90

Simona porazila vážnou nemoc. Těžký boj upřímně popsala v knize, kterou nedávno vydala.

Sotva stihla pořádně oslavit pětačtyřicáté narozeniny, zhroutil se jí svět, když jí lékaři diagnostikovali rakovinu prsu. Dva roky s nemocí bojovala, než se Simoně Kratochvílové podařilo porazit ji. Své zkušenosti a prožitky sepsala do knihy, kterou vydala letos v zimě. 
Co se týká pravidelných prohlídek u lékařů, byla Simona Kratochvílová vždycky velmi zodpovědná a nikdy žádnou nezanedbala. Což jí, vrátíme-li se zpátky, nejspíš zachránilo život. Každopádně i proto v červenci roku 2011 stěží mohla uvěřit, že zpráva o karcinomu prsu patří zrovna jí … „Když jsem oznámení konečně vnitřně přijala, pochopitelně jsem se snažila dopátrat, proč rakovina přišla. U mě to však bylo dost jasné: stres v minulém manželství s mužem – tyranem a hormonální antikoncepce, kterou jsem brala řadu let,“ svěřuje se. Lehce se řekne, zvlášť lidem, kteří nikdy nic podobného neprožili, že diagnózou přece život nekončí a člověk přece pořád může – nebo dokonce měl by – bojovat. Jenže Simona vám i ve své knize potvrdí, že od slov k činům je někdy pořádně daleko a i když člověk chce sebevíc, jeho psychika ho pokaždé neposlouchá. „V první chvíli jsem si myslela, že to vzdám. Že manžel se postará o naše děti, hlavně o nejmenší dceru, a vůbec o všechno ostatní. Ale on mne pevně objal a řekl: „Čekal jsem na tebe půlku života, a jestli to vzdáš, tak mi zasadíš nejhlubší ránu do mého srdce. Takže mi budeme bojovat spolu.“ Obrovskou motivací pro Simonu bylo i vědomí, že její dcera Simona měla jít v únoru následujícího roku k zápisu do školy. „Slíbila jsem, že ji tam doprovodím. A taky že ji odvedu do tanečních. A sliby se musí plnit,“ dodává.
Můj skalp máme dodnes doma
Každopádně nebyl to pro Simonu jednoduchý boj. Z původně malé operace, která měla odstranit nádor, vznikla velká, drén přirostl, žíly se ucpaly, přišla trombóza a místo jedné uzliny šly pryč všechny. „Když žena plakala v noci bolestí, občas chodila po bytě a já jí nemohl pomoct, to byly nejhorší chvíle. Chtěl jsem tu bolest vzít na sebe a nešlo to. Musel jsem jí pevně svírat v náručí, abych jí dal důkaz, že je se mnou v bezpečí a že milovat ji budu i bez ňadra a vlasů, o které přišla,“ vzpomíná na dny před dvěma lety Simonin manžel Petr. Od prvního dne jí byl největší oporou a Simona bez sebemenšího váhání přiznává, že bez něj by svůj boj nezvládla. „Petr byl vždycky tam, kde jsem ho potřebovala. Aplikoval mi sto injekcí do břicha a plakal, když ke konci už nebylo kam píchnout. Sám mi holil hlavu, a to jsem měla vlasy skoro do pasu. Zapletl si z nich cop a udělal skalp, který má dodnes schovaný,“ vzpomíná. Jenže zatímco Simona potřebovala o své nemoci mluvit, Petr to měl naopak a jakékoliv povídání o rakovině nesl těžce. „Nejraději bych tehdy vylezla na rozhlednu a vykřičela své pocity, co se děje uvnitř mě. Jenže Petr měl hrozný strach, z každého rozhovoru na téma rakovina na něj šly deprese, bál se, že o mne přijde. A tak mi řekl, ať si všechno zapíšu,“ vypráví Simona o chvílích, kdy se rodila její kniha, aniž tenkrát tušila, že své poznámky někdy v budoucnu vydá.   
Žena bez ňadra
V Simonině knize „A život jde dál“ se dočtete mimo jiné o tom, jak ženu psychicky poznamená život bez ňadra. Simona přiznává, že právě tenhle aspekt byl mimořádně náročný, vzápětí však dodává, že jsou na nemoci i těžší okamžiky než ten, ve kterém se musíte smířit s faktem, že přijdete o kousek těla – třeba když krutou diagnózu musíte oznámit svým nejbližším. „Že nemám prs je sice malá vada na kráse, ale ne na duši. Když občas vidím, co všechno zbytečného si nechávají dělat se svým tělem celebrity, je mi jich líto. Manžel mě miluje i s jedním prsem, taky proto jsem se rozhodla nepodstoupit plastiku. Mělo to tak být a je to prostě tak,“ vypráví. Nejde tolik o to, že tělo ženy je najednou bez části, která k ní automaticky patří a podtrhuje její ženství, u žen po ablaci prsu hrají roli hlavně pochybnosti, jak na novou situaci zareagují jejich partneři. Totéž řešila i Simona. „Pochopitelně jsem se bála, jak to zasáhne náš vztah, jak na mě bude manžel koukat. Ale on je zlatý člověk. Od operace mě myl, masíroval jizvu, pečoval o drén, objímal mě, když mi bylo smutno. Náš vztah se skutečně utužil a my s manželem spolu zestárneme. Miluji ho a jsem mu vděčná za vše,“ říká. Když Simona docházela na poslední chemoterapie, jednoho dne si manžel vzal její sešit s poznámkami a začal v autě číst. Plakal u toho, a když se Simona vrátila od lékaře, řekl jí, že by ze svých zápisků měla udělat knihu. „Smála jsem se, ale postupně jsem začala přepisovat text na počítači. Přitom se mi vybavilo spoustu věcí, které v textu nebyly. Když jsem dopsala, rukopis měl sto deset stran. Byla jsem spokojená,“ vypráví. Přestože původně neuvažovala, že jednou dá svůj příběh přečíst někomu jinému než rodině, když se o své práci zmínila několika známým, našel se sponzor, který jí knihu vydal. V zimě tak Simona poslala do světa svědectví o svém boji, aby v něm podpořila i další ženy s touto zákeřnou nemocí, dodala jim sílu a ony ho nevzdávaly. Dá se totiž vyhrát. Ona sama je toho důkazem.  

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account