Jsme úžasné duchovní bytosti. Na úrovni duše jsme opravdu čistí a neposkvrnění. Když jsme přišli na tento svět, byli jsme dokonalé Božství. Pak nás okolí a naše zkušenost začala měnit na poněkud pokřivené lidství.
Navzdory pokřivenosti, o které píši, jsme dobří takoví, jací jsme.
Ale i kdybychom mluvili o dobrotě ve smyslu, že nikomu neškodíme, pak jsme stejně zatíženi starými, po léta předávanými nefunkčními vzorci předků. Tedy vždy je co napravovat a měnit, i když vědomě neubližujeme.
Vědomí a nevědomí. Dvě úrovně našeho myšlení, jednání, chování. A nad povrch ční jen malý kousek vědomé přítomnosti, ostatní je hluboko pod ním. A z této úrovně, tedy nevědomé, musíme na povrch vytáhnout mnohem více. Tomuto procesu duchovního povznesení říkáme uvědomování si a ukotvování v naší pravdě. V hloubi nitra je totiž ukryto největší tajemství, tedy kým doopravdy jsme. Kým jsme byli ve Zdroji a ještě chvíli po našem narození, než nastala domestikace, jak tento proces pojmenovává Ruiz.
Jsme úžasné duchovní bytosti a jako na takové je potřebné na každého nahlížet. Protože jen tím, že eliminujeme odsudky, kritiku, pomluvy, prostě jakékoli negativní hodnocení druhého, dosáhneme souladu sami se sebou. Samozřejmě za předpokladu, že odpustíme nejdříve svému já. A proč všechno odpouštět? Protože nemáme ani nejmenší zdání, čím prošla duše našich bližních a čím má ve svém životě ještě projít. Ani co čeká nás samotné. Chtěli bychom být my někým odsuzováni? Sotva. Každý v dané chvíli dělá jen to, co umí.
Když si uvědomíme, že čistota ducha znamená soulad nitra a jeho projevů navenek, pak pochopíme, že nejdůležitější v životě je stát si za svou vlastní pravdou a nebát se jí sdělit.
Nemít masky a žít v radosti s tím, co nás činí námi – to je jediný smysl života.
