38311

Petra Sommerová si během svého života prošla třemi znásilněními, dvěma pokusy o sebevraždu a porodila jednoho krásného syna. Jak se dokázala vypořádat se svou minulostí, vyřešit trauma ze sexu a najít cestu k respektující výchově a kontaktnímu rodičovství?

Není poprvé jako poprvé

Většina lidí zažije ve svém prvním vztahu také svůj první sex. I když nemusí být dokonalý, odnáší si z něj hezké vzpomínky, nikoliv trauma. Petřin příběh je ale jiný. Osud ji vyvedl z omylu, když měla za to, že znásilnění znamená nechtěný styk většinou v noci, v parku a s cizím člověkem, rozhodně ne s blízkou osobou.

V době svého prvního dlouhodobějšího vztahu už měla nějaké sexuální zkušenosti za sebou. Poprvé se ji ale stalo, že sex proběhl i přes její opakovaný nesouhlas. „Bydlela jsem tehdy ještě u rodičů, ti byli ale pryč. Spala jsem a nechala jsem otevřené dveře našeho přízemního balkonu. Kolem poledne přišel můj tehdejší přítel, vzbudil mě a po chvíli se mnou chtěl spát. To bylo poprvé, co jsem někomu řekla, že s ním nechci sex. Byla jsem unavená a neměla jsem náladu. On mi ale řekl, že přece jsme spolu, takže musím. Hodně jsem brečela a pak jsem z toho byla dost špatná.“ vzpomíná Petra.

Tehdy ještě nevěděla, zda šlo o znásilnění nebo ne. Rozhodla se proto svěřit přítelově mamince, která přišla s celkem nečekaným vysvětlením celé situace. „Byli to cizinci a ona mi řekla, že to takhle u nich chodí, že je to normální. Že se to stalo i ji, nic to není a nemám to řešit. Takže jsem to nechala být.“

Foto: se souhlasem Petry Sommerové
Foto: se souhlasem Petry Sommerové

Jediné „opravdové“ znásilnění

Po nějaké době se cesty obou partnerů rozešly, protože problémy se objevily i jinde než v posteli. Petra dokončila školu a začala pracovat v hotelu za barem. Často brala noční dvanáctihodinové směny a jelikož hostů bylo málo, obsluhovala sama. „Fungovalo to tak, že u recepce byl bar, ale pípa byla vedle v restauraci, kde bývalo zhasnuto. Nebyly tam ani kamery, prostě nic – teď už tam jsou. Jednou v noci se přijeli ubytovat dva muži, mohlo jim být tak kolem 25 let. Klasicky popíjeli a já mezitím chystala snídaně na ráno. Pobíhala jsem tam a zpět, vždycky jsem je obsloužila a šla chystat dál, nikdo kromě nás tří už tam totiž nebyl.“

Když jeden z mužů odešel na pokoj spát, zůstala na baru kromě jeho kamaráda už jen Petra. „Seděl tam, už bylo vidět, že je opilý, ale chtěl ještě další pivo. Tak jsem pro něj šla, ale musela jsem do té zhasnuté restaurace s pípou. Najednou se objevil za mnou a zatáhl mě do jednoho z jídelních boxů, které tam byly. Bránila jsem se, kopala, brečela, ale marně. Pak odešel na pokoj a já se sesypala. Schovala jsem se za bar a byla tam až do střídání směn.“ říká Petra, která ale nebyla schopná o tom, co se v noci stalo, vůbec mluvit.

I když je tohle znásilnění podle zákona jediné, za které by někdo mohl být potrestaný, nikdy se tak nestalo. „Nechtěla jsem to nikomu říct, natož abych to nahlásila na policii. Navíc jsem žila v tom, že to, co se stalo s prvním přítelem je normální a říkala jsem si, že nikdo mi nebude věřit jedno znásilnění, natož dvě. Pak ta samá situace nastala i při třetím znásilnění.“

Jednou tě možná znásilnili, ale třikrát?

Petra se s celou situací nemohla vyrovnat a stále ji běžela v hlavě. Po čase ale přišla nabídka od kamarádů jet společně na vodu, kterou přijala s vidinou toho, že ji pomůže přijít na jiné myšlenky. „Souhlasila jsem, byla jsem na tom totiž hodně špatně a říkala jsem si, že tohle je taková poslední šance. Doufala jsem, že mi to udělá dobře po psychické stránce. To se ale nestalo. Jak to tak na vodě bývá, večer jsme pili, ale já už toho měla dost a šla jsem spát. Vzbudila jsem se až když přišel můj kamarád a začal mě líbat. Já jsem mu řekla, že nechci, ať mi dá pokoj. Ale on ten styk chtěl, a i když jsem opakovala, že ne, proběhlo třetí znásilnění.“

Foto: se souhlasem Petry Sommerové
Foto: se souhlasem Petry Sommerové

„A proč jsem nenahlásila ani tohle? Říkala jsem si, že už na to nemám, ještě teď se totiž setkávám s názorem – jednou tě možná znásilnili, ale třikrát? To asi ne, co?“ O dva měsíce později se Petra pokusila o první sebevraždu pod tlakem psychických následků, které si s sebou nesla. Pokus byl naštěstí neúspěšný, a tak zvolila druhou možnost – utéct před svými problémy.

Sám před sebou neutečeš

Petra zamířila do Anglie s myšlenkou „co se stalo v Česku, zůstane v Česku“. Zjistila ale, že takhle to úplně nefunguje. První dva měsíce v nové zemi byly sice podle jejích představ, ale pak ji minulost dohnala. „Měla jsem deprese, rozjely se mi poruchy příjmu potravy. Tak jsem se se vším svěřila kamarádce, se kterou jsem tam bydlela a také přítelkyni, kterou jsem si tam našla. Byly mi obě obrovskou oporou a apelovaly na to, abych si našla nějakou odbornou pomoc. Já jsem ale měla pocit, že už to nezvládnu, a tak jsem se pokusila o další sebevraždu. V tom mi zabránila ta tehdejší přítelkyně. Díky této situaci jsem se rozhodla, že už nastal čas vrátit se zpět a začít své problémy řešit. Prostě hledat pomoc, protože bylo úplně jasné, že sama to nezvládnu.“

Můžeš si za to sama

Petra se tedy vrátila zpět do Brna a začal kolotoč pravidelného navštěvování psychoterapeutky, psycholožky a psychiatričky. „Trvalo mi ale, než jsem si vůbec našla někoho, kdo mi sedne. Setkala jsem se totiž u psychiatričky i s victim blamingem (nastane, když oběť trestného činu nebo jakéhokoliv neoprávněného či nespravedlivého činu je úplně nebo částečně obviňována za škodu, která je na oběti napáchána, pozn. red.), kdy mi řekla, že si za to můžu sama tím, co jsem měla na sobě nebo že jsem byla opilá. Tak jsem se na ni podívala a odešla. Po tom všem, co vím, bych chtěla říct, že nikdy za to ta oběť nemůže a je úplně jedno, co měla na sobě, kolik jste toho vypili a je úplně jedno, kdo to byl. Prostě za to nemůže, nikdy.“ vzkazuje Petra.

Trauma ze sexu

„Tehdy jsem brala všechny ty prášky – na úzkosti, na panické ataky, deprese, a hlavně na spánek, protože jsem nemohla vůbec spát.“ Právě panické ataky ji pak dostihly i v práci, kterou si našla. „Začala jsem pracovat jako stevardka ve vlaku a na jedné směně se mi rozjela tak velká ataka, že mi museli volat záchranku a odvézt mě do nemocnice. Myslela jsem, že umřu. Celá ta situace mi přinášela velký stres, a tak jsem nakonec dala výpověď.“

Foto: se souhlasem Petry Sommerové
Foto: se souhlasem Petry Sommerové

Mimo tyto psychické problémy měla Petra ještě i trauma ze sexu. Aby jej s někým mohla mít, musela se opít. V každém dalším vztahu, ve kterém se se svým traumatem svěřila, se setkala v prvních dvou měsících většinou s pochopením, pak už s větou „vždyť se ti to stalo před lety, tak už bys přece mohla být normální“.

Rozhodla se tedy, že je načase řešit příčinu těchto stavů, ne důsledek. „Měla jsem pocit, že se kvůli těm práškům cítím ještě hůř. Našla jsem si novou terapeutku, která mi pomohla přemýšlet nad celou situací jinak.“

Druhá šance zahraničí

Další série terapií byla úspěšná a Petře se ulevilo. Přestala se stavět do role oběti a vše se začalo měnit. Mezi své denní rutiny zařadila také jógu a meditace, které ji pomohly k cestě za šťastnějším životem. Rozhodla se tak dát druhou šanci zahraničí, tentokrát Irsku. Po půl roce ale přišla zpráva, kterou vůbec nečekala. „I přesto, že jsem měla při jednom z pohlavních styků ochranu, zjistila jsem, že jsem těhotná. A tak přišel na svět Samík. Vůbec jsem si nemyslela, že bych byla na dítě připravená, ale připravená jsem byla, jen jsem to ještě nevěděla.“ říká s úsměvem Petra.

„Matka samoživitelka“

„Okolo třetího měsíce mého těhotenství řekl Samíkův tatínek, že ho nechce, že nechce nás. Ze začátku jsem si myslela, že to bude velký průšvih a měla jsem takové ty klasické předsudky – budu matka samoživitelka, co jí jen rohlíky a je na tom špatně. Ale není to tak. I přesto, že s otcem od Samíka nejsme vůbec v kontaktu, jsem šťastná, že má malý vše, co potřebuje. Sice když se někdo dozví, že jsem samoživitelka, tak mi říká, že jsem chudinka, ale právě to byl jeden z impulzů, proč jsem začala podnikat. Všechno prostě záleží na tvém přístupu. Buď to bereš jako že je vše na nic, kopeš kolem sebe a ukazuješ prstem nebo se k tomu postavíš, řekneš si, že to zvládneš a začneš dělat kroky k tomu, aby tvůj život byl hezký.“ vysvětluje nynější situaci Petra.

Foto: se souhlasem Petry Sommerové
Foto: se souhlasem Petry Sommerové

Už během těhotenství se začala díky kurzům zajímat o to, jak funguje respektující výchova a kontaktní rodičovství. Zaujala ji celá cesta těhotenství až po porod, a tak se rozhodla krátce po tom svém absolvovat kurzy nošení dětí v šátku a nosítku a také kurz laktačního poradenství. „Mým snem bylo také stát se dulou. Kurz ale trvá minimálně rok a půl, a navíc stojí okolo 40 000 Kč. Takže mi automaticky najely ty klasické věty, že jsem matka samoživitelka, že bych přece měla peníze šetřit, ne je utrácet. Ale pak jsem si řekla, že na to kašlu. Vidím v tom velký smysl, svobodu, a navíc to můžu dělat i se Samíkem. Buďto jezdíme za klientkami domů nebo se vidíme on-line.“

„Ta holka“ je minulost

Petra se nedávno rozhodla sdílet celý svůj příběh na Instagramu, a to ze dvou důvodů. „Prvním důvodem bylo to, že kolem mě nebylo moc lidí, kteří by byli tématu respektující výchovy otevření. Brala jsem to tak, že když tyhle témata začnu sdílet, třeba si někdo další řekne, že mu to taky dává smysl a může něco změnit. A už se to i děje, píše mi spousta maminek, že měly autoritativní výchovu, ale teď se snaží číst knihy, které sdílím a vzdělávat se v tom, o čem mluvím. Myslím, že celkově je naše generace a generace pod námi více otevřená tématům výchovy a terapií. Já si třeba myslím, že terapie je takový must-have pro každého, prostě prevence. A ne že budeme věřit zažitým větám, které říká generace nad námi, že oni na žádné terapie nechodili a taky to přežili a jsou normální.“

Druhým důvodem byla petice na změnu legislativy ohledně znásilnění. „Jasně, že k sexu nepotřebuješ smlouvu, ale nějaký společný souhlas tam být musí. To je základ. Kromě těch 3 znásilnění jsme si vždycky s tím druhým člověkem nějak vzájemně řekli, že to chceme, a to je to jediné, o co se daná legislativa snažila. Aby se do ní vešlo víc případů. Protože já, kdybych tehdy šla na policii, z těch tří znásilnění by do ní vešlo jen jedno.“

Znásilnění a psychické problémy jsou ale už pro Petru minulostí. „Líbí se mi, že když si vzpomenu na tu holku, která si to tenkrát všechno prožívala a na to, kde jsem teď – že mám skvělého chlapečka a dělám, co mě baví, jdu si za vším, co chci, a ještě to sdílím, tak je to prostě úplně skvělé. Mám plnou zodpovědnost za to, co se mi v životě děje a jediný, kdo rozhoduje, co se bude dít dál, jsem zase já. A všem, kteří si znásilněním prošli, bych chtěla vzkázat, že bude lépe. Chce to čas, a hlavně si říct o pomoc, bez toho to minimálně na začátku nepůjde.“

 

Autorka: Barbora Štarhová

Foto: se souhlasem Petry Sommerové

Tagy:
2 Komentářů
  1. Romana Mlynářová 2 měsíci ago

    Přeji všem ženám mnoho úspěchů na cestě k sobě.

Napište komentář

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account