Jak se na dětech podepsala roční online výuka, sociální distanc a ztráta kroužků? Podle dětské psycholožky Simony Dejdarové potřebují děti pomoc rodičů víc než kdy jindy. Obává se, že pandemie zanechá na dětech následky do budoucna a do jisté míry záleží především na rodičích, jak velkou oporu poskytneme a jak to s nimi společně zvládneme. Jedno je však jisté, sociální distanc dětem neprospívá.
Můžete popsat „psychické rozpoložení” dětí v posledním roce, jak se změnilo?
Děti jsou stále děti, mají svůj dětský svět, své radosti i starosti, zájmy a vývojové úkoly. Na tom se mnoho nezměnilo, není ani důvod. Přibylo chvil, kdy jsou děti samy, některé více, některé méně. Jsou odkázány samy na sebe, musí si poradit, vydržet více frustrace, unést více odpovědnosti, mnohdy nezdarů, nejistoty, osamělosti. Musí vydržet dlouhé hodiny v online prostředí, což je náročné na pozornost, motivaci, pravděpodobně i na udržení dobré nálady. Děti mají mnohem méně živých kontaktů a vztahů s vrstevníky, kamarády, důležitými dospělými osobami mimo rodinu. Ty jsou za normálních okolností zdrojem radosti, zaujetí, seberealizace, sebe-vědomí, poučení… uspokojení řady důležitých potřeb. Ty jsou teď významnou měrou nenaplněny. Online prostředí má navíc samo o sobě tendenci chovat se jako droga, včetně vytváření závislosti, se všemi jejími negativními projevy.
Jak moc podle vás ovlivní děti školství ve zcela nestandardním režimu – online výuka, chození do školy jen krátce, nyní zase rotační výuka, testování, roušky … Myslíte, že rodiče tohle prožívají víc než samotné děti?
Určitě jsou děti, které mají dobré rodinné zázemí, výborné nebo alespoň přijatelné školní podmínky, jsou zdravé a obklopené fungujícím sociálním prostředím a zvládají tohle všechno celkem dobře. Je ale potřeba si více než kdy dříve uvědomit, že děti rozhodně potřebují pomoc rodičů, učitelů, odborníků. Přesto, situace je pro ně nesporně v mnoha ohledech zátěžová a může se stát, že pokud systém v některém článku nedostačuje či selhává, děti jsou vystaveny zátěži, se kterou si neumí nebo nebudou umět poradit.
Měli bychom to mít na paměti a vědět, že dětem je třeba být na blízku, komunikovat s nimi, číst jejich emoce i v jejich chování a tělesných projevech a vytvořit si dostatek prostoru pro to, abychom se uměli přizpůsobit jejich aktuálnímu rozpoložení a jejich potřebám. Pokud se nám dítě vrací ze školy opakovaně s bolestí hlavy či bříška, může to znamenat, že se pod respirátorem dusí, ale také to, že si obtížně hledá své místo v měnící se dynamice školního kolektivu, nebo se cítí provinile, že nedokáže dost dobře zvládat své školní povinnosti při online výuce.
Jak by měli k celé situaci přistupovat rodiče, aby své ratolesti svými obavami zbytečně nestresovali?
S otevřenou myslí a „srdcem“. Děti jsou osobnostně a emočně křehčí, potřebují se mít o koho opřít, u koho se schovat a koho opouštět a zase se k němu vracet, než od nás na prahu dospělosti odejdou úplně. Jsou ovšem na druhou stranu pružnější a přizpůsobivější, samozřejmě vše má své meze. Zejména menší děti vnímají současnou situaci skrze své nejdůležitější dospělé, přejímají jejich názory, nálady a emoce. Budou-li rodiče žít v atmosféře obav a úzkostí, budou v ní žít i jejich děti. Budou-li rodiče udržovat dobrou náladu, optimismus a pěstovat zájem a péči o druhé, budou děti snášet současnou situaci dobře.
Vidíte větší problém u menších dětí nebo u těch starších, na které se podle mě více zapomíná a do školy se letos asi ani nedostanou?
Každá věková skupina má své vývojové úkoly, své potřeby a svůj nárok na naši pozornost. Je ale pravda, že starší děti, které jsou ve věku, kdy mají opouštět své rodiny a „vydávat se do světa“ mají podmínky ještě o něco těžší než malé děti, které mnoho z toho, co potřebují, mohou dostat ve svých úzkých rodinách a nejbližším okolí. Rok nebo dva, to je v životě dospívajícího člověka velmi dlouhá doba a nikdy už se nevrátí. Z toho je mi smutno a myslím, že následky sociální izolace pro tuto věkovou skupinu v tuto chvíli ani nedohlédneme. Mezi teenagery a dospívajícími vzrůstá význam sociálních sítí, bohužel se všemi jejich negativními vlivy. O tom, co se v tomto virtuálním prostředí děje, se navíc z pozice rodičů jen obtížně dovídáme, virtuální svět má tendenci se od reálného vzdalovat a hrozí, že my se budeme vzdalovat svým dětem.
S jakými psychickými problémy u dětí se nyní nejčastěji setkáváte ve své praxi?
Do mé praxe se vliv covidové situace promítá poměrně silně. Potkávám se s dětmi, které různými pro sebe nešikovnými, i když dočasně alespoň trochu funkčními způsoby reagují na zátěž, spojenou se zmatky a nejistotami v různých oblastech života. Úzkosti z množství neodevzdaných školních úkolů a neomluvených hodin, pocity osamělosti a méněcennosti u těch, kterým se nedaří udržovat na dálku vztahy s vrstevníky, pocity selhání, ztráty smyslu a radosti ze života, poruchy spánku, poruchy příjmu potravy, sebepoškozování… S děti přicházejí i rodiče, kteří si stěžují, že svým dětem přestávají rozumět, neumí jim pomoci, mají o ně strach, cítí se nejistě a mají obavy o jejich výchovu… Nechci a nemohu ovšem tvrdit, že všechny psychické problémy u dětí jsou přímo vyvolané covidovou situací. Řada z nich by se patrně projevila i bez ní, možná později, možná méně výrazně, v jiné zátěžové životní situaci.
Myslíte, že pandemie zanechá na některých dětech dlouhodobé psychické následky do budoucna?
Zcela jistě, bohužel, i když nemusí jít vždy o následky závažné nebo trvalé, uvědomíme-li si je a budeme-li je včas řešit. Děti z rodin, které pandemie postihla velmi intenzivně, děti již dříve ohrožené sociálním či psychickým selháváním, děti znevýhodněné, děti z prostředí silně orientovaného na výkon a úspěch… rizikových skupin je celá řada.
Objevují se hlasy odborníků, kteří poukazují na nutnost vytvořit systematický a dlouhodobý plán podpory těchto dětí, například ČOSIV (Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, pozn. red.), jejímž členem je i nezisková organizace Parent Project, ve které působím jako psycholožka. Doufejme, že stát přijde s vlastní ucelenou koncepcí péče o tyto děti, a že přijme a ocení iniciativu odborníků z neziskových organizací, které potřebu péče o duševní zdraví našich dětí vnímají a chápou v těsném kontaktu s lidmi, pracujícími „v první linii“.
Máte nějaké obecné tipy pro rodiče, jak dostat děti do psychické pohody?
Udržovat se sami v psychické pohodě. Skutečné, vycházející z hloubi nitra, nikoli vynuceně předstírané. Jednoduché, že? Pokud cítíme, že nejsme v dobrém psychickém rozpoložení a nemůžeme být tedy svým dětem psychickou oporou, jistotou a bezpečím, pak neváhejme a hledejme řešení, pomoc. Sami, s přáteli, nebo i s odborníkem. Pomůžeme tak sobě i svým dětem.
Druhá důležitá věc je podle mého názoru budování bezpodmínečné důvěry. Děti nám, rodičům, musí věřit a musí věřit tomu, že je máme za každých okolností rádi. O tento základ našeho vztahu s dětmi se musíme v dobách zátěžových a krizových starat ještě pečlivěji. Třeba tak, že budeme dětem nablízku, emočně dostupní, budeme jim naslouchat, mluvit s nimi anebo třeba jen společně mlčet. Nebo tak, že se nebudeme na své děti zlobit, když nebudou ve školách či při sportu podávat takové výkony, jako v dobách před covidem.
Foto: Shutterstock
