69

Dětská onkoložka mění pohled české veřejnosti na malé pacienty s rakovinou, léčbu i umírání. Přečtěte si její příběh.
Její jméno už jste v médiích možná zaregistrovala, a to v souvislosti s projektem Můj nový život. Výstava fotografií onkologicky nemocných dětí objela v průběhu let 2012 a 2013 celou republiku a Lucie prostřednictvím nich seznamovala veřejnost s nelehkým tématem dětské onkologie. Osobně jsem Lucii poznala v roce 2011, kdy jsme já, ona a dalších pět žen společně cestovaly po Indii. Už tam jsem jí položila otázku, kterou od svého nástupu do Fakultní nemocnice v Motole slyší ze všech stran dodnes: jak to můžeš dělat? Pro medicínu se Lucie rozhodla už na gymnáziu, onkologii si však zvolila až koncem medicíny kvůli babičce. “Léta se léčila pro zhoubný nádor plic. Bydlela jsem s ní, doprovázela ji na chemoterapie. V den svých 20. narozenin jsem s ní byla v nemocnici a večer jsem pak slavila s kamarády, bylo to zvláštní. Uvědomila jsem si, že onkologické onemocnění může potkat kohokoliv z nás a že umět onkologii bude praktické. To jsem ještě netušila, že skončím na dětské onkologii a budu se starat o nemocné děti. Teď už bych nevolila jinak,” říká.
Kdy vyléčíme všechny?
Když po skončení školy hledala práci, byla to právě dětská onkologie v Motole, která jí coby jediné pražské pracoviště nabídla post na plný úvazek, což je pro absolventa medicíny nevídaná příležitost. “Na začátku jsem nevěděla, co čekat, a samozřejmě jsem měla obavy. Také jsem se programově bránila osobním vztahům s pacienty. Věděla jsem, že některé děti mají špatnou prognózu a bála jsem se, že mě jejich umírání bude bolet,” říká a pokračuje: “Po bezmála devíti letech na klinice ale vnímám věci jinak – špatné zprávy i smrt k dětské onkologii bohužel ještě pořád patří a přes veškerou snahu někdy není v naší moci to změnit. Osobní vztahy doktora a pacienta přinášejí oběma stranám obohacení, posílení a radost, byť s sebou nesou i riziko, že člověka tu a tam zabolí u srdce. Někdy je to těžké, ale myslím, že ty smutné chvíle stojí za to, a jsou bohatě vykoupené těmi radostnými. Nakonec, vždyť tohle je život.” Onkologická léčba za posledních několik let udělala obrovský pokrok. Jestliže v 60. letech 20. století umíralo v Československu 97% malých onkologických pacientů, dnes se jich 80% vyléčí. Taky proto Lucie často slýchá otázku, jestli někdy přijde doba, kdy tohle číslo dosáhne stovky. “Taková doba bohužel nepřijde. Víte, my na dětské onkologii rádi říkáme takový vtip: “Jaký je rozdíl mezi Bohem a doktorem? Bůh si nemyslí, že je doktor.” A baví nás proto, že u nás si člověk opravdu nemůže hrát na Boha – část dětí podlehne svému onemocnění přes veškerou důmyslnost moderní medicíny a přes naše vědění a zkušenosti. Musíme být pokorní a vnímat, že není v našich silách zachránit všechny děti – a to je asi to nejtěžší, co si v této profesi musíte přiznat,” svěřuje se.   
Můj nový život
I kdyby se všechny děti vyléčit podařilo, pořád je tu řada zdravotních komplikací, které přicházejí v důsledku agresivity chemoterapie a ozařování: nedoslýchavost, poruchy plodnosti, nízký vzrůst, snížená funkce ledvin a srdce a další. “V neposlední řadě hrozí některým našim pacientům rozvoj druhotného zhoubného nádoru. A to jsou věci, o kterých musíme mluvit,” říká. Lucie o nich mluví nejen s kolegy, ale velmi otevřeně už třetí rok v rámci projektu Můj nový život také s veřejností. Na výstavu fotografií navázaly besedy pro žáky základních a středních škol, jejichž součástí je pokaždé i diskuse s bývalým pacientem, který se léčil v dětském věku. “Ukazuje se, že pro veřejnost je téma dětské onkologie náročné, ale nikoliv nepřekonatelné. Daří se nám tuto problematiku představit šetrně, bez citového vydírání. Je důležité informovat mladistvé, jaké jsou varovné příznaky nádorů, proč je potřeba zajít včas k doktorovi a hlavně, že člověka může už v dětském nebo dospívajícím věku potkat boj v podstatě o holý život, který jej ale zpravidla posílí. Lidé pochopili, že onkologicky nemocné děti jsou a budou součástí naší společnosti, že většina z nich se uzdraví, ale také že my – naše společnost – jsme ti, kteří jim kvůli vlastním předsudkům brání se plnohodnotně zařadit do běžného života,” říká lékařka. Snad od každého rodiče, s nímž se v práci potkala, slýchá otázku – proč právě moje dítě? „Pokaždé odpovídám, že onkologické onemocnění může potkat každého z nás a že to není ničí vina,“ dodává. Bojí se ho i ona sama? Samozřejmě. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli synovi Marianovi, kterému jsou teď tři roky. Přestože se o něj stará sama, ke své práci v nemocnici i na projektu se Lucie vrátila v jeho necelých dvou letech. Nepředstírá, že kombinovat obojí je náročné a že to občas stojí pochybnosti, výčitky i slzy. “Práci na dětské onkologii a pomoc nemocným dětem považuji za důležitou součást svého života a troufám si říct, že Marian to tak vnímá taky. Věřím, že přes veškerá úskalí jednou můj syn pochopí, že kombinovat mateřství i mou profesi je smysluplné a naplňující. A že pro to bude mít pochopení.”
Chcete se dozvědět víc nebo pomoct projektu Můj nový život?
Podívejte se na web: www.mujnovyzivot.cz
Foto: Kamila Berndorffová, Jakub Joachim, Porsche Inter Auto CZ

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account