Za den proneseme k dětem řadu slov a vět. Vyprávíme, podporujeme, chlácholíme, předáváme moudra, učíme je, hodnotíme, zakazujeme, … a některé věty používáme víc než ostatní. Slova jsou mocná a mají vliv na naši psychiku a silně ovlivňují naši sebehodnotu. A tu dětskou zejména.

Každý z nás si vybaví alespoň jednu větu, kterou nás rodiče v dětství častovali a slyšeli jsme ji tak často, že se nám vryla do paměti. A zaryla se tak hluboko, že ovlivnila náš pohled na sebe samé, důvěru v sebe, ve své schopnosti i to, jak o sobě přemýšlíme. Možná i volbu povolání, naše budoucí vztahy i odvahu plánovat. ,,Neumíš si věci uklidit, s tebou žádná holka nebude. Jsi líná, a proto nic v životě nedokážeš. Raději to udělám za tebe, ty bys to zase pokazil. Naše malé nemehlo. Tohle dělat nesmíš, co by si o tobě ostatní pomysleli. Podívej, jak to jde Zuzce lépe. Jsi jedno velké zklamání…” Máte také svou větu? Jak moc vás v životě ovlivňovala? Co si kvůli ní nedovolujete? Nyní jako současný rodič, často aniž byste to tušili, opakujete stejné věty i svým dětem. Nebo máte své nové. Než je zas na své ratolesti vychrlíte, trochu o tom, co pronášíte, přemýšlejte. Proč? Protože ovlivňujete psychiku a sebepojetí svých dětí.

Do 7 let se dítě hodnotí podle toho, jak na něj reagují rodiče. A pokud hodně moralizujete, hodnotíte, srovnáváte, trestáte, sebehodnotu svého dítěte silně narušujete. Dítě se cítí poníženo, zahanbeno, k ničemu, přestátá věřit svým schopnostem a buď se uzavře, nebo jde do agrese. Problematický vztah často přichází kvůli tomu, že je dítě diametrálně odlišné od rodiče. Energický, aktivní, výkonový rodič, těžko chápe kreativní, pomalé, introvertní jednání svého dítěte. A tak na něj chrlí věty typu: Snaž se, dělej, neseď na hřišti jako pecka, jdi mezi děti… Vliv pronesených vět na svou dětskou osobu dokládá klientka Lenka: „Slýchala jsem, že jsem líná, protože jsem se hodně styděla chodit do nových kroužků. Že jsem nepořádná nebo lajdácká, když jsem něco kreativně tvořila, a hysterická, když jsem citlivě reagovala. Zásadně mě to ovlivnilo. Nevěřím si a velmi těžko si i před sebou obhajuju to, co cítím jako správné nebo dobré. Nevěřím moc lidem, že to se mnou myslí dobře. Jsem pořád ve střehu, co jsem zase pokazila nebo zanedbala.“

Co takové jednání rodičů přináší, vysvětluje psycholožka Šárka Miková: „Mnoho dnešních dospělých má problémy se svým sebepojetím či vztahy s druhými lidmi. Tito lidé nebyli zneužíváni či zanedbáváni – problémy se sebepojetím vznikají totiž i v důsledku mnohem jemnějších rodičovských zásahů. Úplně stačí, když se dítě cítí rodiči nepochopené. Když rodiče nechápou jeho vrozenou složku osobnosti a ono celé dětství vyrůstá s tím, že by mělo „být někým jiným“.“ upozorňuje Šárka Miková, a své další poznatky publikuje a rozpracovává v knize Milovat nestačí, kde detailně popisuje jednotlivé typy dětí, jejich chování a potřeby a ukazuje rodičům, jak se svými dětmi jednat, aby podporovali zdravý psychický vývoj dítěte.

Je důležité opravdu znát své dítě

Už švýcarský lékař-psychiatr a psychoterapeut C. G. Jung, žijící na přelomu 19. a 20. století, popsal, že děti nejsou stejné – rodí se se silnou vrozenou složkou osobnosti a nejpozději v batolecím věku je zjevné, že přestože je vychovají rodiče stejně, co platí na jedno, nefunguje na druhé, což ve své knize deklaruje psycholožka Šárka Miková. „Typ osobnosti se v knize Teorii typů určuje právě podle toho, k čemu vrozeně tíhne náš mozek – jak přednostně přijímá informace a jak je vyhodnocuje. A jaké vrozené potřeby z toho vyplývají. Teorie typů je jiná v tom, že lidi neškatulkuje podle toho, jak se chovají nebo jaké mají vlastnosti,“ vysvětluje psycholožka a podporuje vnímání vloh a potřeb dítěte a pěstování zdravého sebepojetí, které je základem duševního zdraví. Dítě si ho vytváří v případě, že rodiče dokážou přijmout jeho vrozenou osobnost a ocenit její silné stránky. Mnozí rodiče ale nevědomě dělají pravý opak. ,,Rodiče by měli specifické vrozené potřeby dítěte naplňovat a umožnit mu, aby si trénovalo své přirozené vlohy. Měli by brát vážně jeho pocity a naslouchat jeho názorům a také mu umožnit, aby rozhodovalo o tom, co se ho týká. Není to přehnaná péče ani volná výchova bez hranic. Je v pořádku, když dítě zažívá frustraci a vzteká se, že není po jeho nebo nedostalo, co chtělo. I v takové chvíli ale můžeme popsat jeho potřeby, a vyjádřit tím, že dítě chápeme a přijímáme. Tím vším mu dáváme najevo, že má pro nás hodnotu: ‚Rodiče mě milují takového, jaký jsem. Věří, že budu v životě úspěšný a spokojený. Mohu ovlivňovat, co se mě týká, a když potřebuju, rodiče mě podpoří.‘ Toto bezpodmínečné přijetí rodiči buduje u dítěte jeho zdravé sebepojetí.” Proto bychom si měli dávat pozor na slova, která pronášíme směrem k dítěti a jak ho hodnotíme.

Dejte si pozor na to, co říkáte

Hodně z toho, čím budou naše děti zítra, závisí na tom, jak se k nim chováme dnes. Je jasné a normální, že nám sem tam ujedou slova, která jsme pronesli v rozčilení. Zde je důležitá omluva a vysvětlení dítěti, proč jsme se tak chovali. Žádný rodič není dokonalý. I pro nás je to proces učení. Ale trocha uvědomění a přemýšlení o slovech může znamenat obrovský rozdíl.

„Nedělej/nedělej to, jinak…“

 Ať se vám to líbí nebo ne, tohle zní jako šikana. Taková prohlášení děti zastrašují a mohou je nutit dělat cokoli, co se jim řekne, aniž by chápaly skutečný důvod, proč se  to po nich žádá. Vždy je vhodné vyjmout část „nebo jinak“. Nahraďte ji skutečným důvodem.

„Přestaň, lidi se na tebe dívají.“

Jinak řečeno, učíte děti starat se vždy o to, co si o nich lidé myslí. Jak vyrůstají, začnou hledat přijetí a uznání od ostatních. „Lidé“ začnou hrát hlavní roli v jejich rozhodovacím procesu. Budou se neustále ohlížet na to, co si o nich a jejich aktivitách v životě, myslí ostatní.  Budou žít podle nich. Mnohem lepší způsob, jak to říct, by byl: „Toto chování je nepřijatelné. Musíš s tím přestat.“ To stačí, jasně mu dáte najevo, že s tím má přestat, protože to není vhodné, nikoliv, že ho lidé budou odsuzovat.

„Nejsi miminko. Přestaň plakat.“

Chlapci nepláčou. Muži nepláčou. Dospělí nepláčou. Co to máme s tím pláčem? Nikde není psáno, že by hněv souvisel s pohlavím nebo věkem. Ani žárlivost, ani netrpělivost. Proč smutek? Je to prostě způsob, jakým lidé vyjadřují smutek. Všichni mohou plakat.

„Zklamal jsi mě.“

Zde je nesmírně důležité oddělit čin od osoby. Výše ​​uvedeným tvrzením ve skutečnosti myslíte, že jste zklamáni nějakým činem dítěte, ale mluvíte o jeho osobě. Mnohem lépe zní. „Jsem zklamaný/á, že _____(ten čin)__.“ To jasně vyjadřuje, že zklamáním byl konkrétní čin dítěte, nikoli dítě samo.

„Jsi lepší než on/ona.“

Tohle je opačný extrém. A setkáte se s ním často. Rodiče mají pocit, že tím dělají svým dětem radost. Ale opak je pravdou. Naší hlavní povinností jako rodičů je vybavit naše děti tak, aby žily šťastný život a byly připravené na budoucnost – a velkou část toho zahrnuje i to, abychom je naučili přijímat ostatní lidi takové, jací jsou.

„Mohl jsi to udělat mnohem lépe.“

Když dítě přijde se svým výtvorem – obrazem, skicou nebo výtvorem, podívejte se na něj z jeho pohledu. Pro dítě je to dokonalé. Obdivujte to tak, jak to vidí ono. Pokud máte v úmyslu navrhnout nějaká vylepšení, držte se toho. Nejprve obdivujte úsilí – tohle je tak skvělé, tohle vypadá tak dobře, je vidět, že sis s tím dal hodně práce atd. Návrhy by měly být vždycky otázkami. „Myslíš, že by růžová vypadala líp? Víš to lépe, ale jen se ptám. Jsem zvědavý.“ Tímto způsobem dáváte dítěti možnost rozhodnout se. Možná to zváží a odmítne, ale určitě si to rozmyslí.

„Jsi ve všem nejlepší.“

Chválit děti je v pořádku, ale přehnaná chvála se nedoporučuje. V okamžiku, kdy vytvoříme tento smyšlený svět, kde jsou nejlepší, zastavíme jejich růst. Další věc, kterou si interpretují, je, že nemohou akceptovat, že by někdo jiný byl v něčem lepší než oni. Vždyť jsou nejlepší, že? Když je to zakořeněné v jejich myslích, představuje to problém s navazováním přátelství a spolupráci v týmu. A vyrovnání se s prohrou. Zkuste to jinak: „V tomhle se zlepšuješ.“ „Miluji, jak se začínáš učit nové věci a jak rychle se zlepšuješ.“ To jsou spíše povzbudivá tvrzení.

„Jsem dospělý, a tak to můžu dělat. Ty ne.“

Pokud se nejedná o něco, co specifikuje věk nad 18 let, tak takové tvrzení podkopává sebevědomí dítěte. Je to nenápadné poselství, že věk má přednost před dovednostmi. A to není pravda.

„Nesnáším tě, když tohle děláš.“

Nenávist je extrémní a vážné slovo. Při použití vytváří kolem akce nebo osoby silné negativní pole. Místo takového silného slova jsou přijatelnějšími náhradami slova jako „preferuji“, „raději bych“, „lépe bych“. A také pamatujte, že děti si od vás tato slova přejímají. Když v našem každodenním slovníku používáme slovo „nenávist“, děti ho používají také. „Nesnáším sestru.“ „Nesnáším basketbal… mrkev…tyhle boty.“

Autor: Petra Kubalová, profesionální koučka

Zdroj: kniha Teorie typů, medium.com/illumination

Foto: Pexels.com / autor foto Kaboompics.com

Tagy:

©2025 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account