Slavíme výročí pětadvacet let od sametové revoluce. Jak na ni vzpomínáme my ŽENY s.r.o.?
Eva Čejková, První ŽENA s.r.o.
Pamatuji cinkot klíčů a neustálé dotazování se rodičů, co se to v té televizi děje? Bylo mi sedm, chodila jsem do druhé třídy a největší změnu jsem tenkrát zaznamenala ve škole, když mě “soudružka učitelka” po několikáté opravila, že už je “paní učitelka”. Mnohem více si pak pamatuji tu porevoluční euforii, když se taťka hned pustil do podnikání, jeli jsme poprvé k moři, do Alp, první auto z Německa … To, co přesně znamená demokracie jsem začala chápat až postupem času a jsem ráda, že jsem u toho už tenkrát byla.
Helena Plívová, kreativní manažerka a patronka záložky Testuj
V ten den jsem byla normálně ve škole – na gymplu v Kutné Hoře – a pamatuju se, že se po chodbách rozpoutal strašný chaos. Čtvrťáci chtěli vyrazit do ulic, burcovali ostatní mladší ročníky. Zástupkyně ředitele zamkla školu, stoupla si před obrovské dřevěné pokované dveře a křičela na nás, že vůbec nevíme, co to všechno znamená a co nás všechny může čekat. Pravda je, že tehdy – v tu chvíli – jsem sama nevěděla nic moc. Pořádnou nalejvárnu informací jsem dostala až doma, kdy jsme s rodiči seděli dlouho do noci a mluvili a nepřetržitě sledovali televizi.
A vtipná osobní historka ze socialismu? Pamatuju si, že modrou pionýrskou košili jsem zdědila po bráchovi a měla jsem z těch dlouhých rukávů docela mindrák. Jo, a šátek jsme vlastně permanentně hledali a s bráchou se o něj prali. Pak se mi vybavuje to šílený cvičení se smrdutýma maskama, když nám je ze zaprášených přenosek rozdávali zaručeně vydezinfikovaný a celý den jsme v nich pochodovali. Furt jsem měla pocit, že mi to nejde, to správný nasazení a dýchání, a nabyla jsem pocitu, že až k nám ti ze západu vlítnou, budu rozhodně první, kdo padne k zemi otrávenej.
Jitka Skalická, patronka záložky Diskuse a blogy
Co jsem dělala 17. listopadu, to opravdu nevím. Už o pár dní později bylo jasné, že se něco děje, ale v našem malém městečku nebylo úplně jasné co. Jen nebyly nikde noviny. O pár později už bylo jasněji. A ještě o pár dalších, kdy se na víkend (25.-26.11.) chystala generální stávka v Praze na Letné, už bylo jasno úplně vše. Naši byli poměrně skeptičtí, nevěděli, co si pořádně myslet. A já věděla houby, 7. třída, co chcete. Ale ač jsem vůbec netušila, co všechno ten “starý” režim vlastně znamenal (jen si vzpomínám na časté tatínkovo prorocké: “ty si s tou svojí pravdou někde pořádně nabiješ hubu”), byla jsem strašně uvědomělá a chtěla jsem nutně jet právě na Letnou. Tak dlouho jsem prudila, až tatínek řekl “ano”. V sobotu přes noc napadlo tolik sněhu, že jsme se z domova vůbec nedostali. A to není vtip. Zkoušeli jsme i kopec, který musíme absolvovat cestou z domu, posypat popelem z kotle…bezvýsledně. Nikam se nejelo. A do toho mě začal zlobit pásový opar. S ním jsem v pondělí, 27. 11. běžela k doktorovi, který mne poslal domů s mastičkou a nařídil izolaci. Do školy se nešlo. Šlo se na náměstí našeho malého městečka, kde probíhala mini generální stávka. Nervozita lidí byla znát, ale už bylo znát také nadšení. Ta atmosféra byla fantastická, ač jsem to pořádně celé nechápala. V davu mne vyhmátl učitel češtiny (nikdo jiný tam ze školy nebyl). “Co tu děláš, Skalická?” zahřímal hrozivě. Rychle jsem vytáhla z kapsy omluvenku od doktora, mávala mu s ní zuřivě před očima a vysvětlovala, že tohle si přece nemůžu nechat ujít. Za přísnými kostěnými brýlemi se jeho oči smály. Viděla jsem to. Cítila jsem to. Stáli jsme vedle sebe a poslouchali. O rok později mi tenhle pan učitel vyseknul z češtiny jedničku. I přes to, že se mi v textech tu a tam chyby objevily a bylo to maximálně na lepší dvojku. “Sem tam se nějaká chyba snese. Hlavní je, že umíš psát. A to budeš v životě potřebovat nejvíc.” Tak tohle si já pamatuju z těch podzimních sychravých dní roku 1989.
Klára Bílá, patronka záložky Móda a styl
17. listopadu 1989 mi bylo skoro osm let. Není to na socialismus moc, ale domnívám se, že to stačilo na to, abych si zapamatovala alespoň pár podstatných zážitků. Pro mě byla tato doba přínosná hlavně co do sociálních vztahů. Všichni jsme se v baráku i ulici znali. Běžně jsme si půjčovali takové věci jako vajíčka a mouku. Děti si mohly hrát na ulicích a lidé si pomáhali. Dnes je to bohužel opačné. Takže alespoň v tomto ohledu byl pro mne socialismus dobrá doba. O ostatních faktorech psát nemusím. To známe všichni. Jinak doslova, 17. Listopadu 1989 měl ve Švýcarsku pohřeb děda, který s babičkou emigroval v roce 1968 a zemřel na následky boreliózy. Já s bráchou jsme byli doma s druhým dědou a rodiče museli být k smrti vyděšení, co se v Praze děje. Kdyby byli doma, táta by stoprocentně stál na Václaváku a zvonil klíčema, protože je zapřisáhlý odpůrce komunistů.
Eliška Vyhnánková, krotitelka sociálních sítí
V roce 1989 mi bylo osm let. Na události kolem listopadu nemám vůbec žádné vzpomínky, jen na to, že už jsme měli říkat “paní učitelko”, ne soudružko učitelko a že od dalšího pololetí jsme plynule přešli z výuky ruštiny na výuku angličtiny. Moji rodiče se viditelně snažili nás ochránit od jakéhokoliv řešení čehokoliv, a tak mám na své dětství jen ty krásné vzpomínky plné přírody, domácích džemů, stahovaných králíků, sobotních nákupů ve vykachličkovaných potravinách, mléka v pytlíku (odmalička bylo mým epicentrem jídlo, co dodat :)) Jediné, co se pro nás děti změnilo, aniž by se to jakkoliv komentovalo, byl fakt, že místo dovolené u Balatonu, jsme začali jezdit do Řecka, Itálie a příbuzní z Rakouska vozili pravidelně na návštěvu spoustu úžasných dobrot. Dodnes mám neuvěřitelou fixaci na Kinder vajíčka a Haribo medvídky.
Lucie Procházková, projektová manažerka
17. listopadu 1989 jsem ještě nebyla na světě, ale tatínek s maminkou už o mně věděli. Ten den si velice dobře pamatují, protože to byl jejich “předsvatební” den. Ladily se poslední přípravy a sháněla se svatební kytice, spišské párky a prstýnky. Když si můj dědeček přišel do obchodu zboží vyzvednout, prodávající mu jen stroze odvětil, že nic takového nemají. Teprve po tom, co děda řekl, pro koho věci jsou, dostal svou “podpultovou” zakázku do ruky. Drama se nevyhnulo ani mým rodičům, protože tatínkova cesta z Prahy do Trutnova se výrazně protáhla a maminka měla do noci obavy, aby tu jejich svatbu nakonec nezmeškal. O sametové revoluci v tu dobu ještě nevěděli, teprve druhý den na svatbě se mluvilo o tom, že se “v Praze něco děje”.
Renata Kašparová, majitelka Pracovny ŽENY s.r.o. Chrudim
Sametová revoluce ve mě evokuje vzpomínky, dětství. A kromě fronty na banány se mi tam vrací kostkovaná košile, to jak jsem pečovala o sestru, jezdili jsme s rodiči na Balaton a poslouchali na kazetě skupinu Roxette.
Jitka Kratochvílová, patronka záložky Služby
Na 17.listopadu 1989 si moc nepamatuju. Přece jenom jsem ještě ročník, který socialismus moc nevnímal. Já měla krásné dětství a plno zážitků ze socialismu beru spíš jako dětské dobrodružství. Na tuto dobu vzpomínám vždy, když sleduji seriál Vyprávěj. Pak sama vyprávím dětem o tom, jak frčely céčka, mončičáci nebo jak jsme pašovali moji mladší sestru přes hranice. Uvědomuju si, jaká to byla doba, ale z pohledu malého dítěte jsem to tak nevnímala. První vzpomínku na změnu režimu mám ze školy, když nám byla naše paní učitelka oznámit, že již jí nemáme oslovovat soudružko, ale paní učitelko.
Irena Holčáková, manažerka regionálních projektů
Vzhledem k tomu, že mi tenkrát bylo pět let, moc přesně si nepamatuji, jaké to bylo. Jedna z mála věcí, která mi utkvěla v paměti je, že jsme společně byli na lampiónovém průvodu a pro všechny to bylo něco nového a byla tam výborná atmosféra. Další, co si z té doby matně vzpomínám je oblečení, u kterého nebyl zrovna výběr. Ve školce jsme měli všichni téměř to samé. Frčely “mrkváče” a lesklé legíny.
* Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989 vy a co máte v plánu na zítřek?
