61

Psycholožka Katarína Filasová píše v pravidelné rubrice o partnerských vztazích. A jak to máte vy? Podělíte se o zkušenost?
Otázka:
Fungujeme s přítelem v takzvaném víkendovém partnerství. Vidíme se pouze v  sobotu a v neděli, kdy jeden u druhého přespíme, během týdne jsme však spolu v kontaktu pouze virtuálně, maximálně zajdeme na večeři. Jsme spolu rok, zatím nikdo z nás nenavrhnul druhému společné bydlení. Je to alibismus, znamená to, že snad se společným životem nepočítáme? A má takové partnerství dlouhodobě šanci na úspěch? Vůbec, máte pocit, že v tomto se z lidí stávají čím dál větší sobci bránící si hlavně vlastní pohodlí?
Odpověď Kataríny Filasové:
No a počítáte nebo nepočítáte? 🙂 Podle mě tuto otázku nelze klást někomu zvenčí, ale musíte ji položit především sama sobě. V tomto akorát lidé občas narazí na problém, že si vytvoří společné „my“ a přestávají pak jednat každý sám za sebe, přestávají se starat o své konkrétní potřeby. Protože takto jeden čeká, až něco navrhne ten druhý, ten totéž čeká od protějšku a situace se nikam nehýbe. A klidně to může být i tak, že vlastně oba nejsou spokojeni, ale on si třeba řekne, že na ni přece nebude tlačit a ona si zase řekne, že to se přece nedělá, aby společné soužití první navrhla žena. Kvůli těmto omezujícím představám pak oba zůstávají v nevyhovující situaci.  
Na druhou stranu jsou lidé, kteří se rozhodnou právě takovéto uspořádání zvolit. A jestli je to sobecké? To je věc názoru. Každý má právo si svůj život zařídit ke své spokojenosti. Podle mě problém nastává ve chvíli, kdy se dají dohromady dva lidé mající odlišné představy o tom, jak chtějí žít. Žena chce mít třeba svůj prostor a nehodlá do něj nikoho pustit, ovšem její partner by rád, aby žili pod jednou střechou. Takovou situaci pak může vyhodnotit, že ona je sobecká. Jenže, vybral si ji za partnerku a ve vztahu s ní zůstává, čili tuto situaci podstupuje dobrovolně. Jestli se mu to nelíbí, může si najít jinou partnerku, která o společný krb stát bude.
Ptáte-li se mě, zda má takové partnerství šanci na dlouhodobý úspěch, pak musím říct, že nevím. Otázka totiž je, co si představujete po pojmem úspěch. A taky co pro vás znamená partnerství. Já osobně se totiž tento model zdráhám za partnerství označit, nazvala bych ho spíš kamarádstvím s výhodami. Pro mě je partnerství svazek, kde jeden druhého zná, ví, jak druhý funguje, reaguje, ví jaká má slabá a silná místa a vzájemně se je naučí vykrývat, jeden na druhého spoléhat. Když se kolem něčeho střetnou, tak věc řeší, jeden s druhým ve svém životě počítají. Takový svazek lze však podle mě získat jen při skutečně společném soužití. Během randění nemůžete druhého doopravdy poznat a vytvořit s ním blízký vztah. Na druhou stranu, ne každý o blízký vztah stojí, a tak rozhodně nelze říct, co je správně a jak by to mělo být. Nejdůležitější je uvědomit si, že každý typ vztahu bude mít určité výhody a určité nevýhody, a je na každém z nás, aby si ujasnil, jaký typ těžkostí chce překonávat, co od partnerství potřebuje a jak chce žít.
PhDr. Katarínu Filasovou najdete v Centru zvyšování psychické odolnosti.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account