Lenka Kohoutová je žena, která nenechává věci jen tak plynout. Je ředitelkou Domova Sulická, poradkyní ministra financí pro sociální oblast a neziskový sektor, máma, babička a také kandidátka do Poslanecké sněmovny. V životě má jasno: poctivá práce, odvaha měnit věci a schopnost stát si za svým – to jsou hodnoty, které ji definují.
Mluví přímo, ale nikdy nezapomíná na lidskost. V našem rozhovoru jsme se dotkly nejen práce, která má smysl, ale i odvahy postavit se systému, hledání rovnováhy mezi soukromím a službou druhým či toho, proč ženský hlas do veřejného prostoru jednoznačně patří.
Lenko, jak byste se představila čtenářkám, které Vás neznají?
Asi jako úplně normální ženská, která miluje svoji rodinu, práci a život sám. Věnuji se mnoho let sociální oblasti a pořád mě to naplňuje. Snažím se udržet v kondici, takže když mám čas, jezdím na kole, plavu nebo lyžuji. Vařím, pěstuji bylinky a raduji se z každého dne, kdy můžu být zdravá a aktivní.
Mluvíte často o tom, že věci se dají změnit. Máte zkušenost s tím, že to jde i tam, kde to zpočátku vypadalo beznadějně?
Určitě. Před jedenácti lety jsem nastoupila jako ředitelka Domova Sulická, tehdy šlo o klasický ústav pro osoby se zdravotním postižením. Žádné soukromí, žádné důstojné zázemí. Pokoje pro pět lidí, nábytek v dezolátním stavu, toalety bez dveří… Neřešil se běžný život klienta, jen provoz a rutina. Dnes máme čtyři budovy a tři byty, 255 zaměstnanců a 314 klientů. Vytvořili jsme domácnosti s jednolůžkovými či dvoulůžkovými pokoji, přístup zaměřený na člověka. Klientům pomáháme tam, kde to potřebují – ale vždy s respektem k jejich autonomii. Za těch jedenáct let jsme z ústavu udělali domov. A o to šlo.
To zní jako obrovská proměna. Co všechno bylo zapotřebí?
Především změna v myšlení. Najala jsem skvělý tým – část lidí odešla, ale většina zůstala a šla do změn se mnou. Dnes máme klienty, kteří se zcela osamostatnili – zhruba 50 lidí odešlo do chráněného nebo běžného bydlení. Dvacet dva našich klientů trvale pracuje, další se vzdělávají nebo trénují pracovní návyky v terapeutických dílnách.
Zavedli jsme paliativní péči pro osoby s mentálním postižením, alternativní komunikaci, duchovní doprovázení, podporu vztahů, dokonce i sexuální důvěrníky. V domově pro osoby se zdravotním postižením pak třeba multismyslovou místnost nebo vzdělávací centrum pro pracovníky v sociálních službách.
Setkala jste se někdy s nepochopením kvůli své práci?
Bohužel ano. Změny vždycky budí emoce. Když chcete věci posunout, občas si někoho proti sobě postavíte. Mnozí vlastní frustraci řeší anonymy a udáními. Když jste jiná, bývá to tak. Zažila jsem třeba i absurdní udání, že týrám ryby v jezírku. V loňském roce, když jsem chtěla změnit systém v domově pro seniory a změnila ho, přišlo k nám 25 kontrol za rok. I když všechny dopadly dobře, stále přicházejí další.
Ale nenechala jsem se tím zastavit. Vím, proč to s celým týmem dělám – a pro koho. Naše práce je o lidech, když chcete něco změnit takzvaně od podlahy, občas to bolí, ale klienti z toho mají následně jen klady, a to je důležité.
Co je pro Vás v téhle práci nejdůležitější?
Důstojnost. Chci, aby lidé, kteří jsou u nás, mohli žít co nejsvobodněji. A současně chci vytvořit dobré podmínky pro tým, který tu náročnou práci každý den odvádí. Bez dobrých lidí by to nešlo.
Kde berete energii?
Miluju svoji práci. Když už jsem ale hodně unavená, sportuju. Vyčistím si hlavu na kole nebo na sjezdovce. Hodně mi pomáhá rodina – mám kolem sebe skvělé zázemí. A nejnověji mě dobíjí vnuk Antonín – dodavatel radosti a energie v jedné osobě.
Hodně ráda cestuji, ale nemám jen to jedno místo, které je jen moje. Jsem extrovert, bez lidí okolo sebe vydržím být jen chvilku. Jinak jsem Pražák, a to do morku kostí, takže když se můžu jen tak projít po městě, je to pro mě pohlazení na duši. V Praze chodíme s dcerou hodně do divadel a na koncerty, to je potom úplná Nirvána.
Nezůstáváte ale jen v roli ředitelky, kandidujete i do Poslanecké sněmovny. Proč?
Protože vidím, že nestačí dělat věci dobře jen ve vlastní organizaci. Potřebujeme systémové změny. Sociální služby nemohou být závislé na každoročním rozpočtovém chaosu. Potřebujeme stabilní financování, méně byrokracie a lepší ohodnocení pro lidi, kteří tuhle práci dělají. Politiku často kritizujeme, ale když chceme změnu, musíme se do toho pustit sami. Mám zkušenosti, energii a chuť věci posouvat.
Máte nějaké heslo, kterého se držíte?
Možná ne heslo, ale postoj: Slušnost není slabost. Je to rozhodnutí. Věřím, že i politika se dá dělat bez křiku, obstrukcí a nadávek. A pokud má společnost fungovat, musí jít příkladem i její zástupci. Lidskost, férovost, respekt – to nejsou prázdná slova, ale základy, na kterých můžeme stavět.
Co je pro Vás v životě a práci klíčové? Jaké hodnoty vyznáváte?
Kolegialita, přímost, uvěřitelnost. Mám ráda týmovou práci a ráda pomáhám posouvat se mým kolegům dál. Pokud se ptáte na mé hodnoty, pak jsou to lidská práva, svoboda, možnost rozhodovat se sám za sebe. To jsou hodnoty, které nejenom já, ale i můj tým držíme jako zásadní hodnoty, podle kterých pracujeme.
Mluvíte s velkou empatií. Jak propojujete lidskost s vedením velké organizace?
Myslím, že empatie je v řízení výhodou, ne slabostí. Umět naslouchat, vnímat druhého, to je základ dobré spolupráce. A také férovost a přímost. Když něco nejde, řeknu to. Když něco nefunguje, řeším to. Nechodím kolem horké kaše, ale nikdy nejdu přes lidi.
Pomáháte lidem, kteří jsou „jiní“. Jak společnost zvládá jinakost?
Zlepšuje se to. Ale pořád se setkávám s předsudky – třeba, že se lidem s mentálním postižením automaticky tyká. Přitom by si zasloužili stejný respekt jako kdokoli jiný. Jsem ale plná naděje, každý rok vidím víc porozumění a přijetí.
Co Vás na Vaší práci těší nejvíc?
Když vidím konkrétní příběhy. Klient, který se postaví na vlastní nohy, najde si práci, přátele, partnera. Když mi pak někde na ulici řekne: „Já to dokázal!“ – to je něco, co ve mně zůstane. Nejsou to velká gesta, ale malá vítězství, která mě denně utvrzují v tom, že to celé má smysl.
Co byste ráda, aby si lidé jednou vybavili, když uslyší Vaše jméno?
To je ta, co dělá kus poctivé práce pro druhé. Možná to je ta, co dělá v sociální oblasti rozruch, který jde správným směrem. Pokud si však nikdo nic nevybaví, vůbec to nevadí, vím co dělám, vím, jak pracuje celý tým a pro koho tu dnes jsme.
Co byste vzkázala ženám, které se chtějí pustit do vedení, podnikání nebo třeba politiky?
Nebojte se. Možná to nebude vždy jednoduché, možná zažijete nepříjemnosti, ale změnu neudělá nikdo jiný než my samy. Potřebujeme i ženský hlas ve veřejném prostoru – rozvážný, pevný a empatický. Jen nechoďte do politiky s tím, že na vás bude kdokoliv brát ohled, protože jste žena. Je to tvrdá práce pro tvrdé povahy. Neodrazuji vás. Jděte do toho. Je to na nás jakou budeme mít sněmovnu a jaké politiky.
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
