale té dobré, laskavé, lidské.

Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové

Dneska jsem měla jeden z těch rozhovorů, které začínají naprosto nevinně, ale skončí větou, která vás donutí se zamyslet nad tím, co je na vás špatně.

Oběd někdy bývá chvíle, kdy se s kolegy bavíme i o jiných, než pracovních věcech. Téma k hovoru se různí, jen začátkem prosince bývá přirozeně jen jedno – VÁNOCE!

Tak třeba dneska – povídala jsem si s kolegyněmi o tom krásném a neřízeném chaosu, který nás čeká. A jen tak  mimochodem jsem se zmínila, že se už peču vánoční cukroví a o víkendu to dorazím a že mě to i baví. Ano, čtete správně, baví mě to.

Protože já prostě ráda i vařím i peču. Je to chvíle, kdy se dívám ne vánoční filmy, přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta a pálím svíčku za svíčkou, prostě si to dělám hezký.

Kolegyně na mě upřela jeden z těch profesionálně zkoumavých pohledů, které občas používáme. A pak se… usmála. „Víte,“ řekla, „já si Vás nějak při pečení nedokážu představit.“

Upřímně, netuším, jestli si kolegyně myslí, že neumím držet vařečku, nebo jestli mám prostě takový ředitelský výraz, že i mouka by se přede mnou sama srovnala do latě  Ale víte co? Já jsem ředitelka.

To znamená, že zvládám i domácí povinnosti, i když u toho občas vypadám jako někdo, kdo se snaží zachránit povodeň utěrkou.

Ano, někdy mám při pečení zapatlaný telefon, protože mezitím řeším tři e-maily, jedno rozhodnutí a dva telefony.

Ale jinak v tom mám systém:

• Těsto hnětu rychlostí, kterou by mi záviděl i robotický kuchyňský pomocník.
• Linecké vykrajuji strategicky, jako když píšeme Strategický plán na tři roky dopředu, tedy s vojenskou přesností a modlitbou v srdci, že se to musí povést.
• Perníčky peču tak rychle, že kdyby existoval světový rekord v multitaskingu mezi troubou a Webexem, mám doma už dávno diplom.
• Zdobení cukroví a perníčků je jako můj krasopisný podpis na nejvyšší bankovní příkaz.

Uznávám, možná nevypadám jako někdo, kdo tráví večery v zástěře s cukrem ve vlasech. Ale to ještě neznamená, že neumím rozjet vánoční maraton… tedy pečení… když je potřeba

A jestli si mě moje kolegyně nedokáže představit, jak peču?

Nevadí. Příště ji přiberu! Já si to umím představit víc než dobře.

Protože být šílenou ředitelkou znamená umět všechno:

řešit, řídit, péct, vařit, napravovat, fungovat… a občas i otírat telefon od těsta.

No a právě teď víte, proč jsem šílená…

 

Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové

Začátek adventu. Pro někoho období zklidnění, svíček a vůně purpury…

Pro mě? Období, kdy se snažím působit dojmem, že mám všechno pod kontrolou, zatímco můj vnitřní chaos běží maraton, potí se, padá a zase vstává.

V práci finišujeme, protože prosinec.
A Domov Sulická nezná slovo klid – v adventu ani vlastně nikdy jindy.

Všechno musí být krásné, připravené, sladěné do poslední ozdoby. A ono taky je! Máme nazdobeno, napečeno, připravený bambilion vánočních akcí pro klienty a v kalendáři svítí i předvánoční večírek pro zaměstnance. To celé pod heslem děláme si to hezký – a skutečně se nám to daří, protože alespoň jednou denně se nadechnu a usměju, aniž by mi cuklo oko.

Mezitím běží práce všedního dne a takové ty vánoční radosti typu inventury, uzávěrky a vyúčtování…

A pak je tu život mimo práci. Doma to připomíná improvizovaný vánoční experiment.
Zatímco pracovní prostředí je jak z prosincového katalogu, doma jedu v módu „přípravy na Vánoce“.

Tradiční pečení cukroví s odhodláním, že letos toho nebude tolik, samozřejmě skončí jako obvykle – minimálně o dva druhy víc.
Dárky kupuju z 90 % na internetu a noční balení probíhá ve stylu „hlavně si to zase nesplet“.

A přesto všechno… žiju! A občas dokonce i stíhám adventní romantiku.

Aby bylo jasno – nejsem jen běžec mezi úkoly. Jsem i ta, která se zvládne vypravit na Staromák, podívat na strom (ano, letos je zase o chlup hezčí!), dát si svařák a usmát se na svět. Jen u toho působím jako člověk, který buď někoho hledá, nebo před někým utíká. Těžko říct, co je horší.

Ale ten pocit, že i přes svůj vnitřní předvánoční hurikán stíhám být součástí té atmosféry, je k nezaplacení.

A pak přichází kouzelné datum: 18. prosince.

A tady – tady teprve začínají moje Vánoce.
Nehodlám předstírat, že jsem nad věcí. To, co je před tímto datem, je vždy spíš předvánoční román.

Ale 18.? To obuju lyžáky, zmizím na sjezdovky a vypnu všechny vnitřní alarmy. Všechno je hotovo, zajištěno.
Lanovka nahoru, stres dolů. Svařák v baru na sjezdovce.
Tam se nadechnu, usměju a všechno nechám za sebou se slovy: „Díky, bylo to intenzivní. Už nikdy více… až do příštího adventu.“

A tak si říkám: hlavní je dostat se k 18. prosinci s diáři odškrtanými jako „hotovo“.
S elegancí? Možná.
S humorem? Rozhodně.
S odpovědností? Jednoznačně.
S únavou? Do té nikomu nic není – já to dám.

Protože advent občas vypadá jako logistická olympiáda, ale nakonec stojí za to.

Přeji vám všem ten nejhezčí advent – ideálně s elegancí a humorem. Jako já.

Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové

Každý rok (letos už podvanácté!) si naivně myslím, že mě už v mé práci nic nepřekvapí. Že rozsvěcení vánočního stromku je tradice, kterou máme zmáknutou tak dobře, že nás nemůže rozhodit ani tichá noc, ani hlasitá noc.

A pak přijde ten okamžik, kdy si uvědomím, že v Domově Sulická je prostě vždycky prostor pro malé zázraky. Občas i pro velké komedie :-)!

Než stromeček začne zářit, máme už nazdobený celý dům. Před slavnostním rozsvěcením zazpíváme koledy. Respektive: někteří zpívají, jiní bručí, další se tváří, že zpívají, a pár jedinců zpívá úplně jinou koledu než zbytek. Ale to nikomu nevadí. Důležité je, že v tom jedeme společně, že si užíváme blízkost jeden druhého, že jsou s námi naše rodiny…

A pak jsou tu momenty, které se zapíšou do dějin domova. Jako ta loňská historka v domově pro seniory:

Dcera veze na vozíku svého tatínka, dojatá, hrdá, jemně ho opakovaně nabádá: „Tati, zpívej taky!“

Tatínek mlčí. Očividně není naladěn na tóny Jezulátka.

Chvilka ticha. Ani notička ve vzduchu.

A najednou, zcela nekompromisně a z hloubi srdce (nebo žaludku) tatínek hlasitě zazpívá:

„CHCI KLOBÁÁÁSUUUU!“

A tak jsme si uvědomili, že adventní zázraky mají mnoho podob. A některé dokonce voní po klobásách.

Kromě klobás je mále ale i náš tradiční punč a poctivou zelňačku. Punč zahřeje, zelňačka zasytí a společně tyhle pochoutky vytvoří dokonalé prostředí pro slavnostní moment, ať už je venku mráz, déšť, nebo se na nás snáší jen jehličí ze stromku, který jsme letos opět nainstalovali s lehkým dojetím i mírným rizikem pracovního úrazu.

Když se pak stromek rozsvítí, naše služba je najednou jiná. Slavnostnější. Voňavější. A hlavně lidská, protože v tu chvíli nejsme „jen“ zaměstnanci, klienti nebo rodiny. Jsme společenství lidí, kteří spolu sdílí slavnostní chvíli světla. A občas i spontánní chuť na klobásu.

Možná jsme v tomhle období všichni trochu jiní. Měkčí. Otevřenější. Vnímavější. A je dobře, že to tak je. Advent nám dovolí vidět naši práci znovu jako něco, co má hluboký smysl, možná právě proto, že v ní jsou emoce, vztahy, radost, ale i naše malé příběhy, které se neplánují, ale zůstávají v našich vzpomínkách.

A tak, když se v našich domovech rozzáří první světýlka, já vím, že začíná čas, který nás spojuje.

Ať nám slavnostní nálada vydrží co nejdéle!

Ať vždycky máme dost punče, zelňačky… i klobás.

Ať se povedou vanilkové rohlíčky a najdeme čas sami na sebe v tomto slavnostním čase.

 

Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové

Říká se, že svatý Martin přijíždí na bílém koni. V Praze už sníh moc neznáme, užíváme si tedy svatého Martina po svém!

Tedy, v Domově Sulická sice koně v jídelně nemáme (zatím), ale zato nám dorazí to podstatné, Svatomartinské víno!

11.listopadu se u nás stoly prohýbají pod pečenou kachnou a z kuchyně se line nádherná vůně. Z kavárny se ozývá: „Ještě sklenku, prosím“. Do toho hraje cimbálovka, nohy se samy pohupují do rytmu a smích zní z každého koutu. Někdo si povídá, jiný prozpěvuje.

Protože víte co? Každý svátek je třeba slavit. Ať už má svatý Martin sníh nebo ne, my máme výborné mladé víno, ještě lepší společnost a náladu, kterou by nám mohl závidět i ten nejveselejší vinař z jihu Moravy.

Takže připíjíme, na zdraví, na radost, a hlavně na to, že důvody k oslavám si umíme najít kdykoli, i když jsme domov pro seniory.

Život je zapotřebí žít a užít si ho do posledního doušku!

Zdravíme na Pálavu, odkud máme mladé víno a obdivujeme společně um našich vinařů.

 

Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové

Dnes mi zazvonil telefon. Zvednu ho klasicky: „Prosím, tady Lenka.“

Z druhé strany se ozve příjemný ženský hlas: „Dobrý den, já bych pro vás chtěla pracovat.“

No, to zní báječně! V dnešní době, kdy o pracovníky v přímé péči skoro zakopáváme jen ve snech, mi to zvedne náladu víc než ranní káva.

Tak se ptám: „To je skvělé, a v jaké pozici byste chtěla pracovat?“

Chvilka ticha. „No… já bych chtěla pracovat pro vás.“

Aha. Tak jo, začínáme hrát hru „Najdi správnou linku tématu!“

S úsměvem vysvětluju: „Práci nabízí Domov Sulická, ne já osobně. Já ho jen vedu. Ale moc mě těší, že máte zájem! Hledáme lidi do přímé péče.“

Z druhé strany se ozve trochu nejistě: „No… když teda nemůžu pracovat pro vás, tak já myslela… pro ty seniory.“

V tu chvíli už se culím od ucha k uchu. Jsem skoro senior, ale péče zatím netřeba: „Ale to můžete! Vždyť právě o to jde!“

Nastává krátké ticho, a pak si obě s volající paní oddechneme. Ona pochopila, že „já“ jsem vlastně Domov Sulická, a já pochopila, že svět je pořád plný lidí, kteří mají srdce na správném místě, jen někdy trochu popletené organizační struktury a pochopení kdo pro koho může pracovat.

Tak teď už ví budoucí kolegyně, na koho se obrátit. A kdo ví, možná se brzy potkáme na chodbě našeho Domova Sulická. A já si zase připíšu další kapitolu do svého deníku šílené ředitelky.

 

Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové

…aneb jak jsem se stala dovolenkovou celebritou (aniž bych o to stála)

Sedím si na baru v pohodlném křesle, slunce praží, moře šumí, v ruce káva (ano, i na dovolené si neumím odpustit ranní dávku kofeinu). Idylka. A pak to přijde!

Takové to zvláštní tušení, že vás někdo sleduje. Pomalu zvednu hlavu — a opravdu, o pár křesel dál skupinka dovolenkářů po sobě pokukuje a něco si šeptá, dívají se mým směrem.

„Hele, fakt je to vona!“ slyším jednoznačně.

V hlavě mi bleskne celá galerie představ, co všechno bych mohla být  za „vona“.
Ta, která zakopla na letišti a div se nerozplácla? Ta, která popíjela v letadle prosecco? Nebo snad jsem někomu šlápla na nohu? Nebo, nedejbože, nějaké nevhodné video na sítích?

Nakonec se jeden odvážlivec osmělí a přijde se slušně zeptat:
„Promiňte, vy jste ta paní z podcastu s René Kekelym, Face to face? Ta, co mluvila o Domově Sulická?“

No uznejte, tohle člověka zaskočí i potěší zároveň! Málem jsem se polila kávou.

Když sociální služba dostane lidskou tvář

Nakonec jsme se dali do řeči. Vyptávali se, jak to u nás vlastně funguje, co znamená „sociální služba jinak“ a jestli fakt máme obyvatele, kteří nám dávají školu života každý den (ano, máme).

A já si uvědomila, že i když jsem si jela odpočinout, tohle je přesně ten okamžik, kdy si řeknete, že to, co děláte, má smysl. Že když někdo u moře pozná pracovníka z Domova Sulická, není to proto, že by měl přehled o sociálních předpisech, ale proto, že ho zaujala myšlenka, že i péče může být laskavá, moderní a lidská. Zaskočilo mě, že si toho někdo může takhle všimnout. A že mě ještě pozná.

Poučení z dovolené?

Nikdy nevíš, kde tě „poznají“ Být „ta z podcastu o Domově Sulická“ je vlastně jedna z nejhezčích nálepek, které člověk může dostat.

A ano, pro jistotu jsem si večer přehrála ten díl znovu. Abych věděla, za co přesně mě teď poznávají na pláži. 

 

Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové

…aneb když se dovolenková pohoda střetne s realitou pondělního rána

Vracím se z dovolené, kufry sotva dosednou na zem a už to vypadá, že mi v bytě přistál malý hurikán. Plavky na židli, ručníky na zemi, v rohu zakotvil šnorchl s ploutvema. Asi to znáte

Chvíli se snažím zachovat klid, ale když mezi vybalovaným prádlem zahlédnu notebook, instinktivně ho otevřu. Chyba! E-maily na mě vyskakují jak popcorn z mikrovlnky. Zkrátka, návrat do reality jménem „pondělní ráno“.

Venku je zima… Kde je Egypt? A skvělé teplo? Tady hledám zimní čepici.

Zakopávám o šnorchl, hledám boty, v kuchyni polykám ranní dávku kofeinu a vybíhám z bytu.

V zácpě mezi auty lavíruju jak v mořských vlnách, jen místo šnorchlování, brejle na oči a řeším emaily, žádná chvíle se nesmí promarnit. Na semaforu si maluju oko, protože žena musí být připravena na všechno, i když Praha okolo ještě zívá.

Dobíhám na poradu (ano, se zpožděním). A pak už to jede: schůzka za schůzkou, papíry, smích, hlasy, energie. Starý známý mumraj, který mám tak ráda.

Klienti se ptají se, kde jsem byla, jak jsem se měla, já si tak v duchu říkám, že i když moře bylo krásné, tenhle rozruch bych prostě nevyměnila za nic na světě. I když tedy vždycky říkám, že první den po dovolené by se neměl počítat, jsem ráda zase mezi svými.

Jen musím večer stihnout doma uklidit

 

Foto: pixabay.com