Zuzana Maňasová je kondiční trenérkou České ženské hokejové reprezentace pod 18 let a také trenérkou v dámském fitness studiu Fanatic v centru Prahy. Cesta za úspěchem ale nebyla lehká. Jak zvládla najít ztracené sebevědomí a jít si za svým snem z pozice matky samoživitelky?
Krok do neznáma
Zuzana vystudovala hotelnictví a poté si našla práci v gastronomii. I když měla stálý plat a jisté místo, její sen byl jiný. „Od mala jsem milovala pohyb, už v deseti letech jsem předcvičovala aerobic v tělocvičně, kde jsem chodila s mámou. Chtěla jsem cvičit, makala jsem na sobě a když měl můj syn okolo tří nebo čtyř let, udělala jsem si trenérský kurz. Přála jsem si z gastra odejít, ale bylo to pro mě těžké rozhodnutí. Měla jsem jako matka samoživitelka strach opustit jistotu peněz a čekat na to, jestli budu mít dost klientek, abych nás uživila.“
Maminka malého Dominika se ale nehodlala vzdát. „Řekla jsem si, že to prostě risknu. Chtěla jsem si jít za svým snem, po kterém jsem už dlouho toužila. Opustila jsem gastronomii a začala pracovat na recepci ve fitness studiu, kde jsem v té době vedla skupinové lekce. Bylo to hodně náročné, než jsem si našla stálou klientelu. Nebýt tehdejší skvělé kolegyně a také mé rodiny, nejspíš bych nic z toho neměla. Právě má vedoucí byla totiž tou, která mi podržela místo na recepci, když jsem se dvakrát rozhodla odjet i se synem na 5 měsíců na Mallorcu, abych si vydělala nějaké peníze a také mi byla velkou oporou a pohonem k tomu stát se osobní trenérkou. Navíc jsem měla pomocnou ruku od mé maminky a dvou bratrů, kteří se rozhodli odstěhovat za mnou do Prahy. Všem patří největší dík, protože občas už jsem byla kvůli množství práce vážně unavená. Do toho byl Domča ještě malý, takže nemohl zůstat sám doma a já neměla auto. Jezdili jsme na tréninky s hokejovou taškou vlakem tam a zpátky a když nad tím zpětně přemýšlím, vůbec nechápu, jak jsem to zvládla. Ale teď na to ráda vzpomínám, protože tyhle časy mě hrozně moc posílily.“
Tvrdá práce ale brzy přinesla své ovoce. Zuzanu si oblíbilo spoustu návštěvnic fitness studia a ze dvou klientek na skupinové lekci se tak stal sál naplněný padesáti ženami. Díky tomu mohla opustit práci na recepci a začít trénovat mimo skupinových lekcí i ty individuální.
Hokej v srdci
Tam ale její cesta ještě rozhodně nekončila. „Jednoho dne zazvonil telefon s nabídkou, která mě naprosto šokovala. Z dotazu, zda bych měla zájem o to stát se kondiční trenérkou České ženské hokejové reprezentace U18 nebo U16, se mi rozbušilo srdce. Byla jsem z toho hrozně v šoku. Nikdy jsem totiž neměla velké sebevědomí. Na své lekci jsem mohla mít plný sál a stejně jsem si pořád říkala, že nechápu, proč chodí zrovna „na mě“. A tak stejně jsem nechápala, proč kondiční trenér A-týmu zavolal zrovna mně. Na jeho slova ale nikdy nezapomenu. Řekl mi, že si mě vybral nejen proto, jaký jsem trenér, ale i proto, jaký jsem člověk. Že by moc rád měl v týmu někoho, jako jsem já. Slyšet tyhle věty bylo vážně krásné a já mu za to dodnes děkuji. Proto byla má odpověď na jeho otázku jednoznačná – ano.“
Tým ženské hokejové reprezentace trénuje Zuzana dodnes. Bohužel mají k dispozici jen málo kempů, na kterých by mohly společně rozvíjet svou fyzickou kondici, a tak zkouší vymýšlet cesty, jak se stát silnějšími alespoň na dálku. „Když jsme měly před mistrovstvím světa, trénovaly jsme společně on-line podle mých cvičebních videí. I tak se ale těším na každé další osobní setkání. Díky tomu, že máme všichni hokej v srdci, tvoříme s realizačním týmem opravdu super partu.”
Syn Dominik občas bývá holkám na kempech parťákem. „Jezdí s námi, když zrovna může a nemá nějaké své klubové povinnosti. Sem tam si odjede nějaký nájezd a moc si to užívá. Chtěla bych s ním trénovat i individuálně, ale to nejde. Máma je máma, to jsou oči v sloup a konec, neudělám nic. Díky němu jsem se ale začala věnovat po kondiční stránce i dětem, pomáhala jsem trenérům a kompenzovala si tak peníze, které nám ze začátku chyběly – prostě jsem odtrénovala a nemusela jsem pak za syna platit.“
Finanční situace ale nebyla jedinou motivací. Zlepšování techniky cvičení a fyzické kondice dětí ji opravdu naplňuje. „Během pandemie jsme spolu cvičili on-line, což bylo skvělé. Třikrát týdně makali a já měla obrovskou radost, že můžu udělat něco proto, aby se hýbali. Lekce jsem navíc nahrávala a videa pak posílala těm, kteří si chtěli později v karanténě zacvičit. Ukázky můžete vidět na Instagramu @fitness_zuzana nebo na facebookových stránkách Zuzana Maňasová – osobní a kondiční trenér.“
Minulý rok také začala spoluhráče z Dominikova týmu trénovat ve studiu, kde pracuje, aby je naučila techniku cviků a to, na co není v klubech čas. Letos už pomáhá přímo v klubu, konkrétně u dvou tříd. Navíc plánuje týdenní pobyt na Mallorce pro děti a jejich maminky, který bude zaměřený na kondici, kompenzaci a celkově odpočinek po náročné sezóně.
Muži nebo ženy?
Pokud se ptáte, zda nemá ambice trénovat i muže, tak rozhodně ne. „Není to tak, že bych chlapům neuměla dát do těla, ale trénování žen mi prostě přirostlo k srdci a cítím se při tom komfortně. Zároveň jsem moc ráda, že v realizačním týmu ženského hokeje nás stále více přibývá. Holky se totiž před muži stydí, nikdy jim přesně neřeknou, jaká je jejich situace. Nejdříve jdou za ženou a až pak, když je nejhůř, tak za mužem (doktorem nebo trenérem). Třeba v případě ženských problémů – to prostě chlap nikdy nepochopí, no ne?“
Muže si ale nepouští ani do osobního života. „Někdy si postesknu, že bych s někým chtěla být, ale to je vždycky jen na chvíli a pak si uvědomím, že bych neměnila. Lidé okolo se mě ptají, proč nemám víc času na sebe nebo nepracuji na tom, abych si někoho našla. Ale já to neumím. Nikdy bych nevyměnila třeba zápas svého syna za to, že bych šla s kamarádkami někde na akci. Sportu jsem jednoduše obětovala svůj život, 90 % času jsem na stadionu nebo ve fitku, takže na vztah už ho vlastně moc nezbývá. Navíc by to musel být muž, který nejen, že bude mít rád cizí dítě, ale také bude mít hokej (a obecně sport) v srdci – stejně jako já. Na takového jsem zatím nenarazila.“
Zuzčin život ale není jen o práci. Její prioritou je vzít Dominika každý rok na dovolenou, aby si společně vynahradili zimní dřinu. „Volný čas je pro nás sice vzácný, ale o to více si pak vážíme všech chvil strávených mimo Prahu.“
Buď sám sebou
Úspěch se často pozná tak, že lidé začnou napodobovat to, co děláte a myslí si, že se jim bude dařit úplně stejně. Ani Zuzana nebyla výjimkou, která by se s takovým člověkem nesetkala. „Některé trenérky se jednoduše snaží napodobit styl těch ostatních. Neštve mě to, spíše je mi to líto. Myslím, že kdyby byly samy sebou, budou mít mnohem větší klientelu. Každá trenérka má totiž „to své“ – ať už jde o křičení, gesta nebo slova a díky tomu ji vyhledává určitý typ lidí. Já mám takové pohodářky, usměvavé holky, protože sama jsem taková. Své lekce si už 8 let sestavuji podle toho, kdo na ně zrovna ten den přijde. Podívám se, přemýšlím, co zrovna budeme cvičit, a tak vymyslím celý trénink. Nikoho nenapodobuji. Zároveň se snažím být empatická a dát na výběr z několika obtížností při daném cviku, protože jak zmiňuji na každé mé lekci – každá jsme na tom jinak.“
Ženy, které navštěvují Zuzčiny lekce mají navíc rozdílné cíle. „Mám tak 60 % klientek, které chtějí jen udržovat nebo zpevnit postavu, což je úplně to nejjednodušší. Pokud ale přijde nějaká žena, která by chtěla zhubnout, nemažu jí med kolem pusy a narovinu říkám, že cvičení nestačí, že bude muset sáhnout i do jídla nebo třeba pití alkoholu. Často si myslí, že vypít denně láhev prosecca je v pohodě, ale ono není. Velká pravda je, že láhev vína večer s přítelem je velmi častá. Potom je ale cesta za hubnutím velmi obtížná.“
Ztracené sebevědomí
Zuzana roky nepracovala pouze na své postavě, ale také svém sebevědomí. I když to byl místy běh na dlouhou trať. „Dříve bych nabídku od nároďáku odmítla jen proto, abych nemusela být ve stresu. Říkala jsem si, že raději budu stažená na té recepci a budu mít svůj klid. Ale čím více lidí mělo o mé lekce zájem, tím více se mi zvedalo sebevědomí, takže jsem si říkala, že musím hlavně makat víc a víc. Chtěla jsem něčeho dosáhnout, být stále lepší – hlavně pro svého syna. Být hokejová máma samoživitelka totiž není vůbec jednoduché.“
„Strašně dlouho mi trvalo se za něco pochválit nebo si prostě jen říct, že jsem dobrá. Kdybych si ale neprošla tak trnitou cestou, na které jsem neměla nic zadarmo, nedokázala bych to asi ani dnes. Chtěla bych ale říct, že všeho se dá docílit, všechno jde dokázat, jen člověk musí věřit, riskovat a jít si za tím, po čem touží. Já vždy věřila, že to zvládnu. I když jsem řešila jedno z mých největších rozhodnutí opustit manžela, šla jsem do toho s tím, že to dám, i kdybych si měla najmout chůvu a pracovat po nocích. Chtěla jsem být šťastná a vidět šťastně vyrůstat mého syna. A ono se to povedlo – koukám na něj, jak je na ledě skvělý, mám svou práci snů, trénuji národní tým a jsem si naprosto jistá, že každé mé rozhodnutí mělo smysl. A tak když budete věřit, bude i vaše cesta ta správná.“
Autorka: Barbora Štarhová
Foto: se souhlasem Zuzany Maňasové
Hezký článek
Dáváte sílu, je to milé.