105

Rostya Gordon-Smith je úspěšná žena. Patří mezi padesát nejuznávanějších personalistů světa, vede firmu, napsala knihu, bojuje za práva žen. Na co je však v životě maximálně pyšná, že dobře vychovala svoje čtyři syny. Přitom když v roce 1968 přijela do Velké Británie, nocovala na nádraží, v kapse měla dvě libry, anglicky neřekla ani slovo a na žádný velký úspěch to nevypadalo.
Rostya Gordon-Smith je živel, který vás nabije energií, aniž by vás vystresoval. Vypadá na čtyřicet, přestože v několika pasech, které vlastní, má zapsané číslo o pětadvacet let vyšší a když začne vysvětlovat své názory, máte problém položit další otázku, jak moc chcete dál poslouchat. Mluví totiž jinak, než jsme v Česku zvyklí. Nepapouškuje názory odborníků nebo ty z novin a s mimořádnou upřímností dokáže otevřít i citlivá témata typu rakovina děložního čípku, která ji postihla přes šesti lety. Ale to zbytečně předbíhám. Její příběh začal v roce 1968 docela banálně: utekla před politickým režimem dělat au pair do Anglie. „A banálně i pokračoval. Rodina, u které jsem měla pracovat, si pro mě na letiště nepřijela,“ vzpomíná. V kapse měla Rostya dvě libry, anglicky uměla stěží pozdravit. Zatímco v Československu bývala lajdák, co vymýšlel, jak nejlépe napsat omluvenku do školy, v emigraci, chtěla-li přežít, musela začít pracovat. „Začala jsem mýt nádobí a pracovat ve starobinci, kde jsem myla záchody, chodby a zadky. Lidé tam přicházeli navštívit své příbuzné a já jsem pro ně byla absolutní vzduch, jako by procházeli skrze mě. Uvědomila jsem si, že v zemi, která není moje, kde je úplně jiná kultura a kde nemám ani libru, se někam dostanu pouze skrze vzdělání. Tak jsem se poprvé v životě začala učit,“ vypráví. Po těžkých začátcích se dostala na univerzitu v Londýně, kde potkala svého muže. „S oblibou říkám, že jsem měla přítele, který probudil mé tělo, jiný moje srdce, ale až Simon probudil moji duši,“ říká. Žádost o ruku vyřkl už na druhé schůzce, ona ale odmítla. „Řekl mi, že je mu jedno, jak dlouho mi to bude trvat, stejně prý ví, že jednou budu jeho žena,“ dodává. Simon měl pravdu, trvalo však dva roky, než Rostya kývla. Dnes jsou spolu jednačtyřicet let.
To nejdůležitější? Hodnoty!
Jak rozdílná je mentalita ženy z komunistické země a muže z Velké Británie, pochopila Rostya zhruba po půl roce vztahu, když jim domů dorazil dopis s neorazítkovanou známkou. „Šla jsem automaticky nad páru, že ji odlepím a použiju znovu,“ směje se Rostya. Simon se na to ale díval úplně jinak: „Taky sbíráš známky? To jsem nevěděl,“ ptal se jí zcela vážně, než mu Rostya oznámila důvod, proč ji odlepuje. „Ale to nemůžeš, tu známku už použili,“ řekl jí. Rostye došlo, že má problém. „Pocházím z obyčejné rodiny z Vysočiny a často jsem doma slyšela věty jako „pro dobrotu na žebrotu“ a podobně. Chyběly mi hodnoty, které jsem naplno pochopila až díky Simonovi a taky náboženství,“ říká. Její manžel v rámci své práce hodně cestoval a ona s ním. Nejprve byli v Brazílii, kde se jim narodil první syn. Pak se vrátili do Británie, tam porodila další dva. Poté byli v Kanadě a v Hongkongu, kde vychovávala čtvrtého potomka a dostudovala magisterské studium. S dětmi byla doma celkem dest let. „Lidé mi často říkají, že jsem „superwoman“, protože jsem toho docela dost v životě udělala. Ale moje nejdůležitější práce byla vychovat mé syny,“ říká a dodává: „Proto ženám říkám: neoddělujte to, co jste se naučily s dětmi a využijte to v další práci, umíte perfektně plánovat čas, dokonale vyjednávat a když zvládnete něco vysvětlit vřískajícímu dítěti, zvládnete i svého šéfa.“ Proč dnešní ženy s výčitkami přeskakují mezi kariérou a prací (a nazývají to slaďováním), přičítá Rostya špatně postaveným hodnotám, respektive jejich nedodržování. „Slaďováním a kloubením nikam nedojdete,“ říká a vysvětluje: „Když lidem dáte vybrat tři hodnoty, které v jejich životě patří mezi nejdůležitější, skoro vždycky je v nich rodina. Důvodem, proč společnost a rodina často nefunguje, i když hodnoty má, že nejsme schopni je dodržet. Neumíme určit si na základě hodnot priority a těmi se řídit i ve chvíli, kdy nás láká něco jiného.“ Hodnoty jsou podle ní také důvod, proč její manželství i po tolika letech klape. „Jedenáct let jsem byla s dětmi a řídila firmu jménem domov. Věděla jsem, že jako žena můžu mít všechno, ale nebude to mít hned teď,“ dodává k tématu slaďování. A propos, o hodnotách a nejen o nich je také její kniha „Úspěšně s kůži na trh“, kterou vydala v roce 2011 se spoluautorkou Věrou Staňkovou.
Zpátky doma
Po revoluci v roce 1989 dostala Rostya ohromnou chuť vrátit se zpátky domů. Její muž souhlasil. V Československu tenkrát byly – a vlastně pořád jsou – velké možnosti pro budování a zlepšování prakticky všeho, na co lze jen pomyslet, a Rostya se na tom chtěla podílet. Dnes řídí vlastní poradenskou firmu, přednáší a mentoruje doma i po celém světě, pomáhá ženám. Nezastavila ji ani rakovina děložního čípku, s níž se Rostya potýkala před šesti lety. „Byla to rána. Po prvotním šoku jsem se však snažila přistoupit k ní realisticky a ptát se sama sebe, co nejhoršího se může stát. Totiž když si věci pojmenujete, většinou v pojmenování najdete i řešení,“ říká a pokračuje: „Existovaly vlastně jen tři možnosti: že umřu, že budu žít, ale s omezenými schopnostmi a že to dopadne dobře. Řekla jsem si, že mám-li umřít, nenechám tady muži a dětem nevyřešené věci. Dala jsem do kupy papíry, napsala jsem jim dopisy, naplánovala jsem si pohřeb včetně písniček, které mi mají nechat zahrát. Když bych měla strávit zbytek života v posteli, rozhodla jsem se, že si ji na chalupě otočím k oknu, protože poslední obrázek, co chci vidět, jsou české meze a les. A když to bude dobré, tak …“ Tak Rostya Gordon-Smith dál inspiruje a ještě dlouho bude. Ať si koupíte její knihu, potkáte ji na nějakém semináři nebo třeba v kavárně, kde popíjí kafe bez kofeinu a dává rozhovory do novin. Má o čem.  

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account