Máme kolem sebe mnoho lidí, kteří nás mohou obohatit a jejichž osudy nám otevřou oči a ukáží správný směr. Jedním z nich je určitě Michaela Dvořáková.
Vše to začalo tím, že Míša v sobě cítila prázdné místo, které nebylo naplněno, jak by si představovala. Toužila pracovat s dětmi a zároveň pomáhat. Cesta ke splnění snu však nebyla snadná. Především jí chybělo potřebné vzdělání. Vždy se zajímala o téma dětského autismu, načetla mnoho knih, pídila se o příčině této diagnozy a dále se sebevzdělávala.
„Rozhodla jsem se, že si prostě najdu cestu, jak dělat, co mě baví.”
Když děláte práci, která vás baví a zároveň vnitřně naplňuje, je to pro vás ta největší odměna. Bez ohledu na finance. Důležité je nevzdat se, neříkat si proč to nejde, ale naopak hledat cesty, jak by to jít mohlo. „Hledala jsem na internetu vše o dobrovolnictví, dětech a autismu. A narazila jsem na inzerát, ve kterém rodina hledala dobrovolníky, kteří by jim pomohli s jejich autistickým synem. To ve mně doslova zajiskřilo a vnitřní hlas mi říkal, to je ono, to musíš zkusit, jdi do toho,“ vypráví Míša své začátky v dobrovolnictví.
„Nejprve jsem si myslela, že půjde jen o hlídání, aby si rodiče trochu odpočinuli. Vzpomínám si na první návštěvu. Chlapeček se jmenoval Angel a vůbec nemluvil. Mé srdce si získal prakticky hned, jakmile se na mě usmál a nabídl mi kousek svačiny. To byla pro mě velká pocta, protože jsem se později dozvěděla od rodičů, že takhle vlídně Angelek většinou na cizí lidi nereaguje. Byla to láska na první pohled,“ vzpomíná s trochou nostalgie Míša.
Je zajímavé, že chlapec vždy dokázal najít Míšina slabá, nedořešená místa a vytáhnout je na povrch. Ona pak měla možnost s pomocí svých rodičů své dobře ukryté trápení zpracovat. To vše jí najednou začínalo otevírat oči a zobrazovat svět z více úhlů, aby si mohla sama zvolit, kam se vydat.
„Díky komunikaci s Angelkem se našlo několik otevřených bolestivých témat, které jsem měla v sobě a potřebovala si je ujasnit.”
Její změny v chování si začalo všímat i okolí, dokonce i nadřízení v práci, kde zanedlouho na to dala Míša výpověď. Udělala si kurz, aby mohla pracovat s dětmi, zlepšila si angličtinu a odjela do Ameriky na školení o autismu. Po návratu z Ameriky nastoupila do první třídy Waldorfské školy jako asistentka pedagoga a po vyučování jezdila za Angelkem domů, kde mu pomáhala s domácí výukou.
„Lidé si často myslí, že děti s autismem jsou jen nevychovaní, protože vlastně nevědí, že mohou mít tuto poruchu. Neuvědomují si však ten obrovský tlak na rodiče.”
Míša vzpomíná na jeden zážitek z autobusu, kde asi čtyřletá holčička velmi dlouho hystericky plakala a vztekala se. Lidé na maminku vrhali pohoršené pohledy, dokonce se i vyjadřovali v tom smyslu, že je dítě nevychované, rozmazlené a maminka by měla zasáhnout. Vůbec je ale nenapadlo, že by holčička mohla mít nějakou poruchu a za své chování nemůže. Jak tím vlastně ubližují té mamince, která se snaží dělat maximum, aby holčičku utišila. „Je smutné, jak naše společnost někdy reaguje až příliš tvrdě bez špetky empatie.“
„Dnes už se dobrovolnictví nevěnuji a musím říct, že mi to velmi chybí.“
V současné době je Míša na rodičovské dovolené se svým ročním chlapečkem. Angela však stále navštěvuje a s jeho rodinou jsou velmi dobrými přáteli.
A pro koho je podle Michaely vlastně autismus darem? “Osobně si myslím, že to je dar pro ty, kteří se na to dokáží tak dívat. Je to o úhlu pohledu. Já to tak vnímám, to Angelek mi pomohl změnit můj život,“ uzavírá Míša.
