3441

Když Gaby Dittrichová odjížděla studovat do Velké Británie, měla dojem, že si jde plnit svůj životní sen. Na cestě ji ale čekalo spoustu odboček, které nakonec vedly zpět do rodného Brna. Co vše musela překonat a jak to, že zpětně nelituje ani jednoho dne?

Sen nebo realita?

Gaby o Velké Británii hodně snila, a tak když v 17 letech dostala stipendium na tamější střední školu, neváhala a odstěhovala se z rodného Brna. „Život v Anglii mě hodně naučil. Odcházela jsem do zahraničí s vidinou toho, že umím anglicky a asi jsem šikovná, když stipendium dostali jen 3 lidi z celé ČR. Ale rychle jsem zjistila, že to byla jen nějaká moje iluze. Realita byla taková, že jsem se musela tvrdě stavět na nohy. Ale byla jsem příliš tvrdohlavá, nechtěla jsem si připustit, že to nedokážu. Takže jsem se tím prostě nějak prokousala.”

Po dokončení střední školy ji lákal život v Londýně, kde začala pracovat nejdříve jako au pair, poté obsluhovala v restauraci na okraji města. „Nevydělávala jsem ale dost peněz, takže jsem si musela najít práci ještě v kavárně. Můj den začínal v pět hodin ráno, v šest jsem otevírala kavárnu a po obědě jsem přecházela do restaurace, kterou jsme většinou zavírali kolem půlnoci. Už po pár měsících jsem si strašně nadávala, protože jsem to vůbec nezvládala. Člověk žije na minimální mzdě a sotva si může dovolit nějaké základní ubytování, jídlo a tím vlastně končí.“

Foto: se souhlasem Gabriely Dittrichové

Gaby toužila nejen po pravidelnějším režimu, ale hlavně nočním spánku. Našla si našla práci zpět v centru Londýna, tentokrát v obchodě. „Když nemáte vzdělání, vysokou školu nebo konexe, těžko najdete místo jinde než právě ve službách.“ Naštěstí se už pomalu blížil čas nástupu na prestižní školu University of Bath, obor Mezinárodní management a němčina, a tak hlavní město brzy opustila.

Korporátní svět? Ne, děkuji.

V novém městě dokázala zužitkovat své pracovní zkušenosti z obchodu a brzy se vypracovala na pozici Supervisor. Měla zodpovědnost za celou prodejnu, tudíž i vyšší příjem a splnila si tak další cíl, kterým byla samostatnost. Bath je totiž jedno z nejdražších měst v Anglii, takže si nepřála, aby její výdaje platili rodiče.

Studium mezinárodního managementu bylo bohužel krokem vedle. „Zjistila jsem, že mě to vůbec nebaví. Byla jsem obklopená lidmi, kteří chtěli studovat na Oxfordu nebo Cambridge, ale nedostali se tam. I přesto zůstali pořád hodně zaměření na sebe, na svou kariéru v korporátu, ale já jsem tenhle směr vůbec nechtěla. Chtěla jsem být tvůrčí, dělat věci podle sebe. I když jsem si myslela, že už v Londýně nikdy bydlet nebudu, nastoupila jsem tam na další vysokou školu, tentokrát se zaměřením na Design management. A najednou mi začal úplně jiný život.“

Síla vlastního názoru

„Celé studium nebylo o poslouchání přednášek, učení se věcí nazpaměť a psaní testů na známky. Naopak. Bylo to ve smyslu – tady máte projekt, postavte se k němu, jak uznáte za vhodné a přesvědčte nás, že je vaše řešení správné. A tak jsem najednou byla hozená do situace, kdy mám prezentovat svou myšlenku, ale nikdo mi neřekne, jak to mám nebo nemám udělat. Nejdříve jsem byla zmatená, ale pak to spustilo hnací motor mé tvůrčí činnosti.“

Foto: se souhlasem Gabriely Dittrichové

Škola byla zároveň kdysi zaměřená na tisk, takže součástí studia bylo i povědomí o tom, jak se tvoří knihy nebo časopisy a jak se pracuje s papírem a písmem. Vše do sebe zapadlo a finálním školním projektem se stal magazín Vagina-nomics, který se prodává ve výběrových obchodech po celé Velké Británii.

Když je vagína moc pohoršující

„Hledaly jsme se spolužačkou, jaký magazín ještě v Británii není. Vyplynuly z toho témata jako feminismusmenstruace, sexuální orientace, rovnoprávnost pohlaví nebo zdravý vztah s vlastním tělem. Nejvíce mě překvapuje, že i když Vagina-nomics existuje už téměř 5 let, stále se o těchto tématech moc nemluví a nejsou pro lidi automatická a přirozená.“

Tým se brzy rozrostl o zhruba dalších 30 lidí, kteří tvořili obsah časopisu. „Nakonec z toho vznikl bezpečný prostor ke sdílení pro všechny, kteří vypadali jinak, cítili se jinak nebo se chovali jinak, než je klasická cesta. My jsme jim pomohli nebát se a vytvořili jsme komunitu, ve které jsme se bavili otevřeně o všem možném, třeba o sexu a nahotě.“

Ohlasy na Vagina-nomics byly stále větší, a tak se tým rozhodl i pro sdílení mezi širší veřejnost. Překvapivě jim v cestě nestáli ani hateři, nýbrž samotné sociální sítě a britská vláda. „Na Facebooku jsme nemohli mít ani obchod, protože i když byly na produktech jen obyčejné nápisy, zavrhli to jako nevhodný obsah. Britská vláda pak řekla, že je slovo vagína pohoršující název, nepomohlo ani odvolání, takže jsme oficiálně registrovaní jako v-nomics. Teda kromě Instagramu, tam to může být plnohodnotně jako Vagina-nomics. Takže část lidského těla je údajně nevhodná… A zase se vracíme k tomu, že ani po 5 letech to lidem nedá spát, pořád jim dělá problém vůbec vyslovit ten název, natož s ním nějak fungovat. Ale my ho zachováme do té doby, dokud lidi nebudou komfortní a v pohodě s tím mluvit o vagínách a lidských tělech obecně. I když už se nyní soustředíme tematicky i na jiné oblasti.“

Po úspěšném dokončení vysoké školy se cesty obou zakladatelek rozdělily. „Já jsem v té době pracovala pro jeden z nejrychleji rostoucích start-upů v Británii, který mi nabídl rozjet pobočku v Berlíně. Když jsem ji přijala, vypukla pandemie koronaviru, takže jsem se nakonec místo do Německa přestěhovala zpět do České republiky a začala se dívat po různých příležitostech.“

Foto: se souhlasem Gabriely Dittrichové

Peníze nebo štěstí?

Jedním z osudových setkání bylo i s Kateřinou Vackovou, zakladatelkou Loono. „Ta žena mi nesmírně rozšířila mé zorné pole. Šla jsem z prostředí, kde jsem vydělávala fajn peníze, do úplně jiných podmínek v českém neziskovém sektoru, a i přesto mi to dávalo velký smysl. Kateřina mi ukázala hlavně ženské podnikatelské prostředí a já jsem v ten moment začala chápat, že to je něco, co by mě mohlo zajímat a naplňovat.“

Díky podnikatelské komunitě začala Gaby spolupracovat se zakladatelkami Femme Palette, mentoringové platformy zaměřující se primárně na ženy. „Nejdříve jsem se zapojovala skrz psaní blogů, pak i dalšími aktivitami. Tím pádem jsem už tak nějak zakotvila v České republice.“

Buďte kreativní, všechno ostatní udělají stroje

Měla ale pocit, že potřebuje i svůj projekt. ,,Chyběla mi tvůrčí činnost a kreativita, kterou v nás ve škole pořád podporovali. Začala jsem hodně psát, jelikož je to má oblíbená forma terapie. Nejprve jsem psala o bolesti, která pro mě byla symbolem konce jedné životní etapy. Pak jsem začala psát každý den, až z toho vznikl příběh, který měl se mnou pramálo společného. Ale protože jsem věděla, jak se tvoří kniha, vznikla z toho nakonec interaktivní publikace The (R)evolution of Love. Ta pojednává o různých formách vztahu a navádí čtenáře k tomu, aby měl rád v prvé řadě hlavně sám sebe.”

Právě kreativita, kterou si Gaby odnáší ze svých zahraničních studií, ji přijde velmi důležitá. „Nejsem moc nadšenec českého školství a myslím, že v dětech tuto dovednost spíše potlačuje. A to je obrovská škoda, protože pro mě je kreativita názor člověka, který by měl sdílet. Všichni na světě mají co předat, a o tom je i celý školský systém v Británii. Říkají vám, že váš názor je důležitý a stojí za to být slyšen. Problematika je vám komunikována formou diskuse a to, co si myslíte, je stejně důležité, ne-li důležitější než co si myslí učitel. Tady v Česku mám spíš pocit, že se učitelé staví na pomyslný piedestal a studenti musí jen sklopit hlavu, následovat jejich kroky a papouškovat.“

Kreativní přístup se velmi promítl právě do závěrečného univerzitního projektu, jehož výsledkem byl zmíněný magazín. „My založily Vagina-nomics, spolužačka udělala aplikaci na to, jak mluvit s dětmi o smrti, jiná zase značku pro čínskou medicínu, další pak sérii eventů pro zlepšení duševního zdraví zaměstnanců. Spektrum projektů bylo opravdu široké, a přitom zadání znělo jen – udělejte cokoliv.“

Foto: se souhlasem Gabriely Dittrichové

„Věřím, že tohle je jeden ze způsobů, jak se dá tahle dovednost efektivně podporovat. Protože když pak budete vpuštění do pracovního světa, poznáte, že umění být kreativní je hrozně osvobozující. Řeknete si, že napíšete knihu, něco vybudujete, prostě cokoliv uděláte jen proto, že můžete. Bohužel s tím lidé v Česku mají problém. Jsou zvyklí na přesně zadanou práci, kterou vykonají a podle předem dané škály někdo určí, zda ji udělali dobře nebo špatně. Měli by si ale uvědomit, že kreativita je dovednost číslo 1, a tak stojí za to ji rozvíjet, protože právě ona je unikátní všem lidem. Všechno ostatní za nás můžou udělat stroje.“

„Zároveň chápu, že pokud jste 18 let v systému, který ji nepodporuje, je strašně těžké ji v sobě znovu probudit. Já měla štěstí na svou rodinu, kteří i přesto, že nebyli z mého stěhování úplně šťastní, mi zůstali oporou a říkali, že na to mám. Pokud člověk takové okolí nemá a hledá víru sám v sobě, zvlášť tady v Česku, musí to pro něj být nesmírně těžké. Všechno se totiž hned převádí do negativních konotací, třeba že samochvála smrdí. A tak musíte mít hroší kůži, hlavně na začátku, kdy se na vás všichni budou dívat jako na blázna jen proto, že chcete něco vybudovat nebo dokázat. Ale pak, když už ta věc vznikne, budou chodit a říkat, jak je to skvělé, že jste se do toho pustili.“

Gaby také radí mít kolem sebe záchrannou síť lidí, kteří s vámi zůstanou, ať se děje cokoliv. „Nemusí to být rodina nebo partner, nemusíte se s tím člověkem znát ani nějak moc důvěrně. Jde o to, že když za ním přijdete s novým projektem, řekne vám, že je to super nebo se zeptá, jestli nepotřebujete pomoc. Důležité je, že vás neodradí a vy se tak můžete lépe soustředit na cíl. Mít svou síť, která vás podpoří, je důležité, zejména tady v Česku, kde není podnikání vnímáno jako něco úžasného. Lidé pořád vidí vyšší hodnotu v jistotě a teple korporátu, než ve svobodě a práci na volné noze. Ale to je pouze můj názor.“

Kouzlo přítomného okamžiku

I když se cesty Gaby a Femme Palette nedávno rozešly, start-upového prostředí se nevzdává. Nově otevřela co-workateliér v srdci Brna, Prostor pro klid, kde sdružuje kreativní duše a ty, co pracují na volné noze. „Chci, abychom se tady setkávali a vzájemně podporovali. Aby to bylo místo, kde se spojí práce s tvůrčí činností, takže se tady budou potkávat jak lidi, kteří klikají do počítače, tak ti, kteří chtějí malovat, šít nebo tvořit.“

„Také budu dokončovat koučovací výcvik a budu se ucházet o akreditaci ICF, abych mohla být oficiální akreditovaný transformační kouč. Je pro mě totiž nesmírně důležité poslouchat lidi, dávat jim hlas a dodávat jim kuráž, že na jejich názoru záleží. Jednoduše se snažím z Brna vytěžit maximum, zároveň ale nechci moc plánovat. I když to bude znít jako hrozné klišé, mým jediným cílem do budoucna je být šťastná a spokojená. Mám totiž tendenci vymýšlet pořád další projekty a neustále něco měnit, a tak bych se chtěla naučit prostě jen docenit daný moment a být více v přítomnosti. A i když to někdy píchne, že věci nejsou tak, jak jsem si je plánovala, například že jsem nechtěla žít tady v Česku, tak jsem za to ve výsledku ráda a nevrátila bych ani jeden den.“

 

Autorka: Barbora Štarhová

Foto: se souhlasem Gaby Dittrichové

Tagy:
2 Komentářů
  1. Kreativita, kouzelné slovo

  2. MartinaBěhalová 4 dny ago

    Velmi pěkný článek.

Napište komentář

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account