47

Marcelka pomáhá lidem najít cestu k sobě samým. Vede je pomalými krůčky k pochopení, proč jsou tam, kde v tu danou chvíli mají být. Pomáhá uvědomit si, proč se nám opakují určité vzorce chování, proč se vrháme do stále stejných vztahů, proč nejsme spokojeni sami se sebou. Dokáže se člověku dostat hluboko do duše, vytáhnout odsud traumata (nejen) dětství a dokáže najít podstatu problému. Líbí se mi její otevřenost, její hřejivá a uklidňující záře, která se přenese i přes počítač, jestliže je člověk omezen jen na komunikaci prostřednictvím internetu. Nebýt výjimečných lidí jako ona, spousta z nás by doposud nadále tápala. V sobě, se sebou, v životě, se životem. Možná si to ani neuvědomuje, ale v podstatě uzdravuje duše. 
Znám tě jako někoho, kdo vždy ostatním říká “Bude lépe, věřte mi.” Co tebe samotnou přimělo, aby ses začala zabývat “cestou k sobě”?
Popsat celý můj příběh, to by bylo nadlouho, ale jednoduše řečeno mě na cestu k sobě přivedlo uvědomění si, že si musím vybrat mezi plnohodnotným životem a živořením, které v tu chvíli dominovalo. Byla jsem manželkou a matkou, která dlouhodobě dovolila, aby se k ní ostatní chovali jako k rohožce. Byla jsem člověkem závislým na druhých a jejich ocenění, povzbuzení a uznání, což se dlouhodobě ukázalo jako disfunkční. Nelze totiž po nikom chtít, aby se nějak choval a zaplnil vaše vlastní prázdno. Když jsem onemocněla, musela jsem si zvolit – odchod a nový začátek, nebo pomalé „umírání“ v roli oběti, kterou jsem se cítila být.
Lidí, kteří chtějí osobnostně či duchovně růst, přibývá, mám pocit, že se mnozí snaží obracet k lepšímu. Cítíš nebo vnímáš, že těch, kteří se chtějí dostat do svého nitra, je stále více?
Ty lidi, co se snaží měnit, vidíme právě proto, že se začínáme měnit my sami. Vždy se nám totiž navenek zobrazuje to, co máme uvnitř. Nelze tedy vidět krásu, když je uvnitř bolest a ošklivost, zrovna jako nelze vidět zlo a faleš, když máme uvnitř hezky uklizeno a cítíme se příjemně. Vesmír funguje tak, že nám dává to, co naše nitro žádá. A pokud jsou to pesimistické a depresivní věci, vidíme totéž i „venku“. Vesmír nerozlišuje mezi dobrým a nedobrým přáním, on reaguje na naše myšlenky, které ve spojení s emocemi vytvářejí velkou přitažlivou silu a ladí se na stejné frekvence, jaké vycházejí z nás. Jsme taková malá „rádia“, která ustavičně vysílají do éteru své touhy, ale často bohužel i svá omezení a strachy.
Jaké konkrétně poskytuješ služby veřejnosti?
Víš, nenazvala bych svou prací službami. Předmětem mého zájmu je především psát. To mi jde tak přirozeně jako dýchání. Stačí malý impuls a moje prsty se rozjedou po klávesnici jakoby samy. Nedá se ani vysvětlit, jak mé texty vznikají, protože se to stane tak rychle, že uběhne sotva pár minut. Sedím, něco mě napadne a najednou je dílko hotové. Nikdy nepíši předem, nanečisto. Rozhodnu se a za chvíli je článek zavěšen. Impulsy přicházejí buď od lidí v chatu (říkám, že si dávají zakázku), nebo něco přijde odněkud zvenčí a často je to trefa do černého, aspoň dle následných komentářů. Mám v hlavě knihu a moc ráda bych ji jednou viděla na pultech. Proto je mým přáním najít vydavatele, jehož by mé psaní oslovilo.
S lidmi si ve skupině chatuji poměrně často. Poskytuji drobné „rady“, ale dávám je do uvozovek proto, že nechci, aby je jako hotové přijímali, ale jen se jimi nechali inspirovat. Hlavní práce totiž spočívá na každém, protože jen zkušenost je něčím, co nás posunuje. Pokud bych přece jen měla hovořit o službě, pak poskytuji jakési „poradenství“, kdy se pomocí dobře zvolených otázek v kombinaci s výpočty (tzv. astrologií devíti planet) dostáváme pomalu k místu, kde vznikl problém, jejž si neseme dál. Než totiž člověk pochopí, proč dělá chybu a jak k tomuto zafixování došlo, nemůže dojít k nápravě potíží a tím i k ozdravění duše. Přijďte a uvidíte. Moje „terapie“ nese ovoce poměrně brzy. Mnoho lidí se už zvedlo a přesměrovalo svoje kroky. A s jakými lidmi se setkávám? S lidmi, k nimž jsem patřila i já, tedy takovými, co cítí potřebu změny, ale nevědí, kde a jak začít. Ti pak vítají mou roli průvodce a získávají více a více odvahy pustit se do práce na sobě.
Formování člověka, jeho růst a jeho práce na sobě je neustálý, doživotní proces. Na začátku musí přijít uvědomění, že chci něco změnit, pak přijde na řadu změna samotná. V každé životní fázi nastane krize, tudíž i na cestě za svým lepším JÁ občas zaváháme, dojdou síly, zpochybňujeme. Co je třeba si v tu chvíli uvědomit – v době, kdy máme pocit zmaru, že ať děláme, co děláme, změna nepřichází a náš život je stále takový, jaký byl před týdny, měsíci?
Popsala jsi to přesně. Je to tak. Najdeme sílu a odhodlání a jdeme. A ejhle! Padáme zpět, nic se nedaří, přicházejí pocity, že novou situaci uchopit nezvládneme. V tu chvíli je třeba si uvědomit, že touto fází nezdaru prošli úplně všichni. A že i kolísání a klopýtání jsme my, naše Já, že jsme to my s klady i zápory, lidé, co jsou tu proto, aby se poučili z chyb a příště jednali jinak. Je třeba překlenout všechna temnější období, protože posléze zjistíme, že i tento časový úsek byl velmi cennou součástí našeho růstu. Jsme tu proto, aby se naše duše stále posilovala a učila se čelit všemu, co nám ještě nedávno připadalo nepřijatelné a tíživé. Až dojdeme do místa, že jsme za vše vděční, a to i za okamžiky propadů a negace, pak jsme již hodně daleko. Ocitáme se v momentě, kdy si osvojujeme skutečný obsah slov pokora, vděk a přijetí.
Věříš, že každý z nás si určuje svůj osud sám anebo jsou karty rozdány a my s tím nemůžeme nic udělat, nijak věci ovlivnit?
Souhlasím s Ekhartem Tollem, který říká, že osud není to, co k nám přichází. Osud si vytváříme tím, jak na vše přicházející zvenčí reagujeme, jaký postoj k událostem, lidem a věcem zaujímáme. My si tvoříme každičký okamžik, protože vždy máme možnost volby. Mnohé lidi zaráží, když čtou, že se mohu rozhodnout i pro to, jaký prožijí den. Nechápou, že může život fungovat tímto způsobem, neboť jsou přesvědčeni, že žijí ve vleku událostí a ovlivnění druhými. To je ale právě ta role oběti, ne tvůrce, kterým jsme všichni, jen si to musíme konečně připustit. To, jestli se budeme cítit dobře nebo špatně, nezávisí na okolnostech, ale na našem rozhodnutí. To je celé tajemství šťastného života. Vybrat si, co chci prožívat, a pak za tím jít. Krok za krokem. Kdybych si tohle neuvědomila, jsem už dnes v lepším případě živoucí troska.
Ty sama jsi měla nějakého učitele nebo tě učil život sám?
Hezká otázka. Vždy nás učí život sám, neboť my jsme ten život. Jsme ve všem, co je kolem, protože všichni jsme energie, kmitající částečky Boží esence. Dá se říci, že Bůh a my jedno je. Nic není odděleno. Všechno se vším souvisí. A byť se cítíme jako individuality, je to jen zdání. To, co uděláme my teď, na tomto místě, nachází svůj odraz na druhé straně vesmíru. Každá buňka našeho těla komunikuje s ostatními, jsme rozptýleni jeden v druhém, ač se chceme vnímat jako oddělené bytosti. Těla máme jen pro pozemskou zkušenost, která hodně bolí. Ale má to své důvody, učinit z nás lepší, citlivější, vnímavější a konečně – naučit nás sebelásce (zahrnující vše, co k nám patří, včetně nedostatků), která je klíčem k bezpodmínečné lásce partnerské.
Jaké poselství bys vzkázala lidem, kteří jsou dnes tam, kde ty před lety? Co bys ráda předala těm, kteří si nevědí rady sami se sebou, svým životem, svými vztahy?
Pokud bych měla něco vzkázat, pak snad toto: nebojte se rozhodnutí začít žít jinak, než jste byli zvyklí. Tento návyk je jen a jen nastřádanými nefunkčními vzorci, jež vám brání vzít život do svých rukou. Někdy se místu, v němž spočíváte a bojíte se z něj vyjít, říká zóna pohodlí. Z té je nutné vystoupit, pokud cítíte, že vám není dobře a nejste naplněni něčím, co by vás bavilo a uspokojovalo. Smyslem života je cítit se dobře, jak se sebou sama, tak s druhými. Nic víc není ke spokojenému životu třeba. Mnozí si myslí, že za sebou musí zanechat velké dílo, ale tím už je spokojený život sám o sobě, třeba úplně prostý. Velmi významným momentem v životě je nalezení sebelásky, což je asi vrcholem první etapy sebepoznání. Pak už jen rosteme každým okamžikem, každým dnem. Není cesty zpátky. Budeme-li hledat harmonii a ke světu přistupovat vlídně, najdeme klid duše a naučíme se na všechno hledět s pokorou, přijetím, vděkem a láskou. Každá situace, která nás na naší cestě potká, je důležitá, i když nám třeba není v nějakou chvíli příjemná. Její plný význam obvykle pochopíme až s odstupem času. Největší mé poselství je asi toto – žít svůj Osobní příběh. Přesně takto to formuluje Paulo Coelho ve svém Alchymistovi. Být tu sám za sebe a utvářet svůj život dle svého obrazu.
Zajímá vás toto téma, chcete se nechat inspirovat? Můžete číst Marcely články v rubrice Cesta k sobě a dozvědět se více.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account