Včerejší den jsem strávila na břehu jezera se sbírkou básní Hermanna Hesse (1877 – 1962) – Psáno do písku. A přemýšlela nad nesmrtelností básní. Procházela jsem sbírkou. Četla báseň po básni – žádná mi nepadla do noty, až se mi zalíbila jedna z roku 1900.
LIST VĚTREM HNANÝ
Vítr popohání
Ode mne zvadlý list.
Toulky, mládí a milování
Jednou skončí, buď jist.
Ten list si nedovede
Sám vybrat směr a cíl,
tam zetlí, kde ho vítr uložil…
Kam moje cesta vede?
Již delší dobu přemýšlím, že napíšu vlastní nesmrtelnou báseň. Listy padají vždy a všude, ale o listech to nebude. Jediné téma pro ženu nepoznané jsou muži a láska. Láska je věčná a muži, tu byli a budou. Budu psát o mužích: jeden by zlaté z nebe ženě k nohám složil a druhý dokáže mlčet hodiny. Je lepším básníkem muž nebo žena? A jak dlouho se píše nesmrtelná báseň?
