Kamkoliv jsem minulý týden přišla (a že těch akcí nebylo zrovna málo), tam se o něm mluvilo. Láďa Hruška a jeho kuchařský “počin”. A jak je to “strašný”.
Vařím minimálně, a tak mi nepřísluší hodnotit Hrušku ani kvalitu jeho kuchařky. Co mi na tom ale opravdu připadá strašné, je tradiční české pokrytectví, jímž je celé tohle obaleno.
Americký novinář Mark Bittman nedávno v časopise Time napsal, že ačkoliv žijeme v době čtyřiadvacetihodinových kuchařských show, foodblogů, fotek a receptů na Instagramu a recepty na nás skáčou pomalu i z umyvadla, u sporáku jsme paradoxně stále méně a 6 z 10 Američanů si raději objedná pizzu a k jejímu jezení pustí pořad o vaření, než by ji sami zkusili upéct. Podle Bittmana je to proto, že prezentované kuchařské umění je až příliš dokonalé, tím pádem odrazující. Nevěříme, že se nám povede kuchtit ani z poloviny tak dobře jako našim vzorům a když nemůžeme být perfektní, raději to ani nezkoušíme, byť venku před lidmi se tváříme přesně naopak. Slyšela jste v poslední době někoho chlubit se tím, že doma nevaří? Já ne. Vaří úplně, ale úplně všichni. A všichni hrozně sofistikovaně.
Moje známá dokáže o vaření mluvit celé hodiny a coby ingredience často skloňuje pojmy, které já jsem v životě neslyšela, natož abych se je někde odvážila hledat. Doma má desítky chytrých pomůcek, přesto když jsem u ní byla naposled, jedla jsem ke kafi dezert z prášku. Když jsem se zeptala na recept, přála bych vám vidět, jak neochotně mi vysvětlovala, že „vařil“ hlavně Dr. Oetker.
Zdá se mi, že fenomén Hruška staví přesně na tomhle – vaření takové, jak ho skutečně často děláme, akorát si to nechceme přiznat. Jak říká Bittman, chtěli bychom být jako profesionálové z restaurací nebo aspoň jako naše vzory z foodblogů, pravda je ale taková, že z různých důvodů (protože nemáme čas, protože nemáme peníze, protože žijeme v malé vesnici na severní Moravě, kde když řeknete, že potřebujete do rizota houby shitake, prodavačka v obchodě si myslí, že vám přeskočilo, protože nám nikdo z těch super kuchařů nenabízí časově ani finančně rozumné alternativy svého dokonalého vaření) až na pár výjimek prostě nejsme. Jenže řekněte v dnešní době, jak to máte doopravdy, třeba že jste hostům upekla bublaninu z prášku. Budete za vyvrhela. Hruška ukázal, jací většina z nás jsme: že kvalitu nejen že doma nevaříme, ale že ji bohužel až na pár výjimek ani nerozeznáváme. Čím víc se mu daří uhodit hřebíček na hlavičku, tím víc kolem sebe kopeme, že tak to rozhodně není. A marketing a lidé zodpovědní za prodej jeho díla mají čas dát si v pracovní době nohy na stůl a dívat se, jak se reklama kolem něj tvoří vlastně sama. Hruškova sláva totiž dnes už neplyne z nějaké perfektně naplánované marketingové strategie, ale hlavně z hlučné nenávisti k němu. Slouží davům jako obětní beránek pro všechnu frustraci, že bychom chtěli vařit i žít vlastně úplně jinak, jenom nám to coby většinové společnosti zatím vůbec nejde.
A to je na tom to smutné.
Že si to neumíme přiznat.
Ať máte odvahu být k sobě maximálně upřímná,
Vaše
Jana
