Stát se rodičem je nepochybně ta nejkrásnější role, kterou v životě můžeme dostat. Bohužel není vždy samozřejmost a někdy i přes veškerou snahu se páry vlastního dítěte nedočkají. Tím ovšem život nekončí, naopak existují ještě jiné možnosti – adopce či pěstounská péče. Jitka s manželem si prošli velmi trnitou cestou. Dnes jsou však šťastnými rodiči a díky svým zkušenostem se Jitka rozhodla pomáhat dalším párům.
„Celé to začalo tím, že jsem si potřebovala utřídit myšlenky, které se týkaly neplodnosti, adopce, náhradního rodičovství a dalších témat. Začala jsem psát články, které se týkaly mě a mého příběhu, pocitů a zážitků, následně zpracovávat také příběhy dalších adoptivních rodičů a pěstounů. Svůj blog nazvala jednoduše Adopce do naha,“ vypráví Jitka.
Po dlouhých letech marné snahy o vlastní dítě se pár rozhodl pro adopci. „Na první setkání s dcerou nikdy nezapomenu. Přinesli nám takovou malou „houstičku“, kterou jsme se báli oba pochovat. Byla maličká a spinkala. S manželem jsme na ní koukali a nemohli pochopit, že tohle je naše dcera, byl to velmi silný a taky úžasný zážitek,“ vzpomíná Jitka na první momenty s dcerkou.
Možná vás napadne, jak vlastně funguje ta „mateřská láska“, když dítě neporodíte. „Mateřská láska přišla asi do dvou dnů. Nejprve to bylo prostě jen miminko, ty pocity byly hodně rozporuplné. Ale asi druhou noc, když jsem dceru krmila tak se stalo něco úžasného, tak nějak se na mě podívala, jako by mi řekla ty jsi moje a já tvoje. A bylo to, začala to fungovat,“ dodává hrdá maminka.
Když prožijete něco silného se šťastným koncem, máte pocit, že se o to musíte podělit s ostatními. Dodat jim naději. Jitka to udělala nejprve pomocí blogu a později založila komunitu na Facebooku, která sdružuje rodiče s adoptovanými dětmi, ale nejen ty facebookovou verzi sledují i budoucí náhradní rodiče anebo prostě lidé které téma zajímá.
„Přiznám se, že můj cíl byl původně jiný. Chtěla jsem jen sdílet svůj příběh. Ale časem jsem se problematikou rodičovství zabývala stále víc. Díky tomu, že jsem měla možnost slyšet a zpracovat příběhy mnoha dalších rodičů a někdy i adoptovaných dětí, tak jsem si uvědomila, jak málo se o tom ví,“ pokračuje Jitka.
Začala se více zajímat a studovat náhradní rodičovství i životy dětí v dětských centrech a dětských domovech. Co se s nimi v ústavech děje, jak jim můžeme pomoci. „Je to velmi bolavé téma, protože tyhle děti vypadají na první pohled jako každé jiné dítě. Ale díky tomu, co prožily (ztrátu biologické rodiny a následně pobyt v ústavu), si s sebou nesou šrámy na duši po celý život. Bohužel mnoho lidí (například rodiče jejich kamarádů, neznalých této problematiky) je pak považuje za agresivní spratky, u kterých se projevily špatné geny. A to je špatně, to bych chtěla změnit. Protože, ono jde o obranné vzorce a mechanismy, které si tyhle děti vytvořily v ústavu, aby to nějak přežily,“ vysvětluje.
Jitka se této problematice věnuje skutečně aktivně. Píše pro budoucí náhradní rodiče, ale i pro ty, kteří se jimi už stali. Ráda bych, aby se o tomto tématu více hovořilo, a hlavně se řešilo. „Můj názor je takový, že systém bohužel stále není dobře nastavený. Děti a především miminka, by se vůbec do ústavů neměly umisťovat. Měly by jít přímo z porodnice do adopce, nebo k pěstounům. Jednou zraněné dítě je podruhé zraněno pobytem v ústavu. A to je zbytečné a moc zlé. Například pro maličké miminko je takový pobyt v dětském centru obrovský stres. Vždyť představte si, že vaše miminko po narození nemůže být s vámi, a to celé dny, týdny a měsíce. Leží tam, někde v postýlce úplně samo. Ani barevné zdi a deset hodných tet maminku prostě nedokážou nahradit,“ říká Jitka svůj názor s tím, že je hodně důležité tyto zážitky a zkušenosti sdílet, mluvit o tom a přemýšlet nad tím.
Inspiraci nachází všude kolem sebe. „Často mi píšou maminky, které reagují na moje články, ve kterých se najdou nebo jim jsou blízké. Těch příběhů je mnoho a já jim za to nesmírně děkuji,“ dodává.
