18147

Od diagnostikované hraniční poruchy osobnosti, přes špatný zdravotnický systém a pokus o sebevraždu, až po nalezení smyslu života a pomáhání druhým. Jaký byl a je život Jany Krejčí, peera v komunitním centru?

Přecitlivělost nebo opravdový problém?

Jana se potýkala s psychickými problémy už od dětství. „Ze začátku jsem si připadala prostě jen přecitlivělá. Ve škole jsem o tom, co cítím, mluvit nechtěla. Nepřišlo mi, že je školní prostředí připravené takové situace řešit. Navíc lidé tehdy neměli o psychických problémech téměř žádné povědomí.“

Místo školy se jí tak snažila být oporou alespoň rodina. I přesto se ale nepodařilo předejít pokusu o sebevraždu a hospitalizaci na JIP. „V pubertě jsem se hodně cyklila v depresích, úzkostech, neměla jsem téměř žádné přátele. Nevycházela jsem ven a prostě jsem se všeho bála. Do toho se přidaly také poruchy příjmu potravy a sebepoškozování. V mých 15 letech jsem přestala chodit do školy a asi po třech měsících doma jsem se předávkovala léky.“

Janu tehdy hospitalizovali na dětské psychiatrii, kde si poprvé začala uvědomovat, v jak špatném stavu je celý systém. „Moje rodina jednoduše nevěděla, jak ke mně přistupovat. Nevěděli to ani ve škole. Jenže v psychiatrických nemocnicích s těmi lidmi nikdo nemluví. Dítě je prostě vhozeno samo do špatného systému. Neměla jsem tak šanci vyřešit své problémy, což mělo za následek další tři hospitalizace na psychiatrii, tentokrát už pro dospělé. Celou dobu se mi v hlavě honila myšlenka, že se mi nelíbí, jak je to celé nastavené. Já potřebovala pomoc, ale nedostávalo se mi jí. Toužila jsem po tom, aby mě vyslechl někdo, kdo mi porozumí, kdo bude vědět, co opravdu cítím. Ne někdo, kdo to má načtené z knih.“

Každý může dát svému životu smysl

Kvůli přetrvávajícím potížím Jana nedokončila střední školu a z terapeutické komunity, do které měla na rok a půl nastoupit, předčasně utekla. Pak ale nastal bod zlomu. Zjistila, že existuje možnost, jak pomoci sobě i ostatním díky tomu, čím si v životě prošla. „Přišlo to úplně z čista jasna, ani jsem nevěděla, že taková práce, peerství, vůbec existuje. Narazila jsem na ni na jednom pracovním portálu a zkusila jsem poslat motivační dopis. Nadchlo mě to tolik, že jsem byla ochotná udělat pro to místo úplně všechno. Moc jsem si přála pracovat jako peer. Když viděli, jak jsem horlivá, vzali mě i bez povinného peer kurzu.“

Peer je dle jejích slov vrstevník, člověk s vlastní zkušeností, někdo mezi terapeutem a kamarádem. „Takový člověk terapii ani dělat nemůže, nemá k tomu kompetenci. Jeho práce je o porozumění a přijetí. To znamená, že já přijímám klienta takového, jaký je, s jakýmkoli problémem. A on stejně tak přijímá mě, jako nedokonalého člověka, který má také temné chvilky, ale už našel cestu, jak s nimi žít. V tom vidím zásadní rozdíl oproti nemocnicím, kde se vám lékař neotevírá a ani kvůli etickým zásadám otevírat nemůže. Mě osobně ale pomáhá kontakt s lidmi s podobnými problémy více než odborný personál, a tak ve své práci spatřuji obrovský smysl. Jsem za to zároveň velmi vděčná, protože smysl se prostě nenachází jen tak na ulici. Ale já celou dobu věřila ve slova Viktora Frankla, že každý může dát svému životu smysl. A já dala.“

Síla osobního příběhu

Díky obrovskému odhodlání a píli nakonec Jana absolvovala i zmíněný kurz. „Samozřejmě je lepší ucházet se o práci až po dokončení kurzu. Jeho velká část je totiž věnovaná zpracování osobního příběhu a jeho prezentaci, takže se naučíte otevřeně mluvit o své minulosti, což pak vlastně děláte jako peer každý den v práci. Musíte být ochotní s lidmi sdílet to dobré i to špatné. Já jsem třeba při své prezentaci v kurzu od začátku do konce brečela, bylo to pro mě hodně náročné. Ale brečela jsem dojetím, protože jsem vzpomínala na to, když jsem si v 15 letech myslela, že se nedožiju 18, v 18 jsem si myslela, že se nedožiju 20 a teď doufám, že tady budu ještě nejmíň do 90.“

Foto: se souhlasem Jany Krejčí

Jana momentálně pracuje jako peer ve volnočasovém klubu, kde se scházejí lidé převážně s těžšími duševními onemocněními. Společně tráví čas například tréninkem kognitivních funkcí, malováním, vařením nebo různými výlety. Zaměstnanci jsou jim zároveň k dispozici pro individuální konzultace. „Program přizpůsobujeme tomu, kdo k nám zrovna v daný den přijde. Když jde o partu chlapů, jdeme si házet na koš, jindy zase jen tak posloucháme hudbu nebo hrajeme na kytaru. Tvoříme hodně otevřené, rodinné a bezpečné prostředí, do kterého může kdokoliv přijít. Komunita se hodně proměňuje, ale to je pro nás vlastně úspěch, protože to znamená, že si lidé našli práci, a tak k nám přestali chodit. Jsme jednoduše takovým přemostěním mezi psychiatrickou nemocnicí a světem venku.“

I špatné emoce patří k životu

Také po psychické stránce je na tom Jana mnohem lépe. „Není to vždycky ideální, ale má práce mi dala smysl, směr, a to je to, k čemu se vracím, když mám těžší dny. Vím, že mám důvod vstát z postele. Zároveň mám diagnózu hraniční porucha osobnosti, takže to není o tom, že bych se uzdravila a byla zdravá už navždycky. Nemám ale ráda tyhle diagnózy a škatulky, a tak vám můj život popíšu spíše takhle – občas jdu z extrému do extrému. Když mám vztek, ničím věci, když jsem smutná a ujede mi vlak, mám chuť se zabít. Naopak když vysvitne slunce, je to pro mě úplná euforie, jako bych byla na drogách. Ale já jsem se s tím naučila žít a mám to ráda. Když přijdou těžší dny, prostě si je odžiju. Řeknu si, že budu doma, nebudu se mýt a budu jen ležet v posteli a přejídat se. Ale třeba jen do neděle, pak vstanu a umyju se. Dovolím se pobabrat ve smutku nebo depresi, ale nenechám, aby mě to pohltilo. Zároveň si musím často připomínat, že negativní pocity a sebenenávist nejsou mé pravé já, v tu chvíli mě ovládá moje nemoc. Také mi pomohlo zjištění, že žádný pocit není trvalý, a tak vím, že ani smutek nebude trvat věčně. Sem tam se ale objeví a já jej nechci potlačovat. Emoce prostě k životu patří.“

Jana stihla dohnat i všechny resty ze střední školy a má tak prostor soustředit se mimo peerství ještě na osvětu o duševním zdraví. „Pro každého vede cesta jinudy. Mě hodně pomohlo přestat říkat ne na různé příležitosti. Mohla jsem tak začít přijímat sama sebe skrz různé zážitky. Překonala jsem strach z chození venku a ze setkávání s lidmi. Už je od sebe neodháním, přijímám je a tak, jak mají oni rádi mě, mám ráda i já sama sebe. Díky tomu se momentálně můžu účastnit besed, seminářů a preventivních programů. Mám za sebou i přijímací zkoušky a chystám se dále studovat.“

 

Autorka: Barbora Štarhová

Foto: se souhlasem Jany Krejčí

Tagy:
2 Komentářů
  1. INOMA 1 týdnem ago

    Vůbec jsem o takových možnostech neslyšela. Klobouk dolů. 😉

  2. Romana Mlynářová 1 týdnem ago

    Silný příběh, přeji hodně sil.

Napište komentář

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account