Procházka peklem při boji s leukémií. Proč zrovna mé dítě?

Když jsem pracovala na tomto rozhovoru, tekly mi slzy. Jedná se o těžký příběh ženy, která procházela peklem. Mohla být smutná, mohla plakat, vztekat se, nadávat a žehrat na osud, ale ona se v tom pekle nezastavila a nečekala na zničení. Naopak, kráčela dál, přestože ji plameny občas doslova spalovaly.
Představte si, že máte dvouleté dítě. Zdravé, veselé, krásné dítě. Jednou si vyvrtne kotník. Vy to vypustíte z hlavy, protože kotníček se uzdraví. Ale o pár měsíců později si vaše dítě stěžuje, že ho nožka pořád bolí. Tak jdete k lékaři s tím, že půjde o rutinní prohlídku nohy. Nadejde den D a vy odjíždíte k lékaři. Klára byla klidná. Jejímu Tomáškovi vzali krev a čekali na výsledky. O pár dnů později doktorka zavolala, že musí oba okamžitě přijet. Co se dělo potom, bylo velice, velice rychlé. Nečekané… Překvapivé… Naprosto nepochopitelné… Pro Kláru, jejího manžela, jejich dcerku a nakonec i pro samotného Tomáška. Leukémie…
Prosím tě, řekni mi tvoje první pocity. To, co se dělo uvnitř tebe, když jsi slyšela slovo LEUKÉMIE. 
Bezmoc, zoufalství, že nemůžeš nijak pomoct. Úvahy o tom, zda to náš malý přežije a uzdraví se. Jestli bude vše jak dřív, ale hlavně, jak to bude zvládat náš bojovník – chemoterapie, zavádění katetru, transfúze, jak naučit dvouleté dítě polykat léky apod. 
Následoval okamžitý převoz do nemocnice, Tomášek začal svůj boj o život. Co se v nemocnici konkrétně dělo, co říkali lékaři?
V nemocnici se první týden děla spousta věcí. Tomášek  se musel naučit polykat léky, podstupoval odběry kostní dřeně, lumbální punkce, což znamenalo pravidelně chodit na sál, u čehož nechyběla narkóza. Zároveň s tímto mu byl zaveden žilní katetr, skrz který mu šly do těla chemoterapie a ostatní léčiva. Lékaři nám dávali velké procento naděje. Hlavně tam byl lidský přístup, spousta lidí prožívajících to samé co my a to nás asi drželo, že jsem si o tom všem mohla s někým povídat. Lékaři všechno srozumitelně vysvětlili, a dokonce jedna konkrétní paní doktorka se stala naší přítelkyní, Tomášek si ji velmi oblíbil. 
Napadla tě ta nejzásadnější otázka, jejíž odpovědi se snad každý bojí: „Jaké šance na přežití má můj syn?”
Objevila se v hlavě nejen mně, ale i mému manželovi, ale okamžitě jsem se snažili ji vytěsnit, protože nás Tomášek potřeboval. Vlastně nejen on, ale taky jeho sestra Martinka, která zůstala doma a nevěděla, co se děje. Říkala jsem si, proč by se zrovna náš syn nemohl uzdravit, proč bych tomu neměla věřit. Tím jsem také žila. 
Co se ti honilo hlavou ve chvílích, kdy Tomášek spinkal vedle na postýlce, ty jsi ležela sama a zrovna TEĎ ti nedokázal nikdo pomoct?
Byla sem na něj neskutečně pyšná a hrdá, jak to zvládá, jak bojuje a všem ukazuje, jak je silný. Že se nevzdává. Byla sem v tu chvíli šťastná, že ten velký bojovník je můj syn. Nikdy jsem na to vlastně nebyla sama, mám skvělého manžela, který se staral o dceru. Skvělou rodinu, která při nás stála a pomáhala, jak jen mohla. Taky mě podporovali známí a kamarádi. Potvrdilo se mi, že opravdové přátele máme zrovna v těchto chvílích. Pomohla nám hodně i paní učitelka s Martinkou – vzhledem k tomu, že se velmi zhoršila ve škole, věnovala se jí více.  
Kde jsi našla sílu tohle všechno zvládnout? 
Sílu jsem čerpala z Tomáškova úsměvu, pořád se usmíval, byl opravdu skvělý. A taky pocit, že Martinka je v pořádku, že se manžel o ni dokáže výborně postarat, je skvělý, jak to vše zvládl.
Jak to vlastně zvládal sám Tomášek, uvědomoval si, co se opravdu děje, že je to tak vážné? 
Tomášek si nic neuvědomoval, naštěstí. Našel si skvělou kamarádku a spolubojovnici, která to s ním táhla doslova v dobrém i zlém. Vzájemně se podporovali a nedopustili, aby jim někdo ublížil. Když bylo jednomu nebo druhému špatně, rozveselovali se, drželi za ručičku, hráli si, hlavně aby zapomněli, že se s nimi něco děje. Brali to jako nějakou zábavu. My se skamarádily s maminkou té holčičky, ve dvou se to pak i lépe táhlo. Tomášek si pamatuje už jen nějaké chvíle, třeba jak chodil na sál. To, že měl nějaký katetr, si nepamatuje. Jen když si sáhne na jizvičku, zeptá se proč, to tam má. 
Žijeme TADY A TEĎ, užíváme každé chvilky spolu. Jsme šťastní, i když ještě není vyhráno, ale věříme, že to bude dobré a modlíme se za to.
Mám na tebe poslední otázku. Tohle období tě změnilo, stejně jako změnilo Tomáška a celou vaši, do té doby šťastnou rodinu. Jak vnímáš každé TADY a TEĎ dnes, po této veliké a těžké lekci?
Vnímám to vše jinak než před nemocí. Vážím si každé minuty, dne, kdy můžeme být spolu a užívat si to, jsme šťastní, protože Tomášek dostal od života druhou šanci a chceme si jí užívat naplno. Říkám si, že pokud nejde o život, nejde o nic. Takže pokud je nějaký problém, vyřeší se. Pokud nemáš zdraví, nemůžeš nic. Žijeme přítomností, nepřemýšlím, co bude za rok, dva.
Zasloužíte si veliký obdiv. Pevně věřím, že po přečtení tohoto článku, pomůžeš mnoha maminkám prožívajícím v tuto chvíli totéž. Moc Ti děkuji za upřímná a povzbuzující slova. Ukazuješ jimi, co je v životě opravdu důležité.