14610

Některá setkání si jednoduše pamatujete až do konce života. S trochou štěstí mezi ně bude patřit i to s Markem Dvořákem. Pokud ho tedy přežijete. Kdo je tenhle muž vlastně zač a čím jsou minuty po jeho boku tak výjimečné?

Obrovský vliv, ale influencer to není

Vzhledem k počtu článků, podcastů a osvětových příspěvků jste s ním už pravděpodobně (alespoň na pár sekund) měli tu čest. Na kariéru influencera se ale rozhodně nechystá. Nebo třeba jednou? Pojďme to ale vzít pěkně od začátku…

„Když jsem byl malý, byl mi velkou inspirací můj strejda, který je policista. Ta profese mi přišla hrozně super, a tak jsem si vyrobil falešný služební průkaz, se kterým jsem jezdil po sídlišti na kole s houkačkou a zastavoval ostatní cyklisty. Chtěl jsem být policistou taky proto, že mám rád spravedlnost, a naopak nemám rád bezpráví nebo šikanu.“

Postupem času ale zjistil, že být mužem zákona asi není úplně cesta, kterou by chtěl jít. „Všichni si o mě mysleli, že teda chci být policista, a tak když jsem později chtěl být místo toho doktorem, dlouho jsem to tajil. Trochu jsem se styděl, protože jsem nedokázal naplnit svůj slib.“

Foto: se souhlasem Marka Dvořáka
Foto: se souhlasem Marka Dvořáka

No, vlastně díky bohu. Marek si tehdy začal hrát na něco, na co už si teď rozhodně hrát nemusí. Jeho profesi s jistotou řekne minimálně 155 000 lidí, kteří se od něj denně učí na jeho instagramovém účtu, jak zachraňovat životy. I když to vlastně začalo nejdřív dost amatérsky. „Když jsem ještě doktor nebyl, hodně jsem se do toho cpal. Všechno jsem diagnostikoval a zjišťoval. Teď se to spíš snažím utajit. Chci, aby mě lidi brali jako člověka, ne jako doktora.“

S ADHD nemůžete na medicínu…nebo jo?

Svůj smysl pro správnou diagnostiku předvedl Marek už při studiu na vysoké škole, kdy si sám určil diagnózu ADHD. „Na medicíně jsme měli psychiatrii, kde jsme zrovna probírali tohle téma. Poslouchal jsem a najednou si říkám ty jo, já to prostě mám. Řekl jsem to přednášejícímu, ale ten mi odpověděl, že to není možné, že bych přece nebyl v páťáku na medicíně. Ale já jsem si tím byl jistý, naplňoval jsem všechny kritéria. Tak mi řekl, ať přijdu po vyučování do jeho psychiatrické ambulance a udělal mi testy.“

„Když viděl výsledky, tak mi moji diagnózu potvrdil. Já mu na to jen řekl, že jsem to věděl. Docela se divil, že jsem se na medicínu vůbec dostal, ale pak mi vysvětlil, že si to nejspíš kompenzuji inteligencí. Dokážu totiž za krátkou dobu načerpat hodně informací a udržet si je. Mít ADHD mi vlastně nepřijde jako překážka. Využívám toho i ve své práci, protože urgentní medicína je přesně o tomhle – prostě nemáte jednoho pacienta v autě, ale slyšíte, že tam někde ještě křičí dítě nebo někdo něco říká – dokážu se prostě soustředit na všechno kolem. Někdy sice můžu působit trochu roztěkaně, ale umím si díky tomu posbírat všechny informace a vzít si z toho ty, které jsou pro mě důležité.“

Nebojte, když vás postřelím, tak vás ošetřím

S přibývajícím věkem vyměnil Marek ježdění na „policejním“ kole za výbavu na MMA a falešný průkaz za ten opravdový, ale zbrojní. „Dělám MMA, ale mám do toho fakt hodně daleko. To by se lidi, co se mu opravdu věnují, mohli cítit uraženě. Pro mě je MMA volnočasová aktivita, kterou jsme začali dělat s klukama na záchrance s jasným úkolem pro trenéra, že se přitom rozhodně nechceme zranit.“ To se docela povedlo…kromě pár šrámů, obroušených zubů a jedné zlomené nohy, jak jsem se později dozvěděla.

Co se týče zbraní, ty ho zprvu vůbec nelákaly. „Já jsem po zbrojním průkazu nikdy netoužil, ale můj švagr je docela fanda do zbraní, tak jsem si řekl, že do toho půjdu s ním jako podpora. Vlastně jsem se tomu před zkouškou ani moc nevěnoval, jednou jsem si to šel zkusit, ať vím, jestli se trefím do terče a ať se s tou zbraní trochu naučím. Když mě tam tak viděli, říkali mi, ať s ní hlavně na nikoho nemířím.“ (smích)

Foto: se souhlasem Marka Dvořáka
Foto: se souhlasem Marka Dvořáka

To se ale úplně tak nepovedlo, protože u závěrečných zkoušek Marek několikrát omylem namířil i na zkušební komisi. Což určitě nebyl důvod, proč zbrojní průkaz dostal (napoprvé, jen tak mimochodem). Podruhé už by tam prý nešel. „Ten komisař pořád uhýbal a já jsem mu říkal, že vím, že na něj nemám mířit. A pak se mě zeptal, jestli jsem doktor, tak jsem mu řekl, že jo, že ho kdyžtak ošetřím, když ho střelím.“ (smích)

Když zhoustne situace, berte bouchačku i na hřiště

Tak jako si Marek myslel, že nikdy nebude mít zbrojní průkaz, myslel si taky, že nikdy nebude mít zbraň. „Situace ale zhoustla, já mám rodinu a prostě nikdy nevíte. Můžete jít třeba po ulici a najednou na vás někdo vytáhne nůž. Tak jsem si tu pistoli nakonec koupil. Pak jsem teda měl období, kdy jsem ji nosil pořád u sebe. Ono je to logické – když už ji mám, tak ji budu nosit.“

Bohužel se stává, že když u sebe něco nosíte pořád, občas to i někde zapomenete. „No, zapomínal jsem ji teda docela často. Nejbrutálnější zážitek z té doby, kdy jsem ji měl pořád u sebe, i když teď budu vypadat asi trochu jako magor, byl, když jsem šel s mojí dcerou na dětské hřiště. Tak jsme si hráli, kolem nás maminky s kočárky a já říkám Laurince, že jí ukážu, jak se dělá výmyk. Chytil jsem se té tyče, otočil jsem se a najednou jsem si všiml, že mi bouchačka vypadla a normálně se válela na tom dětském hřišti, tak jsem ji rychle vzal a schoval, ale už jsem viděl, jak jen ty maminky kroutí hlavou.“ (smích) 

Jeden moment, co ti změní život

A tak jsme s Markem zavtipkovali, aby nemusel kvůli svým historkám nakonec vracet nedávné ocenění od Czech Social Awards v kategorii Social Impact And Change (Sociální dopad a změna, pozn. red.). Tu ale dostal plným právem, tentokrát beze smíchu. Už dříve totiž sdílel tipy na to, jak zachránit člověka v různých životních situacích, ale od momentu zásahu u dítěte Nikol Leitgeb se pytel se sledujícími na jeho Instagramu doslova roztrhnul. Začal tak své příspěvky doplňovat o čtivé texty a příklady z vlastní praxe, kterými edukuje širokou veřejnost.

„Měl jsem z té nominace na cenu upřímnou radost, ale nechtěl jsem to nikde cpát, chtěl jsem to nechat na lidech. A povedlo se.“ Během skvělého večera si tak kromě převzetí ceny stihl mimo jiné splést Danielu Drtinovou a Martina Veselovského s úplně cizími lidmi, kterým sděloval svou upřímnou radost z jejich přítomnosti nebo rozebírat prvočísla s Karlem Janečkem na pánských záchodcích.

Narůstající sláva na sociálních sítích ale pro Marka neznamená další změnu profese. „Je to taková souhra zvláštních náhod, že to zrovna frčí. Ale nechci se zbláznit a přikládat tomu nějaký význam. Dokud mi přijde, že budu mít co říct, budu to dělat. Ale nechci třeba dávat výpověď z práce a říkat, že teď budu influencer.“

Foto: se souhlasem Marka Dvořáka
Foto: se souhlasem Marka Dvořáka

(Ne)Influencer bez haterů

Do starter packu každého uživatele sociálních sítí by mělo patřit i psychologické poradenství pomáhající s vyrovnáním se s nenávistnými komentáři. Marek má ale štěstí, tuhle péči by (alespoň v souvislosti s hatery) nejspíš nepotřeboval.

„Musím říct, že mám obrovskou kliku na lidi, co mě sledují. Jsou mega loajální a jestli se pod mými příspěvky někdy najdou hejty, tak fakt minimálně. Ale stejně mě to štve. Jenže člověk, který to nikdy nezažil, si to neumí ani moc představit. Lidi na Instagramu mě totiž neberou jako osobnost, ale berou nějaký můj mediální obraz, který si sám vytvářím, a navíc mají pocit, že jsem nějaký jejich kamarád. Je to pro mě nová situace, ale zajímavá.“

„Horší je, když někdo napíše nějaký vykonstruovanější hejt. Třeba jak by se mi líbilo, kdyby někdo zveřejnil fotku, jak šlape v krvi mého syna. V téhle situaci jde vidět, že se to daného člověka dotklo a já nevím, jak reagovat. Zároveň si stojím za tím, že absolutně respektuji soukromí lidí a dávám si velký pozor, abych nepřidal fotografii, která už by nebyla zveřejněná v mediích nebo abych se nedotkl někoho z pacientů. Ochrana jejich soukromí je pro mě prioritou.“

Základní pravidlo proti syndromu vyhoření

Jak je ale možné, že se Marka dotkne komentář od cizího člověka po tom, co denně vykonává tak extrémně náročnou práci? „Jsem v ní úplně jinak nastavený než v normálním životě. Je to nějaký druh role, ochrany, abych se z toho nezbláznil. Třeba na letecké zažiju několik lidských tragédií za den, ale často se mi stane, že večer už nevím, u jakých případů jsem zasahoval. Prostě to po mě steče. Pak si mě zavolají třeba k soudu jako svědka a ptají se mě, co si z té nehody pamatuju a já popravdě říkám, že vůbec nic.“

V momentě zásahu je ale přítomný na maximum. „Při své práci používám jedno docela jednoduché pravidlo, které mi funguje a nechci se ho nikdy zbavit, abych nevyhořel. Ve chvíli, kdy zasahujeme, tak pro toho člověka udělám úplně všechno, co jde, bez ohledu na to, jestli je to třeba bezdomovec. S čistým svědomím říkám, že vyčerpám všechny možnosti na jeho záchranu, dostane všechny léky, ať stojí, co stojí, dostane krev, přístroje, prostě všechno na 1000 %. A tak i ve chvíli, kdy se to nepovede, zůstávám v klidu, protože vím, že by pro něj nikdo neudělal víc a prostě to tak mělo být. I když na to pak v nemocnici má třeba někdo jiný názor, tak pro mě je důležité, že si to obhájím sám před sebou.“

Foto: se souhlasem Marka Dvořáka

Zároveň není bezohledný a bere v potaz také názory ostatních. „Pokud při resuscitaci začínám mít pocit, že se to nepovede, ptám se svých kolegů, jestli to cítí stejně. Jestli mezi námi není někdo, kdo má pocit, že zraněného můžeme ještě zachránit. A ve chvíli, kdy tam je jeden, který řekne, že by to ještě chvíli zkusil, nemám s tím vůbec problém. Pokračujeme a buď se to povede, nebo ti lidi během dalších minut vstřebají tu informaci a ukončujeme to na místě.“

 

A kdo je tedy Marek Dvořák? Lékař letecké záchranné služby, Urgentního příjmu, vedoucí lékař Vzdělávání a řízení kvality na záchranné službě a v neposlední řadě také hrdý manžel a tatínek, který nesnáší lhostejnost a bezdůvodnou agresivitu, ale jinak je extrémně tolerantní vůči všem. Jak sám říká: „ať si prostě každý dělá, co chce, co uzná za vhodné a co ho dělá šťastným.“ A já vám přeju, abyste se s Markem setkávali pouze za plného vědomí a ve zdraví, abyste si mohli užít jeho skvělý smysl pro humor.

 

Autorka: Barbora Štarhová

Foto: se souhlasem Marka Dvořáka

Tagy:
4 Komentářů
  1. Inspirující a pěkný článek

  2. Ellie 3 dny ago

    Božííí! Sleduji i na IG a je to jeden z nejpřínosnějších IG profilů pro mě 🙂 Děkuju za článek!

Napište komentář

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account