106

Doufám, že karanténu zvládáte hravě. My zatím ano, protože se u nás mnoho nemění. Stejně musíme pracovat a když ne, tak jsme na mírné dusno zvyklí. V každé správné domácnosti jsou nějaké třecí plochy. Nebo jste taky naladěni jen sluníčkově a bez mráčku?

Naštěstí my doma máme dost prostoru a tak si každý najde ten svůj kout, ale existuje místo, říkám mu riskantní zóna a tou je naše kuchyně. Celých 25 let jsem tam kralovala sama a ostatní obývali pouze tu část, která slouží ke stolování. Pak se něco stalo a manžel zatoužil po svém vlastním vaření. V kuchyni přišla revoluce.

Přiznám se, že už před ní jeho občasná výpomoc při vyklízení myčky byla kolizní. Věci najednou byly na jiném místě a obvykle jsem je potřebovala, když nebyl zrovna doma. Některé jsem od té doby nenašla. Takže už nepeču, nehledám otvíráky ani drobné součástky do mixérů, začaly mizet nože, na netušených místech nacházím netušené věci. Možná jsou už v jiné kuchyni…, ale raději to neřeším.

Když vaří, neradno tam chodit, protože se pohybuje přesně uprostřed mezi linkou a sporákem, což je jediný prostor, kterým se dá projít do předsíně a na WC, takže raději nepiji, neodcházím a nevykonávám ani jiné potřeby. Má totiž obvykle v ruce ostrý předmět a to není tak úplně bezpečné. Vaření mu zabírá spoustu drahocenného času (věda je i ohřátí obyčejného párku) a zátěž je opravdu veliká.

Například včera! Vařil drůbeží vývar s játrovými knedlíčky. Já bych hodila všechno do hrnce, zapnula plotýnku na sporáku, šla se dívat v klidu na televizi, pak bych vyjmula zeleninu a maso, nechala to vystydnout, mezitím umixovala játrovou zavářku, zavařila knedlíčky nebo nočky, rozkrájela maso a zeleninu, přidala to tam a bylo by to hotové. U toho bych skoukla nějaký pořad z televizního archivu, vyřídila maily nebo napsala něco na internet… On u toho stojí, vymýšlí a ladí chutě, kouká lačně do hrnce a nadává!

Co chvíli se z kuchyně ozývá: „Prosímtě, kde je ta mrkev? Kam jsi dala celer? Kde je zase sekáček?“ S dodatkem: „Ne, to kvůli tomu nevstávej, já jenom, že to nemůžu najít.“

Není divu. Neví, kam to dal. Obvykle někam, kde to nemá vůbec být nebo to na mě někde vypadlo a tak jsem to dala na jiné místo. No, nakonec to uvařil, asi po třech hodinách vítězoslavně donesl talíř polévky a já si mohla konečně odskočit.

Ale jsou ještě chvíle, kdy jsem v kuchyni pořád paní já. Třeba při vaření rýže. Vařím ji v mikrovlnné troubě, což manžel zatím neovládl a tak mi jednou obdivně povídá: „Ale stejně, já nevím, jak to děláš, aby ta rýže byla akorát. Jak ty to trefíš?“

Normálně,“ povídám. „Na jeden díl rýže naliji dva díly vody a pak to v půlce vaření zkontroluji.“

Zalévám rýži vodou do misky z varného skla, solím a vkládám na 10 minut do trouby. Pak ještě deset minut přidám, ale raději to kontroluji, abych to neseškvařila.

Tak vidíš, zase jsem se něco přiučil.“

Hrdá odkládám utěrku a jdu k televizi s dobrým pocitem, že konečně vím, kde mám zatím doma převahu.

A co ten váš? Taky vaří?

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account