89

Málokdo má rozvedené prarodiče. U našich rodičů je situace už více dramatická. Chci se zamyslet nad tím, jak situace dětí z rozvedených rodin ovlivňuje dále jejich rodinný a partnerský život. Vycházím z vlastní zkušenosti a z mých domněnek.

Naši rodiče se často brali po kratších známostech. Moje matka se vdávala jako „stará“ nevěsta. Bylo jí už 25 let! Dnes se tomu jen pousmějeme. Ale dříve byla svobodná žena v tomto věku už pomalu podezřelá. Vzepřít se společenským konvencím bylo jistě těžší, zvlášť když každý „dohlédl“ jen na kraj své obce, bloku, čtvrti sousedů. A co by tomu řekly. A tak se stávalo, že lidé, kteří se vzali se k sobě prostě nehodili. Čekali dítě. Byli si sympatičtí, snad si mysleli, že se milují. Společným cílem bylo osamostatnění z původní rodiny. Dobrá. Není tohle i dnes důvod, proč s někým začneme žít?

Rozvod a rozchod. Děti jsou menší či větší. Rozdíly mezi manžely jsou často fatální. Nepochopitelné, proč si např. Náboženstky založená žena vezme materialistu a komunistu. No, nad tím zůstává rozum stát. Třeba ji připadal jiný, vtipný. Není třeba řešit. Jak rychle se dá zjistit, co vám zásadně bude na partnerovi vadit? Když spolu budete chodit na večeře? Když u něj budete přespávat? Žít? Mít děti? Hodně věcí se dá vzít zpět, jen dítě ne. Dítě má něco z vás a něco z něj. I když se babička rozplývá, že je holčička celý tatínek, má jistě polovinu genů ze své matky. Průser.

Když pak dítě (děti) projde tou bolestnou zkušeností rozchodu, hádek, výčitek, odcizení svých rodičů, postaví se na jednu stranu. Tak to chodí. Obvykle se nedokážou rodiče rozejít bezbolestně a období nevraživosti, duševního zranění je jen časově odlišné. Ten rozpor se na dětech hluboce zapíše. Buď se do sporu „připlete“ a dočasně navodí pocit důležitosti, je hrdé, jakou oporou je svému rodiči. Jenže přijde o dětství, iluze. Co takové rozdělení s dětmi může udělat? Od rozmazlenosti (každý rodič se snaží přitáhnout dítě za každou cenu k sobě) přes pocity naprosté prázdnoty, přes pocity viny až po cynismus.

Podobně jako sirotci. Následující úryvek je z článku Nalezinec z časopisu Pražský ilustrovaný zpravodaj z roku 1929, číslo 1.

„Je to dětská bohéma bez domova a bez cíle. Nalezenec je dítě, kterému dali vše, čemu mu není třeba a jemuž vzali vše, co potřebuje. Jsme-li stvořeni z hlíny, jest opuštěné dítě stvořeno z bláta, které bylo nejbliže po ruce. Jsou to děti, které ohromují svým cynismem. Ví i co neví, jsou citlivý, ale samou neřestí.“ (sociální pracovník)

Nepřipomíná to dnešní děti ve střídavé péči?

Pokud a díky bohu většina dětí přežije těžké období a samo dospěje, ideálně má vše v hlavě srovnané a i když nemá z domova vzor partnerství, snad je vynahradí množstvím svých zkušeností. Nakonec, někdy ve věku před třicítkou nalezne (snad) toho pravého. Založí rodinu. Svatba? Podvědomé trauma, které v sobě někde v hloubce má, mu představa svatby nepřijde vůbec sexy.

Naopak představuje řez do zahojených ran v podobě rodičů se svými novými partnery. Rodičů, kteří k sobě nenašli za ta léta vztah. Když navíc jeden z rodičů necitlivě tahá svou partnerku, která vás na dlouhá léta připravila o dětství, chlubí se jí a nechápe, proč sama nechcete jít na jeho svatbu, je situace o to bolestnější.

Další kapitolou doutnající a opět plamen přižuvující jsou vaše děti. Otec, který do té doby jevil jen minimální zájem se mávnutím kouzelného proutku stává dědou, který se vidí ve vnoučeti. Chce se o něj občas starat s „babičkou“. „Babičkou“, která je vám tak vzdálená, cizí, nepříjemná, že zase začnete být „zlobivým“ dítětem a nedovolíte, aby se s vaší rodinou stýkala. Nevidíte na ni ani stopu pokory, hanby. A tak jsem druhá generace rozvodu. Mám dvě děti a teprve teď mi počínání té ženy připadá ještě odpornější a její sobecká snaha odlákat otce od dvou malých dětí ještě o něco víc trestuhodnější. Nemůžu soudit. Jediné, co můžu eliminovat tuto osobu z dosahu své rodiny, čímž si znepřáteluji otce, který absolutně „nechápe“. Skoro dva roky jsem dala šanci modelu, kdy si vzal děda moji dceru na jeden den. Mou jedinou podmínkou bylo, že nebude jeho manželka pro dceru babičkou. Dopadlo to tristně. Otec se snažil mou dceru „naroubovat“ do svých reálií. Musela jsem zakročit dost zásadně, když nic nepomáhalo a mě se dělalo fyzicky nevolno, když ona osoba vstupila přes náš práh.

Nestěžuji si, tisíce lidí jsou na tom hůř než já. Mám příliš vysoké ideály a tak mě trápí ten nesoulad. Bohužel můj otec je ten, kdo i přes to, že jsem si to nepřála oslovoval svou manželku jako „babička“ a moje dcera ji tak měla říkat tak „aby to maminka nevěděla“.

Dle jeho slov přece babička je. Ne, nechci prožívat stejné, ne-li horší trauma, kterým jsem prošla. Moje dcery mají dvě babičky a ne tři.

 

 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account