54

Manžel je s přítelkyní, děti u nich a na vás padá pořádná depka. Jak to zvládnout? Ptali jsme se za vás psycholožky Kataríny Filasové.

Dotaz:

Všechno je někdy poprvé. Mě letos čekají první Vánoce o samotě – manžel je tráví s novou přítelkyní (rozvedli jsme se letos po osmnácti letech) a obě skoro dospělé děti budou na Štědrý den večeřet s nimi. Ačkoliv vím, že jde jenom o jeden den – večer v roce, už teď je mi z té představy smutno. Přemýšlela jsem, že odjedu někam na dovolenou, ale zcela upřímně, nejspíš bych se cítila ještě hůř a pravděpodobně nejen na Štědrý den, ale celý týden na dovolené, kterou bych trávila sama. Nejhorší na tom asi je, že jak jsem se na svátky vždycky těšila, teď nikoliv a nemám do ničeho chuť: péct cukroví, strojit sama stromeček, obalovat kapra – pro sebe? Ani na vánoční trhy se mi nechce. Je nějaká rada, jak takovou situaci zvládnout a tolik si ji nebrat, nepotopit se do většího smutku a deprese, než je nutné a hlavně jak do ní zbytečně nestahovat i okolí, které si Vánoce užívá? Nechci je kazit dětem a taky nechci, aby měly výčitky.

Odpověď Kataríny Filasové:

Chápu, že nechcete Vánoce zkazit ostatním a už vůbec ne, aby děti měly výčitky. Na druhou stranu, nutit se do nějakého umělého veselí, které necítíte, to si říkám, jestli by celá situace nebyla ještě horší. Ale možná jestli by nestálo za to zkusit změnit celkový pohled na ni.

Říkáte, že jste se rozvedla po osmnácti letech. Je to něco, za co jste ráda, nebo to považuje za špatnou věc? Protože z určitého pohledu je rozvod a rozpad rodiny rozhodně těžká a velmi nepříjemná záležitost (znám z vlastní zkušenosti), ovšem na druhou stranu, třeba když se ptám svých klientů, zda by ho chtěli vrátit, téměř vždycky slyším, že nikoliv. Že jim třeba chybí tohle nebo támhleto, ale celkově by manželství zpátky nechtěli. Vánoce ovšem bývají jedním z bodů, které zpravidla spadají do kategorie “hezké”, navíc v každé rodině je to jakýsi zaběhaný rituál, zvyk a na rozvodu bývá kolikrát nějtěžší rozloučit se právě s těmito zvyky: sem do téhle požární nádrže jsme se chodívali koupat, tady jsme se vždycky přeli o to, kdo odklidí sníh, kapra vždycky přinesl manžel už vykuchaného a vzal děti ven sáňkovat … Tyhle chvíle jsou najednou pryč a po těch je nám smutno, kolikrát velmi smutno.

Co mě osobně vždycky pomohlo je neupínat se na jeden konkrétní moment. Ono se to kolikrát nabízí, protože člověk si ze vztahu vyndá hezké chvíle (jako fotky z alba), ostatní dá stranou, a pak je hrozně snadé propadnout do smutků, sebelítosti a pláče. Od nich je pak už je jen krok k tomu, že vlastně nic nemá smysl a slovům jako “co se budu snažit udělat si prima Vánoce (nebo cokoliv), když všechno hezké už je z mého života stejně pryč” … a člověk pak může plakat a plakat a plakat. Mně vždycky pomohlo, když jsem se přiměla udržet celou perspektivu situace, když jsem si například řekla: “Dobře, tak bychom byli spolu na Vánoce, a co by mě to ve skutečnosti stálo?” Co kromě hezkých Vánoc by se mi do života zase vrátilo? Vždycky přitom dojdu do stejného bodu – že cena za společnou hezkou chvíli by byla příliš vysoká.

Jak Vánoce strávím, vidím jako věc vlastního rozhodnutí a postoje. Buď budu plakat nad tím, co bylo a že už to nemám, nebo je pojmu jako nový začátek a šanci zařídit si lepší život, než jaký jsem měla dosud. Ano, třeba se mi vůbec nebude chtít koupit si kapra, péct cukroví a jít na vánoční trhy – to ale vůbec neznamená, že je něco špatně. Nakonec pokud mi kapr nechutná a rozhodla jsem se trochu zhubnout, právě tohle je to nejlepší, co pro sebe můžu udělat. A jet sama na dovolenou? Když mě to samotnou nebaví, proč se do toho nutit? Důležitý je ale postoj. Jestli to neděláte z toho důvodu, že “už stejně nic nemá cenu” nebo proto, že v situaci, ve které jste, je tento model prostě nevyhovující a nebaví vás.

Pokud je celá věc ještě čerstvá a je vám stále smutno, protože jste si na novou situaci ještě nezvykla, bude vám smutno i o Vánocích a nemá smysl si to vyčítat a ještě se na sebe zlobit nebo se nutit do toho, že zrovna o Vánocích vám má být dobře. To je stejně taková zvláštní zvyklost: celý rok na sebe štěkáme a najednou se máme přepnout do něčeho jiného, být na sebe hodní a cítit se šťastně? Mně tohle nikdy nešlo. Já si sama sebe a to, jak se cítím, pořád nosím s sebou. Neumím kus sebe pověsit v předsíni na věšák – a stejně tak si sebe nosím i ke štědrovečernímu stolu. Pokud je mi zrovna z něčeho smutno, je mi smutno i na Vánoce a i Štědrý den je prostě jen jeden další den v mém životě – v takovém, jaký zrovna žiju.

Katarínu Filasovou najdete v Centru zvyšování psychické odolnosti.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account