STOPKY

Sedím u psacího stolu, levou rukou si podpírám hlavu a v pravé držím stopky, které jsem vyndala ze šuplíku. Kulaté, chladné, chromované s velkým ciferníkem. Žádné digitálky. Cvakám čudlíky, měřím časy i mezičasy, vracím ručičky zpět. Měřím jen tak – nic. Líbí se mi, jak ručička poctivě a rázně odtikává každou vteřinu a já ji dokáži jedním cvaknutím znehybnět. A zase roztikat a po vteřinkách zastavovat a znovu a znovu. Stopky na mě nejsou naštvané a respektují všechna má marnivá cvakání. Posledním cvaknutím posílám ručičky do výchozí pozice, tedy na start. Pohupujíc stopkami v dlani přemýšlím, jakou mají asi váhu. Hádám tak osm deka. Schválně, půjdu je zvážit na kuchyňskou váhu. Cupity dupity tam – cupity dupity zpět. Váží deset deka. Takovou mají váhu pro ty, kteří s nimi nemají žádné jiné oumysly. Jenže jakou mají váhu pro sprintera na úrovni krajského přeboru nebo světové špičky? Nebo pro plavce, sjezdaře či Zuzanu Hejnovou? Velkou! Ukazují, že se schyluje k nominaci na olympiádu do Ria, nebo k už vysvobozujícímu ukončení sportovní kariéry. Já vím, že se časy na závodech již dávno měří elektronickými časomírami na setiny i tisíciny vteřiny. Jenže trenéři po celém světě používají při trénincích ruční stopky. Měří časy svých svěřenců, hulákají na ně, že je to pomalé, zapisují časy do notesu a následně vyhodnocují Pepovu formu. Pokud Pepa přežil ten dvacátý kilometr v kvapíkovém tempu, trenér ho v cíli chytí pod krkem, nahmátne bušící pulz, který je vidět i pouhým okem, a opět stopkami měří jeho téměř nespočitatelnou tepovou frekvenci. Někteří trenéři nosí stopky zavěšené na upocené šňůrce na krku, jiní je loví po kapsách. Mladší generace měří stopkami v mobilu či hodinkách. Bez stopek to na trénincích prostě nejde. Ale mně se při slově stopky vybavují i jiné předměty. Možná i vám se před očima ukáže výstražná červená dopravní značka. Stopky na silnicích musíme, v zájmu zachování zdraví a životů, respektovat. Jsou ale důležitější než stopky, které měří Boltův světový rekord na 100 metrů? Toť otázka. U sprintera sice nejde o život, ale jde také o hodně. A to o hodně! Nazapomeňme ale i na nenápadné stopky od jablek, hrušek nebo švestek! I tady může jít o život. Ty bychom také měli respektovat a necpat je do sebe například i s třešněmi. Taková stopka uvízlá několik centimetrů pod mandlemi jistě není příjemným polechtáním. O tom svědčí hltounova barva pleti i oči na stopkách. Je dobré, pokud víme, že jedna prudká rána hranou ruky mezi lopatky dušného často vyvolá zpětný chod a stopka je opět mezi námi. Možná o nějaký ten metr dál. Hltoun bledne, uslzené oči se ze stopek stahují do důlků a společnost oslavuje kamarádův návrat do života. Nalévá si do malých stopek sladkého likéru. A je věcí vybraného chování, že tu sklenku drží za tenkou nožku – stopku. Tato něžná nádobka není, prosím, půllitr s pivem. Napadá mě, jestli bychom i stopařce mohli zkráceně přezdívat stopka. Vždyť stopuje zrovna tak jako sportovní stopky i jako dopravní značky. Ovšem ne čas. Stopuje řidiče. Možná by se inspektoři na dopravním inspektorátu mohli zamyslet na tím, že by na inkriminovaná místa postavili stopující slečnu namísto červené značky. Řidiči by dozajista zastavili, aby si stopku prohlédli. Jenže nejedna slečna by k řidiči přisedla a odjela. To by potom musela stát před křižovatkou nevyčerpatelná fronta sličných stopek. Hmmm, tak tohle asi neprojde. S dopisováním tohoto fejetonu mačkám čudlík na stopkách. Co myslíte, jak dlouho byl psán?