Finanční expertka vám poradí, jak se snadno vypořádat s otázkou kapesného.
V pravidelné rubrice vám odpovídá Marcela Hrubošová, autorka a zakladatelka serveru Finance pro radost.
Otázka:
Mému synovi je sedm let, zvažujeme dát mu první kapesné. Je to optimální řešení v tomto věku, nebo je příliš brzy? Jaká částka je rozumná a jak často ji dítěti vyplácet – je lepší týdně, měsíčně? Co když dítě peníze utratí a chce další, mám podlehnout a dát mu je? Má být kapesné podle vás předmětem odměny nebo trestu? Naši přátele odměňují děti za pomoc v domácnosti, jiní zase trestají sníženým kapesným špatné chování. Jaké je optimální řešení?
Odpověď:
Začnu-li od konce a budu-li upřímná, jaké je optimální řešení nevím. Každý člověk má k penězům jiný přístup a jiný vztah. Řeknu vám ale, jak učili rodiče zacházet s penězi mě, třeba vám to pomůže řešení najít.
Osobně jsem nikdy kapesné nedostávala, pouze finanční příspěvky od babiček na kolotoč nebo na zmrzlinu. Vše, co jsem si přála mít, jsem mohla dostat například k narozeninám nebo o Vánocích pod stromeček. Jako dítě jsem z toho pak měla velkou radost, když se mé přání naplnilo a dárek byl přesně ten, který jsem chtěla. Že jsem nedostala vše hned, mě naučilo se těšit a následně se z naplněného přání skutečně radovat. Když jsem pak byla v pubertě a toužila po nějaké věci, dali mi rodiče obrovskou příležitost naučit se její hodnotě. Dostala jsem od nich následující nabídku:
Pokud si na danou věc dokáži naspořit polovinu částky, druhou půlku mi dají oni.
Byla to výzva a zároveň obrovská podpora splnit si svá přání. Jediné, co to chtělo, byla má aktivní účast. Veškeré peníze, které jsem od té doby dostala (na narozeniny, svátek, Velikonoce, od babičky a jiné) jsem začala odkládat do krabičky a spořit si je, abych měla co nejdříve polovinu částky na své přání. Rovněž jsem začala vyhledávat příležitosti přivýdělku – vracela jsem tátovi pivní láhve, protože mi dovolil nechat si drobné mince, běhala jsem atletické závody, protože za startovné byla odměna, dělala jsem úklid na hřišti nebo jiné pomocné brigády, sbírala jsem ovoce a zeleninu pro JZD, pletla jsem svetry pro známé …
Zkrátka vše za co byla i malá odměna, bylo pro mě dobré. Jakmile jsem naspořila polovinu částky, přišla jsem za rodiči a oni mi vždy dali tu druhou. Úsměvné pak bylo, že ve spoustě případů jsem si danou věc (své přání) vůbec nekoupila. Buď to dlouhé získávání mé poloviny potlačilo touhu po dané věci, nebo hodnota té věci nedokázala dostatečně vyvážit námahu, která se získáním částky byla spojena. Prostě mi najednou ta věc nestála za to. Rodičům jsem peníze vždy vrátila, nebo mi řekli, ať si je nechám, protože věděli, že už znám jejich hodnotu a nikdy je neutratím za něco, čeho bych později litovala a neudělalo mi to skutečnou radost.
Ke své šestileté dceři dnes přistupuji podobně. Jen nepoužíváme jako prostředek peníze (zatím jsou to pro ni stejně jen barevné papírky), ale máme červené puntíky. Za pět červených puntíků si může splnit své přání. A za co udělíte červený puntík, to už záleží na vás a vaší výchově.
Zdroj foto: Pixabay.com
